Do školy přes park, zahnout vlevo a už jsem tam byla. Do mlíkárny stačilo jen proběhnout parkem. Do bandasky mi hliníkovou měrkou z konve nalila voňavá paní litřík, vzala jsem za padesátník haldu droždí, kterého jsem si půlku nacpala do pusy, až se mi slepil jazyk s patrem, a kostku tvarohu, z kterého cestou ještě odkapávala syrovátka a letěla jsem fofrem domů, aby babička stihla zadělat na meruňkové knedlíky.

Za domem zahrada. Za zahradou polní cesta, Boží muka a pole. Jeden rok pšenice - zelené klásky byly tak úžasně šťavnaté. Další rok kukuřice, to se to chroustalo! A pak mák! Skvost nad skvosty. Hezky jsme počkali, až makovice začaly chrastit a pak jsme zasedli mezi řádky a velice soustředěně nožíkem odkrajovali korunky makovic a sypali si ta úchvatně chutnající semínka rovnou do pusy a žvýkali ostošest a pak se váleli v řádcích a chichotali se jak protržení, až jsme v tom poli usnuli. Nemluvě o hrachu. Ten jsme do sebe ládovali i s luskama, jak byl slaďounký.

Z jihovýchodní strany toho skvostného domu vedla okna do parku, po silnici projelo jedno auto týdně a to babička vždy běžela k oknu, podívat se, kdo a ke komu to jede, protože to byla tehdá velká vzácnost.

Já jsem tehdy ještě do školy nechodila, ale Jožka s Ivanem už jo. Bylo pro mě velké utrpení to nekonečné čekání, než se vrátili ze školy a přišli si mě vyzvednout. Sedávala jsem u okna a vyhlížela za záclonou, jestli už neběží parkem a běda, když náš dům minuli a zahnuli za roh a šli rovnou domů. To jsem pak jen zavolala na naše, že jdu za klukama, a dírou v plotě, kterou jsme si za účelem návštěv vyrobili, jsem se protáhla k nim.

"Už jsou kluci doma? Jo, ale budou teď obědvat. Tak já na ně počkám. Ale oni pak musej dělat úkoly. To nevadí, já na ně počkám. Ale to bude trvat dlouho. To neva, já mám čas. A nechtěla bys počkat radši u vás doma? Ne, nechtěla, mně se u vás líbí." A tak jsem seděla na gauči v kuchyni, houpala nohama, hrála si s angličákama a čekala, až se kluci najedí a udělají úkoly. A pak se šlo ven. Na tu ulici, co po projelo jedno auto týdně.

Kluci se rozhodli, že mě naučej jezdit na kole. Nejdřív mi každý z nich předvedl, jak se nasedá, jak se drží rovnováha, jak se šlape do pedálů a brzdí a seskakuje. A pěkně se u toho hádali. "Tohle jí neuč, je ještě malá a natluče si. Ale nenatluče, chytíme ji. Jo, a když si namele, tak my dostanem. Nedostanem, ona to na nás neřekne. Tak jo, tak jí tam vysaď, já povedu levý řídítko a ty druhý." A tak jsem nasedla. Problém byl, že jsem nedosáhla chodidlama na pedály, tak jsem se na pedály postavila, kluci vedli řídítka a já byla konečně vyšší než oni. Byla jsem na sebe tuze hrdá a nemohla se nabažit pocitu, že "jedu".

Nejdřív to bylo krokem, pak rychleji a ještě rychleji a pak Jožka křikl "šlapej!" a já šlápla do pedálů a kluci už nestačili tak rychle běžet a pustili řídítka a já pořád jela a sama. Jen jsem nějak zapomněla, jak se brzdí. Vím, že na mě křičeli, ale já jela a bylo to tak úchvatné, no a ještě štěstí, že tam byl bezový keř a ten mě zabrzdil. A pak už to šlo samo.

Když byli kluci ve škole, velmi pilně jsem cvičila. Doma tehdy stačilo říct "jdu ven na kolo" a naši věděli, že budu jen před domem. Kam bych taky jinam jezdila, ne? Teď mi jen nějak není jasné, že nikoho z dospělých ani nezajímalo, že jsem se naučila jezdit na kole. Že se na mě nešli podívat, jak mi to jde. Ale tehdy mi to bylo fuk. Jenomže…

Jednou si zas tak frčím po ulici a nějaké rozhlížení vpravo vlevo tam u nás tehdy neplatilo ani při přecházení. A to se mi vymstilo. Zpoza rohu vyjelo auto. Celý týden jsem si tam drandila a teď najednou tohle. A v tom leknutí jsem zase zapomněla, jak se brzdí. Auto mě nabralo a odhodilo do mého oblíbeného brzdného bezového keře. Řidič se zbrzdil o velmi vzrostlý kaštan, ze kterého se po nárazu sesypala na jeho červené embéčko halda chroustů.

Nenapadlo mě tehdy, že jsem mohla být mrtvá, největší strach jsem měla z toho, jak doma zdůvodním roztrhané tepláky, krvavý kolena a klukům ohnutá řídítka. Ptal se, kde bydlím, aby mohl vynadat mým rodičům. A já rafinovaně v pudu sebezáchovy zalhala, že jsem tu na návštěvě zabloudila a nikdo není stejně doma a nic mi není. Smetl chrousty z embéčka, nic rozbitého asi neměl, ještě jednou mi vynadal, nasedl a jel.

Kolo jsem schovala na zahradě do malin, sebe do altánu a bulela a olizovala si krvavý kolena a bála se jít domů. Jenomže… Za chrousta se tehdy platil desetník a ač jsem ještě do školy nechodila, počítat jsem uměla a ono jich tam po tom nárazu bylo mraky, zblblých a pochroumaných pádem. Když mě kluci konečně našli, dali mi vysmrkat a utřeli nudle, dali mi i svačinu, co nestihli ve škole sníst a poplivali mi krvavý kolena, aby se mi rychlejc zahojily a naši nic nepoznali. Ale varovali mě, že až si budu loupat strupy, že je nesmim zas jíst, to že se nedělá, že to je fujtajbl a už by se mnou nekamárádili.

Přitáhli z maliní kolo, narovnali řídítka, nasadili řetěz a šli jsme domů. Roztrhané tepláky jsem důmyslně ukryla do sklepa pod uhlí a šla si do kuchyně malovat. Naši fakt nic nepoznali. O zisk z chroustů se kluci se mnou podělili - za ty prachy jsme se totálně přežrali úchvatné citronové a meruňkové zmrzky, koupili si Sisinky a ještě zbylo na nákup "štěstíčka" v hračkářství. A fakt se ty mý kolena rychle hojily. Ještě ten večer jsem si loupala strupy, ale fakt jsem je nejedla.