Tuto preventivní proceduru jsem ve svém věku podstoupil už několikrát. V posledních letech to je procházka růžovým sadem, v nemocnici, i když příprava k tomuto úkonu zrovna moc příjemná není. Pacient dostane důrazné instrukce co, kdy, kde a jak. Takže tři dny před procedurou omezit přísun živin do organismu, tedy přísná, hladová dieta.

Aby byl zažívací trakt co nejčistší, tak pacient dostane podivně a zcela nevinně vyhlížející prášek, který si rozpustí ve sklenici vody a vypije. To prosím několikrát. Tento přípravek způsobí, že posledních 48 hodin před procedurou stráví pacient v kadibudce a jejím bezprostředním okolí. Je až neuvěřitelné, co a kolik toho za tu dobu z jednoho vyjde. Konajícím ranhojičem je pacientovi řečeno, že čím více, tím lépe bude potom při proceduře lépe vidět, co a jak.

Jak jsem se už zmínil, vlastní procedura je v poslední době nepopsatelná, protože pacient spinká pod generální anestezí. To ovšem nevylučuje zajímavé pocity po probuzení. Asi se podobně cítí oběti znásilnění ve věznicích pro muže. Navíc ovšem všechen vzduch, který pacientovi do střev při proceduře napumpovali, aby lépe na stěny střev viděli, začne unikat ven a jeden si tak připadá jako píchlý balon.

Ovšem nikdy nezapomenu na moji první kolonoskopii, která se udála zhruba před 40 lety.

Tehdy jsem hojně jezdil na motorce, jak denně do práce – celkem 100 km – tak i na výlety. A tak časem jsem objevil ve stolici stopy krve. Když jsem to prodiskutoval s mým osobním ranhojičem, tak mě poslal k odborníkovi, který usoudil, že by bylo záhodno provést kolonoskopii. Jenže v té době, holenkové, to bylo o něčem jiném. Příprava proběhla obdobně, jak výše popsáno, ale vlastní procedura se konala ambulantně v lékařově ordinaci.

Stůl, na který jsem si lehl na bok, i jeho blízké okolí byly opatřeny jakýmisi omyvatelnými foliemi, bylo mě řečeno řádně vystrčit zadek a potom nastala ta pravá zábava. Pan doktor mně na řiť plácnul jakési mazivo a jal se vsunovat kombinovaný nástroj. Tento oplýval optikou k vidění, světelným zdrojem a hadicí přivádějící stlačený vzduch, a tak velikost jeho průměru nebyla zrovna malá. Pod stolem zažal vrnět malý vzduchový kompresor a já začal cítit jak se mně nafukují střeva. Bezbolestné to rozhodně nebylo a zanedlouho jsem měl břicho jako buben. Navíc, pan doktor stále pohyboval nástrojem dovnitř a ven, což moc příjemné nebylo. A tak za stálého nafukování, vzduch unikal kolem vsunuté hadice, doktorovo zkoumání pokračovalo nějakých 20 minut.

V této době jsem odprosil všechny žaby, které jsme jako malí grázli kluci chytali, a dutou slámkou do prdelky zastrčené nafukovali, abychom se bavili tímn jak nafouknuté pádlují po hladině rybníka a nemohou se ponořit než se zbavily přebytečného vzduchu.

Pan doktor jen nasadil škrtící gumičky na dva objevené polypy a sdělil mně, že to nic není a časem to odpadne, protože tak do nich zamezil přísun krve. Prostá prevence, aby snad se časem z polypů nevyklubalo něco horšího.

Po proceduře jsem mohl, za stálého unikání přebytečného vzduchu, odjet autem domů, ale moc pohodlně se mně nesedělo. Po dvou dnech se však vše vrátilo do normálu a byl jsem prohlášen za zdravého.

Psáno 17 - 03 – 2026.