První část najdete zde.

Klinika v Bad Zwesten ve spolkové zemi Hessensko se specializuje na neurologické a psychické problémy. Přijímá pacienty po mrtvicích, jezdí sem lidé s léčenými depresemi či schizofrenií, roztroušenou sklerózou, migrénami, cluster hlavoboly a následky long covidu. Já přijela s migrénou. Tedy bez migrény, ale s diagnózou migréna.

Po více než dvaceti letech jsem se během vyřizování žádosti o lázně na hlavu dostala k prášku, který umí nástup migrény potlačit. Přijela jsem tedy v jakémsi zaléčeném stavu a měla strach, že mě bez migrény pošlou domů. Naštěstí neposlali a nechali si mě tam celé slíbené čtyři týdny.

Zařazena jsem byla do projektu skupinové terapie. No, něco pro mě, říkala jsem si. Já tu mám něco říkat před cizími lidmi? Já?! O verbální beznadějnosti případů nás tam bylo přesvědčených jedenáct z dvanácti. Paní psycholožka z nás už na prvním sezení nejenže něco vykřesala, dokonce z nás po osmi seancích udělala prima tým.

V naší skupině bylo sedm ženských a pět chlapů. Nejmladší bylo třicet, nejstarší chlapík právě oslavil šedesátku. Všechny ženské trpěly na migrény, dva pánové na cluster bolehlavy, dva na „klasické“ migrény a jeden na permanentní bolest hlavy. Jedna paní zažila první migrénu po odstranění nádorů na mozku, druhá s nástupem přechodu a třetí ji měla od vždycky. Jednomu pánovi přicházel cluster hlavobol každý den v půl sedmé večer už několik let, druhý měl časově nepravidelné ataky několikrát každý den, které po půl roce řádění tak na rok mizely. Pán s permanentní bolestí hlavy nepociťoval úlevu nikdy.

Výhled z jídelny Hardtwaldklinik I. • Bad Zwesten, Hesensko

V jídelně mě personál posadil ke stolu, kde seděl pán se schizofrenií, paní s depresemi a druhá paní měla kombinaci obojího. Po týdnu první dva odjeli a ke stolu si přisedly dvě paní s long covidem. S těmi prvními dvěmi bylo stolování plné vyprávění o právech pacientů a povinnostech státu, s druhou dvojicí jsme se skoro nedostaly k jídlu. Já se s nimi nasmála snad na deset let dopředu! A že o černý humor nebyla nouze, je nabíledni.

Jedna řešila potíže s bývalým partnerem a úmrtí maminky – deprese. Druhá zapomínala kvůli nemoci slova a unavovalo ji už jen přemýšlení nad programem dne – long covid. Třetí hledala sílu na zvládnutí dvou pubertálních děti a chodu firmy – long covid. Já s migrénou jsem na tom byla nejlíp – mne jen bolela hlava. U vedlejšího stolu trousila mladá, tak třicetiletá paní sklerózu a naproti ní seděla maminka tří dětí po několika mrtvicích. Debaty na téma „moje nemoc“ byly samozřejmě přílohou každého jídla. Všech šest se nás shodlo na jednom – tvá nemoc je příšerná, strašná, obdivuji tě, že nějak funguješ. Moje nemoc je vlastně úplně snesitelná, rozhodně ji s tebou za tvou vyměnit nechci.

Lázně na hlavu nejsou jen procházka lázeňskou zahradou. Procedury každý dostal šité na míru závažnosti svého stavu a tělesných možností. Fyzioterapie, masáže, cvičení, nordic walking, lukostřelba, hodiny skupinové terapie a přednášky mi zaplnily plán na celý den od pondělka do soboty.

Prvních deset dní pobytu jsem nebyla schopna se účastnit jakékoliv společenské akce. Buď jsem jedla, nebo běhala po klinice a hledala místnost dle rozpisu procedur, zbytek jsem jednoduše prospala. Nevadily mi zvuky z vedlejších pokojů (jo, při migréně se zvrací a lidé na přístrojích někdy pípají), nevadila mi paní uklízečka, nevadil mi pod oknem přistávající vrtulník. Užívala jsem si, že jediné dvě věci, o které se musím starat, je nepropást proceduru a chytit prázdnou pračku ve společné prádelně.

Hardtwaldklin​ik I., do hvězdárny buď pěšky nebo tajným výtahem • Bad Zwesten, Hesensko

Ještě jednu věc musím zmínit. Na střeše naší kliniky se nacházela hvězdárna! Dvakrát týdně jsme mohli po předchozím nahlášení přijít na přednášku o hvězdách a obloze. Když byly elementálové nakloněni, pan Lothar otevřel kopuli a zaměřil teleskop na měsíc. Povídání a pozorování se protáhla vždy dlouho do noci. Chodila jsem tam ráda. Poslouchat o supernovách a padajících hvězdách a ne o ibuprofenech a psychózách byl balzám na duši.

Z lázní jsem po čtyřech týdnech neodjížděla vyléčena, to ani nikdo z naší migrénové skupiny. Všichni až na pána s permanentním hlavobolem jsme odjížděli stabilizovaní, odpočatí a s elánem do cvičení, s plány na změnu stravovacích návyků a předsevzetím nenechat se životaběhem tolik stresovat.

No a co myslíte? Po příjezdu domů jsem zjistila, že jsem nikomu nechyběla a že práce, zahrada i domácnost na mě počkaly. Migréna si na mě počkala taky, a to do návratu z dovolené o měsíc později.

Foto: Eva Schlittermann. Pokračování příště.