V. Heidlerová 21.2.2014 19:45

Pardon, v rámci zájmu naší mateřštiny.....

upozorňuji, že správně má znít část věty "kamarádka se SVÝM psem, nikoliv JEJÍM. Čeština v poslední době dostává strašně na frak, tak se musím ozvat.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Tora 21.2.2014 19:17

Pozdě, ale přece

Děkuji všem za ohlasy, zjistila jsem, že je tu ten článek až teď, neboť mě skolila angína jak vyšitá a tak jsem dopoledne strávila u doktorky a pak se zahrabala do peřin.

Věřím, že musí být krásné člověkem psočičím, jak tu někdo psal, ale přesně to, že bych se bála, že psa nebudu umět vychovat - krásně popsáno dole - štěně na vodítku, aby neuteklo, strach z ostatních psů atd. - je u mě příčinou, že raději zůstanu u těch našich koček :-.)

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 21.2.2014 17:30

Toro, moc hezké

Protože kočka bylo jediné zvíře, které mě provázelo dětsvím, stal se ze mne člověk kočičí. Kdybychom byli měli psa (ne, že bych ho tenkrát nechtěla, ale rodiče nedovolili), tak jsem asi byla člověk psí. Hlavně jsem ale člověk zvířecí, domácnost bez živého čtyřnožce by mi přišla moc smutná. Trixie je první vlastní pes, hodně jsem se od ní naučila. Máme sice kočko-psí domácnost, ale kočky a pes musí bohužel žít oddděleně. 

Že jsme "psí" každý pozná, protože jsme venku se psem (a ano, díky psu se setkáváme s milými lidi). Že jsme i kočičí na nás zase na parkovištích prozradí naše auto - je celé poťapkané otišky pacek naší bile garážové kočky indy :))) (a občas na oděvu zapomenuté chlupy našich domácích koček).

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Pavel 21.2.2014 15:56

Moc hezký článek

Máme doma černého kocourka, a máme ho moc rádi. Máme ale také milou, mazlivou fenku. Svět kočičí a psí mně tedy není cizí. Nemusíte se mnou souhlasit, ale na článku se mně líbí zvláště to, jak citlivě a téměř objevitelským způsobem líčí, s čím se zvláště psí lidé setkávají jako se samozřejmostí, kterou většinou už ani nevnímají. Ten proces poznávání je půvabný.

Mám přítelkyni, která je zamilovaná do svého (nesporně krásného) psa. Upozorním ji na Váš článek, určitě ho ocení, a bylo mně líto, kdyby ho náhodou propásla.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Dalmi 21.2.2014 12:55

Paradox

Jsem veskrze člověk psí - nemám psa

Nejsem kočičí - mám pět mýchsousedových koček

Ale já to změním!!! :-)

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Yga 21.2.2014 12:39

Hezký článek

Máš pravdu - svět koček a psů se liší jako noc a den. Ovšem jedno bez druhého si už neumím představit. A když konstelace nebeských těles dá, tak se tyto dva světy krásně prolínají - jako u nás.

Na sídlišti jsme se opravdu znali hlavně jako pán či paní od Danečka, Árona, Arinky či Venduly. Potkávali jsme se ve stejnou dobu a na stejném místě (po práci každý zamířil přes pole). Teď je to trochu jiné - když chceme na delší procházku, musíme holky naložit do auta a popojet k lesu, louce či dráze ... a tam už moc na psy nenarazíme, a když, tak většinou běží u kola, takže na řeči moc času není.

Slušného psíčkaře člověk většinou hned pozná - šáhne do kapsy pro šnuptychl a vytáhne psí pytlík (:o)).

To kočičí lidi se poznávají velice těžko na první pohled, protože málo kdo nosí v kapse kočkolit (;o).

• reagovat
• nahlásit příspěvek

O. Joklová 21.2.2014 10:57

psí lidé??

nestíhám, musím Nynyšce pro inzulin a zkusila jsem teď najít - leč nenašla - jeden text, který koloval internetem, tuším i mailem, a byl dokonce i na jedněch seriózních psích (kynologických) stránkách (stejně jako na kočičích bývá umístěn návod Jak podat kočce prášek - je fajn umět si dělat srandu sám ze sebe)

bylo to právě o tom "jak se pozná psí člověk" a bylo to neskutečně vtipné, mohla jsem se u toho uřehtat... bohužel mi selhal i strejda Google, asi neumím zadat ta správná slova :-((((

kdyby to tu někdo znal, nebo uměl najít, byla bych mu nekonečně vděčná - a text bych si ihned přepečlivě uložila... ach, kde je náš internetový hledací mág veram..??? :-(((((

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Jovo 21.2.2014 10:15

POTOR, POZOR, HLÁSÁNÍ!!!

http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_21_2014#LenkaSsv_2014.jpg

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Žampachová 21.2.2014 9:56

Jsem člověk veskrze psí

mé pokusy s kočkami znemožnil můj první pes Nick. Takže psí svět znám za těch více než 35 let velmi důvěrně.

Psů přibylo. Přibylo i lidí, kteří psům rozumí, mají je skvěle socializované a umí je číst, jako tvoje kamarádka. Není pravda, že se feny poperou s fenami, nemusí to být pravda ani se psy. Záleží na mnoha okolnostech a na tom, jak to s nimi lidi umí.

Ale pochopitelně přibyli i lidé, kteří by si měli pořídit psa maximálně plyšového. Mají (podle plemene) buď bláznivé a nezvládnuté, nebo nesocializované agresivní hovado. Jako štěně ho nepouští (on by utekl - přitom nic není pro štěně větší hrůza, než utéci od smečky - v přírodě je to jeho smrt), pak ho kupodivu nic neosvítí a pes nezačne sám od sebe poslouchat. Cbičit ho nebudou, přece ho nebudou týrat (kdyby tušili, jak se naše holky těší na cvičení). A pak se děsně diví, že zvládnu sama 3 psy a pustím je na volno a na zapískání se otočí a přiběhnou jako jeden pes (no Ája už to trochu fláká...).

Ale paní od Bena, pána od Alice, apod. rozlišujeme. Občas už i bez psa. U řady psích známých jsme teprve po letech zjistili jejich skutečné jméno, přestože se na procházkách potkáváme a zdravíme, někdy i dáváme do řeči řadu let.

Jo pejskařský svět je stejně různorodý, jako kterýkoliv jiný lidský svět a jsou pejskaři slušní, rozumní i čuňata, co neuklízejí nebo mají agrsivní hovada. Je to v lidech, ne ve psech.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Ivana 21.2.2014 9:44

Být psočičí

Já byla kdysi jenom psí, teď jsem psí i kočičí - tedy psočičí. A musím říct, že psí a kočičí element v domácnosti se vhodně doplňuje. Už bych nedokázala být bez jednoho ani bez druhého. Moc pěkný článek :-)

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Lex 21.2.2014 9:36

Milá Toro,

úžasně napsaný článek o lidech a jejich zvířatech - jsi velká 1. Ano, pejskaři jsou veskrze lidé komunikativní, alespoň to takhle bývalo a Tvoje kamarádka má tu správnou pejskaří krevní skupinu <3.

Když mám nyní mladého psa, po zhruba 16-ti letech, tak zjišťuji, že na vycházce potkávám lidi, obzvláště mladé, nově přistěhovalé, kteří se mnou nezapředou rozhovor, natož aby nechali svého psa se prohánět s jejich. Buď jej vlečou na vodítku a zamumlají něco, že by jim utekl, nebo se rovnou vydají rychle dál s pohledem "Co ta potrhlá ženská chce" - mizí jinam a nakonec je neochotně následuje smutný pes. Takže jsem dopadla tak, že mám pár mladých nových spoluobčanů, máme vyměněná čísla mobilů a scházíme se odpoledne na prochajdy, na prozvonění. Ale je jich opravdu málo. Nevím, co se změnilo a čím to je.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Vave 21.2.2014 8:29

Je to moc pěkný

kočičí pohled na psy, milá Toro.

Já jsem zažila Píďu, což byla mimořádně empatická bytost s vyhraněným názorem na spoustu věcí, které jsou pro ostatní psy zábavou. Pak asi dva roky Píďu a Anku, a pak jen Anku. Což je spíš mezek než pes, s vyhraněným názorem na spoustu věcí, které jsou pro ostatní psy zábavou. Takže si tak úplně netroufnu říct, že jsem byla člověk psí, když k nám přišly kočky. Ale i tak jsem okamžitě zaznamenala několik zásadních rozdílů.

Psovi, stejně jako batoleti, patří zem a všechny prostory, kam dosáhne. Kočce patří všechno. Nedávno zřízený široký parapet, na který jste byli ukrutně pyšní, teď místo kytek zdobí kočky. Byli jste zvyklí na velikonoce dávat do vázy větvičky a na ně věšet ozdobná vajíčka? Ukliďte dekorace hluboko do skříně a zapomeňte i na výzdobu vánoční, zejména pak na zapálené svíčky. A raději i na ty v chráněných svícnech. Smiřte se s tím, že kočku můžete najít v jakémkoli alespoň trošinku dutém prostoru. Dokonce i v těch, které prokazatelně nikdo několik měsíců neotevřel. Taky je třeba mít na paměti, že když kočka "vrtí" ocáskem, neříká tím "čau kámo, mám tě rád, dej mi něco dobrýho a pojď si hrát", nýbrž "přestaň na mě tak blbě čumět a odprejskni, nebo něco uvidíš".

Porozumět psí a kočičí řeči není jednoduché. A já věřím, že tady platí dvojnásob, že kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.

Přeju všem krásný den. <3

• reagovat
• nahlásit příspěvek

D. Ruščáková 21.2.2014 8:27

Nezapomínejte prosím na stopětku dole,

dnes je písničková!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

D. Ruščáková 21.2.2014 8:23

Taky jsem s maxem bývala na sídlišti paní Maxová

a znala spoustu lidí jen podle jejich psů. A tak se stalo, že jsem jednou, po více než deseti letech, kdy už jsme byli z Prahy odstěhovaní, že paní původně Andyová, později Badová je korektorkou v časopise, pro který píšu:)))

Tady na vsi jsem bývala "ta praštěná baba co chodí s těma psama", protože kráce po roce 2000 tu vlastně skoro nikdo se psy ven nechodil. Dnes je to i na vsi lepší a lidé už častěji psům vycházky dopřávají.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Matylda 21.2.2014 8:15

Lidi psí

se opravdu rozeznávají podle psů- pro většinu lidí tady na vsi nejsem ani ta, co se nedávno (před 3,5 lety- tady je čas velmi relativní) přistěhovala, tady jsem paní od těch dvou pejsků. Případně od dvou pejsků a kočky, co s nima chodí na procházku, když mě viděli zrovna v inkriminovanou dobu :) Já na dálku slušně rozeznám místní psy, mám problém k nim přiřadit lidi, a tak zdravím radši všechny, pokud jdou bez psů. V Brně to bylo stejné. Ale ne vždy jsou ta setkání příjemná, taky se stane, že ti lidé jsou protivní třeba proto, že se na jejich psa mí psi dívají podle jejich názoru nepatřičně, protože každý pes se má prý věnovat jen svému majiteli a cizích psů si ABSOLUTNĚ nemá všímat. Ve městě zase na mě často ječely hysterické paničky, že chodím ven s háravou fenou, protože jejich Maxíček, Bobíček je z ní úplně paf, a bylo jim úplně šumák, že to není pravda.

Většinou jsou však majitelé psů poměrně vstřícní.

• reagovat
• nahlásit příspěvek