Njn, ono po pravdě ani tak nejde o dudlík.

To takhle prostě zahlídnete fotku a vzpomínka se dere, ať děláte, co děláte!

Ehm... tedy... nic nenaděláte ani s tím, že fotka není právě korektní, ba ani výkřik není zcela spisovný, ale takový je život a bez TÉ fotky, by ani vzpomínky nebylo.

Můj první recenzent, kterýž fotku nepovažoval za důležitou, se mne po přečtení zcela vážně zeptal: „A to tě to opravdu nepíchlo?“

Nezabila jsem ho, to ne, ale zkuste něco takového vysvětlovat! Bez fotky! Takže si to snad raděj rozklikněte. :)

http://www.mrk.cz/Data/Pics/2014/360/1129457_948d3.jpg

To jsem se, jako študák, ocitla na brigádě na takovém podivném místě plném magneťáků, měřáků a nejrůznějších mašinek a elementů, tedy enklávě vyloženě mužské. A ocitne-li se mladá holka na jednom pracovišti s osmi chlapama, není to vůbec jednoduché. Mladá dáma jednak především zpustne a její mluva se takříkajíc „zhutní“, protože jinak by neobstála. A jednak je to vůbec složité, prostě osm kohoutů na plotě si čechrá brka a po pár týdnech už roupama neví, co by ještě provedli.

A tak jsem jednou takhle potřebovala vyvěsit jakési lejstro a za tím účelem si připravila i krabičku napínáčků, takových těch velkých s barevnou hlavou jako špunt. Leč vařila se voda, já hrnek na kafe připravený, a než jsem si to kafe nalila, pánové mi napínáčky šlohli a jeden mi připravili doprostřed židle a velmi se těšili a radovali.

Pohodlně jsem se usadila, nesu kafe k ústům, když v tom jsem zaregistrovala na jejich tvářích poněkud zvláštní výraz. Okamžitě mi došlo, že se chystá nějaká lumpárna, a opatrně si srkla kafe, jestli není náhodou slané. Kafe bylo v pořádku, tak jsem si upíjela, cigaretku pokuřovala a usilovně dumala, co zas můžou chystat za lumpárnu.

Jejich výraz se ale podivně měnil. Zjevně řešili nějakou záhadu, jeden po druhém vrtěli hlavami, cosi si ukazovali a v jejich očích rašil nechápavý úžas. Uklidila jsem hrnek, ještě udělala pár věcí a jak jsem se tak pohybovala místností, zjišťovala jsem, že pánům začínají nějak cukat koutky a občas ozvalo podivné zabublání. A pak jeden nevydržel, vyprsknul a už to jelo: „Hahahaha, hehehehe, hihihi hehehéééé...“

„Čemu se smějete,“ otázala jsem se inteligentně a bylo to ještě horší! Tím horší, že se dostavil pan šéf, který právě smyslem pro humor neoplýval. „No tohle,“ zařval už ode dveří a jal se je předpisově prcat. Gestikulovali a cosi mu naznačovali a šéf najednou vypísknul jak veverka, když se lekne, a k mému úžasu ho vidím, jak se kácí smíchy do židle, bublá a kucká se a tluče dlaní do stolu!

No toto, pomyslela jsem si, když jsem tak pozorovala, jak už se to zase všechno sborem chláme!

V tom ozvalo se zaťukání a vešel pedel. Tedy nikoliv pan Pedel, ani nic neslušného, ale pedel jako universitní školník. Byl to postarší důstojný pán v obleku, což mu vůbec nepřekáželo, aby hned u dveří nevyprsknul, neukázal prstem a nepravil: „Ježiš, jak to???“ A už zas řvali všichni!

Vrať se do hrobu, dědku padesátiletá, pomyslela jsem si zhnuseně.

Vysvobodil mne pan šéf, kterému došlo, že pedel zajisté nesmlčí a dá historku k dobru, a tak se začal radši zajímat, co je účelem návštěvy. Pedel vyslovil prosbu, bylo mu vyhověno a on vyexpedován. Situace se pomalu začala uklidňovat.

A mně došlo, že bych měla konečně pověsit to lejstro, leč krabička nikde. Měla jsem už toho dost, bylo to příliš a já zařvala hlasem velikým: „Do p..., KDE MÁM ty napínáčky?!“

Uáááá! Vybuchlo nejen samotné středisko, ale celá Filda, a nejsem si jistá, jestli nelehlo popelem i přilehlé Rudolfinum. Pánové padali ze židlí jak zralé švestky a pěstí bušili do podlahy.

Urazila jsem se na smrt. „Du domu,“ oznámila jsem a čišel z toho despekt ke všem blbejm chlapům na Zeměkouli. „Stůj,“ zadržel mě u dveří hlas a jeden z pachatelů natáhl z posledních sil ruku a konečně mi vyndal ten napínáček ze zadku!

Vaše Rpuť