Letos jsme se rozhodli, že s nimi nebudeme jezdit po vlastech českých, ale léto strávíme u nás. Na vykoupání dojedeme k písečáku v Sadské s dětmi na kolech za čtvrt hodiny, díky dobrému vlakovému spojení se dostaneme hned k několika hradům a mohli bychom zkusit alespoň na den vyrazit s nimi na vodu. S našimi dětmi jsme jezdili od Jitčiných tří let a máme na to krásné vzpomínky.

Museli jsme vybrat řeku, která není daleko od nás, má ve své blízkosti vlaková nádraží a je vhodná pro jízdu se čtyřmi dětmi od pěti do jedenácti let. Volba padla na Cidlinu. Měla letos i na dolním toku po deštích relativně dost vody. Přípravu jsme vzali vážně a před příjezdem dětí jsme kolem řeky popojížděli autem a procházeli dlouhé úseky po břehu, protože nás strašily stupně ve dně.

Pár jich bylo uvedeno v kilometráži, více jich bylo vidět na letecké mapě na internetu a skutečnost byla ještě mnohem horší. Snad každý chatař si přes řeku postavil hrázku, aby měl tůňku na koupání. Ve vesnicích zase většina stavení na břehu Cidliny čerpá vodu na zalévání z řeky a hádejte co má pod sacím potrubím? No přece hrázku, aby byla voda i při nižším stavu vody. Zdolávání hrází by nám zabralo víc času než vlastní jízda.

S klesajícím nadšením jsme posouvali začátek plavby níž a níž, až jsme skončili pod jezem v Libici. "Dojedeme tedy ten kousek na soutok, tam je krásná hospoda, na špičce mezi Cidlinou a Labem písek na hraní, vždyť jde jen o to, aby se děti projely a zkusily zase pádlovat..." těšili jsme se navzájem. Jedna keňa byla v pořádku, loni prověřená, na druhou jsme plácli pár záplat a byli jsme připraveni.

Děti dorazily 17. července a počasí, přesvědčovali nás meteorologové, mělo být celý týden slunečné s občasnými bouřkami. Sledovali jsme pečlivě každý den předpověď, abychom rozhodli, kam se můžeme vydat. Po návštěvě hradu Zvířetice a dvou výpravách na písečák do Sadské, došlo konečně na Cidlinu. Protože čtyři děti už v autě nemůžeme vézt, jela jsem s nejstarší Rozárkou vlakem, Jirka s loděmi, Prokopem, Tondou a Milenkou autem. Sešli jsme se v Libici za kostelem, kde je krásný přístup k vodě, nandali na děti plavací vesty, do lodí zásoby a vyrazili jsme. Já jsem jela s Rozárkou ve slalomce, Jirka měl Tondou na háčku a Milenku za porcelánka v otevřené vertexce. Prokop si vybral nafukovací kajáček, protože chtěl být samostatný.

Začátek byl bezvadný. Děti se koupaly, pak nalezly do lodí a vydali jsme se kousek proti proudu k vysokému jezu a ostrůvkům se stulíky pod ním. Idylka. Chvíli jsme tam popojížděli, připomínali háčkům správné držení pádla a záběry celým tělem, aby to mělo potřebnou sílu, a pomalu jsme se otočili zase zpět po proudu. Prokop začínal zjišťovat, že pádlovat za určitým cílem není taková legrace, jako rejdění po jezeře a přemýšlel o změně plavidla. Mířili jsme tedy zase k místu startu, aby se děti mohly prohodit a nechali jsme je zatím naskákat do vody. Všechny měly vesty a řeka byla teplá a mělká.

Už jsme s Rozkou přistáli a vytahovali loď špičkou na břeh, když se za námi ozval hrozný jekot. Vycházel kupodivu z Milenky, nejmenšího člena výpravy. Nebylo jí vůbec rozumět. Tonda jí doplaval na pomoc a v rozrušení s ní v náručí odcházel doprostřed řeky. Prokop se chytal za hlavu, křičel na něj, kam jde a začal je postrkovat směrem ke břehu. Nevěděli jsme, co se stalo, dokud jsme nešťastnou holčičku nepřevzali od kluků, a neposadili na deku.

Koukali jsme jak vyjevení. Milenka měla v nártu zapíchnutý rybářský trojháček se zátěží a kusem vlasce, který se zřejmě někde nějakému rybáři přetrhl a vlál volně v řece. Studovali jsme to, přemýšleli, jestli by to šlo nějak dostat ven a zjistili, že kvůli zpětným háčkům na konci těžko. Nalili jsme na nohu alespoň desinfekci, Jirka zůstal u dětí a chlácholil naši chycenou rybičku a já jsem se rozběhla bosa a ne zcela společensky oděna k nejbližším domům.

Dozvěděla jsem se, že lékař je až v Kolíně nebo Městci Králové. Ptala jsem se alespoň po zdravotní sestře a tady jsem zaznamenala první úspěch. Ochotný dědeček, který vozil vnouče v kočárku, mě dovedl až před branku k paní, která se prý stará o celé okolí. Ta na sebe bez dlouhých řečí hodila šaty a uháněla se mnou k vodě. Ohledala háček, pravila, že bychom vytahováním mohli třeba narušit šlachy a potvrdila náš názor, že to chce odborníka. Začali jsme vytahovat lodě z vody, Jirka běžel pro auto a hodná paní zdravotní sestřička ještě skočila k sousedce, která seděla před domkem na břehu a vyjednala s ní, že si k ní kromě lodí odložíme i Rozárku, abychom se vešli do auta. Vrazila jsem Rozce do ruky jednu lahev s pitím a pytlík se svačinou, skočila do šatů a jeli jsme do Kolína.

Tam jsme se bez dlouhého čekání propracovali na chirurgii, hodný pan doktor Milenku přesvědčil, že o nic nejde a že je statečná holčička, po místním umrtvení udělal snad dvoumilimetrový řez do kůže, vytáhl háček, který se do poslední chvíle vzpouzel, poťupkal zeleným desinfekčním roztokem a bylo hotovo. Milenku, pyšnou na to, co absolvovala, jsme si odnášeli ven spolu s háčkem, který jsme dostali na památku. To jsme však nevěděli, že příhody čtvrtka 23. července ještě zdaleka neskončily.

Vrátili jsme se do Libice, pomohla jsem Jirkovi hodit lodě na auto a uháněla jsem tentokrát s Prokopem k nádraží, odkud nám měl jet za čtvrt hodiny autobus do Nymburka, kde si sedneme na vlak. Na nádraží jsme dorazili s rezervou a já jsem se šla raději zeptat do pokladny, kde autobus zastavuje. K mému překvapení mě dvě dámy za okýnkem přesvědčovaly, že tady žádný autobus nestojí a do Nymburka odtud nic nejezdí. Trvala jsem na svém, ale papírek, na který jsem si spojení nalezené na všemocném internetu napsala, jsem nemohla najít.

"Odtud jezdí autobus jen do Poděbrad a do Žehuně a to jen dvakrát denně!" zněl konečný verdikt a já jsem se alespoň zeptala, kdeže je tedy nejbližší autobusová zastávka, abych se přesvědčila na vlastní oči. "To byste musela touhle ulicej až na hlavní, nebo leda u šraněk."

Autobus měl odjet za pět minut, zvolila jsem šraňky.

Ty mají něco společného s nádražím, mohla by tam být autobusová zastávka vedená jako "Libice nad Cidlinou ž.st.". Klusali jsme s Prokopem co to šlo, doběhli ke šraňkům a ty byly samozřejmě dole, právě jel nákladní vlak. Autobusovou zastávku jsem nikde neviděla.

"Prosím vás, kde tady stojí autobus do Nymburka?" ptala jsem se udýchaně ženy, která přes koleje tlačila kolo.

"Tady ne, tady nic nejede..." zněla optimistická odpověď. "...tady když tak jezdí jen do Poděbrad a do Žehuně." Tak tohle už jsem znala a nezbylo mi než uvěřit. Táhli jsme se s Prokopem unaveně vedle paní s kolem zpátky k nádraží, kde nám měl jet skoro za hodinu vlak, když se proti nám vynořil autobus s velkým nápisem "Nymburk".

"To je on!" vykřikla jsem s úlevou a začala sprintovat proti autobusu. "Ten vás neveme.., znělo za mnou radostně, "..ten jede vod fabriky". Nevzal. Nevím, jestli proto, že jel od fabriky, ale chvíli před tím, než jsem se mu vrhla pod kola, zahnul elegantně doprava a zmizel z mého dosahu směr Nymburk. Musím říct, že jsem v tu chvíli láskou k zaměstnankyním Českých drah, které nám autobus zatloukly, právě nehořela. A to ještě nebylo všechno.

Když jsme docházeli k nádraží, začalo krápat. Pak pršet, lít a hřmět, obloha zčernala, blesky blýskaly, vichřice vyla, déšť padal vodorovně, prostě protrhla se nebesa. My jsme s Prokešem koukali na řádění přírody oknem čekárny a dohadovali se, který úvaz na lodích praskne první. Tohle nemůže dopadnout dobře.

Nedopadlo. Po pár minutách vyšla z kukaně pokladní a oznámila nám, že před Kolínem spadl na trať strom a vlaky nejezdí, abychom si dopravu raději obstarali sami. Zkoušela jsem volat Jirku, ale dozvěděla jsem se, že síť je přetížená. Postupně přestávalo pršet, zase se rozednilo a my jsme pochodovali po peróně, ze kterého se kouřilo, jak se vypařovala voda z betonových panelů rozehřátých sluníčkem v době před zatměním.

Konečně jsem se dovolala, a dozvěděla jsem se další jobovky. Vichřice opravdu servala za jízdy lodě z auta, hodila je, zamotané navzájem do úvazů, směrem do silnice, a přestože je všechna auta musela objíždět, v tom vichru, tmě a dešti dlouhou dobu nikdo nezastavil, aby Jirkovi pomohl. Nakonec se jeden obětavec přeci našel a pomohl lodě od sebe rozmotat a hodit alespoň do příkopu.

Jirka je pak po dešti musel vylít, což přes pomoc sedmiletého Tondy a jedenáctileté Rozky nebylo úplně jednoduché, a navázat znovu na střechu. Vrátil se pro nás do Libice, nacpali jsme Prokopa dozadu mezi ostatní děti a rozjeli se k domovu. Děti se předháněly v líčení těch hrůz, co zažily, a všichni jsme se těšili do našeho suchého domečku. Jirka nám naboural optimistickou náladu prohlášením, že si nemůže vzpomenout, jestli odvázal Ramzu, když vyjel s autem a zavřel bránu. Padly na nás chmury, ale nedalo se nic dělat. Za chvíli budeme doma a uvidíme.

Dojeli jsme za pět minut a vítal nás Ramza sice mokrý, ale volný. Podle stavu jeho kožíšku bylo jasné, že nejhorší bouřku strávil v pelíšku v předsíni a namočil se až mezi thujemi u plotu, kde nás obvykle vyhlíží. Oddechli jsme si a napětí polevilo. Všechno dobře dopadlo, radovali jsme se, ani žádná borovice nespadla, ujišťovali jsme se pohledem dozadu na zahradu, na náš třináctičlenný lesíček, pozůstatek původního lesa. Ne, všechny jsou tam, ale přesto se zdá, že je tam víc místa.

Prosvětlilo se tam, opravdu. Místo černé střechy kůlny, ježí se vzadu u plotu otevřená pergola. Vichřice vyrvala desky střešní krytiny, část přemístila sousedovi na verandu a zbytek naházela porůznu po zahradě a krovu střechy. Nebyl to radostný pohled, ale stejně ta střecha potřebovala opravit a teď se do toho alespoň opravdu musíme dát. Hlavně, že jsme všichni živí a zdraví. A děti mají nezapomenutelný zážitek z prázdnin.

Obrázky: Koupací hráze na Cidlině, Rozka trénuje a Prokop odpočívá, Jirka s Tondou a Milenkou, vyoperovaný háček