Je to asi tři roky zpátky, jela jsem tramvají na školení, bylo to k létu, typická pozdně ranní tramvaj v Praze, lidé zachumlaní a zmačkaní do sebe, a najednou přistoupila mladičká těhotná maminka s malou holčičkou, a ta už na schodech hlasitě volala: Kouzelnice větru, volám tě na pomoc! Kouzelnice větru!

Asi to zabralo, hned je někdo pustil sednout, a nejen to, najednou se celá tramvaj nadechla, vydechla, skoro voňavě vydechla, a uvolnila se a usmívala se celá, jakoby všichni po vzoru té malé holčičky zavolali svou Kouzelnici větru a ona přišla, a najednou asi ty úkoly začínajícího dne nebyly tak obludně těžké, asi ani ty starosti a bolesti nevážily najednou tolik… a já jsem si představila, jak by bylo krásné, kdybychom to dokázali v nouzi zakřičet tak hlasitě jako ta holčička v puntíkatých šatičkách… jak by bylo krásné, kdybychom to uměli křičet napořád… Vždyť Kouzelnice větru vypadá pokaždé jinak, pro každého jinak, jako vítr, nebo déšť, nebo člověk, ale třeba o nás neví … nebo ani neví, že vlastně může být pro nás Kouzelnice větru…

Ani jsem už nevěděla, že se v tramvajích někdy rozdávají takové krásné dárky, odnášela jsem si tu holčičku s Kouzelnicí větru v sobě, všichni jsme si ji odnášeli s sebou, a nejen to, nezapomněla jsem na ni, na holčičku, ani na svou Kouzelnici větru, občas ji volávám, a ona přichází.

Zkuste si to taky, zavolat si svou Kouzelnici větru. Určitě ji máte, určitě není daleko.