Já vím, že "na NATO", ale když mi to "na NA" vadí... Chci tam být kolem deváté - než vypukne hlavní program. Venku lije, počasí přímo odporné.

Zvoní mobil. Zvednu jej a z druhé strany se ozve: "Ahoj, mami." Zaváhám, jestli náhodou po čtyřicítce nedochází k jistým tělesným změnám, ale pak mi dojde, že jsem zvedl mobil MLP. Takže vyvedu naši nejstarší z omylu a předám požadovanou osobu. Po chvíli klábosení se dozvím, že Verča je na tom ještě hůř než MLP a potřebuje k lékaři. Prý stačí až odpoledne.

Už vidím pohotovostního doktora, jak výská blahem, když k němu dorazím někdy kolem začátku večerního filmu nehledě na to, že angína je potvora a nemá se jí nechávat příliš prostoru. Hrdinně do sebe hodím snídani a sedám do auta s jasným cílem - stihnout alespoň Merkavu.

Rallye se nekoná, silnice je plná "kloboukových dědků". Zkrátím to. Doma jsem v půl desáté. MLP je zlatá - stojí i s dětmi plně oblečená před domem. (Akorát mi taky mohla už večer říct, že v ostřikovačích není ani kapka. Dolitím ztrácím cenné minuty.) Nasedáme a já se ptám po foťáku. V obýváku…

Tak další minutky v tahu, běžím, odkopávám kočky snažící se dostat ven, beru foťák, rezervní baterky, odkopnu kočky, boty nasedám… Ještě musíme pro kytku, MLP má v Mošnově sraz s kamarádkou. Nabrali jsme dalších deset minut. Pořád lije jako z konve - snad se začátek zpozdí. Vyrážím, že by mi ani Hamilton nestačil.

Kdo znáte cestu od Ostravy na Mošnov, víte, že je široká a přehledná, ale předjíždět se dá jen místy. Po pár kilometrech už vím, že je zle. Jsme v koloně. Nějakých 10 km před cílem kolona zastavuje. V tom MLP ukáže před sebe: "Hele, letadlo!" Na dvou hodinách se majestátně otáčí C-17. Letí tak pomaličku, že připomíná okřídlený balón. Pouštím volant, stahuji okno spolujezdce a tasím foťák. Auto se pohybuje v koloně rychlostí nějakých 5 km/h.

První fotka, levé oko na auto před námi. Ještě nebrzdí! Druhá fotka… Pak foťák raději předám MLP. Tak to jsme prošvihli. Vlastně ani ne, viděli jsme to. Kolona zrychluje, už jsme v Mošnově, míjíme autobazar, policie se snaží - navádí nás zcela nekompromisně k parkovacím plochám. Zaplatíme 50,- Je to jediný poplatek dne, vstupné se neplatí.

Parkujeme, odcházíme. Merkava je v tahu.

Konečně jsme na letišti. Nad námi se promenuje Eurocopter v záchranářských barvách. Vídáme ho často, takže pokračujeme na statické ukázky. Merkava tam alespoň stojí!!! Cvak, cvak, mám ji! (Vysvětlení: Merkava je izraelský tank. Tenhle kousek patří k nejstarší verzi a získalo jej naše armádní muzeum. Tady se předvádí poprvé.) Cvaknu ještě Sojku (průzkumný bezpilotní prostředek) a Finista v maďarských barvách. 

Najednou foťák zhasne. Baterky! Vyndám náhradní dvojici a vyměním je. Ty náhradní baterky jsou prázdné! Jsem zdrcen. Obíhám stánky s tretkami - hledám baterie. Konečně! Nad námi končí sestavu Jak-11. Alespoň Vítek ho stihl.

Při společném průletu (armádní Airbus je elegantní) jsme se potkali se známými. Povídáme si a nad námi se předvádějí britská tornáda. Jde jim to moc pěkně. KC-135 jen obejdeme - je na něj děsivá fronta. Zato výsadkáři se moc líbí. Holky se dohadují, jestli se některý z nich netrefí a sedne mezi lidi.

Já zařazuji vlajky. Cákryš, čí je asi červenožlutozelená? A bílomodročerná? Estonsko? Nějak v tom mám hokej. Holky se odpojují a nabírají kurz kafe a sezení. Pánská část jde ke stojánce. K Vítkově žalu zavrhujeme zadržení pachatelů a prohlížíme Globemastra. Je to obluda, navíc spouští APU (pomocný motor v trupu - slouží jako zdroj energie při stání na zemi), takže jdeme dál. Antonov, Eurofighter, F-18. Jeho španělští piloti se nežinýrují - tričko za 200, plakát za 50.

To Britové od Eurofighteru jsou jiní frajeři - rozdávají dětem samolepky a sem tam i nášivku RAF (na nás nezbyla). Je dokonalé počasí - slunečno, oblačnost dost vysoko aby bylo vidět a sestavy mohly jít do vertikály. Cvakám Mi-24/35 a dochází baterky. Jo, jo, digitál je žrout. Zvlášť, když nemá hledáček a když se pořád zoomuje… Ještě mám dvě. Šetřím, jak můžu.

Kde je původní předsevzetí cvakat a trénovat "střelbu na pohyblivé cíle"! Tak ještě Eurofightera, F-16, starouška Phantoma (toho měli předvést, to by byl rachot), Gripena a F-18 s jeho piloty s obchodním duchem. (No, abych byl upřímný, naši piloti z Mi-24 dělali totéž. K jejich dobru budiž přičten vyslechnutý rozhovor - jejich nadřízení jim na propagaci nedají ani floka, peníze prý stačí jen na pohřební věnce…) I druhá dvojice baterek je v čudu, kupuji další.

V mezičase sledujeme španělský dopravák CASA - jde mu to docela dobře. Jenže dojem zcela vymazává následující exhibice F-18. Stíhačka je holt stíhačka… Ovšem co si pak dovoluje pilot se Spartanem, to je tedy síla. Do vzduchu šel jako když na dno vany potopíte tenisák a rychle pustíte. Celou ukázku zakončil výkrutem. Setkáváme se s holkama, Vítek si kupuje kuličkovku, já další baterky.

Vyproštění osob z havarovaného auta trávíme mezi stánky. Stejně tak dynamickou ukázku BVP a T-72. Tam si Vítek vymohl alespoň konec. Proplížil se mezi nohama lidí pěkně do první řady. Díky tomu viděl i ukázku zadržení pachatelů v bytě s překonáním odporu psa. Předváděla celní správa jejíž zaměstnankyně celou věc i komentovala. Představila nám byt tvořený dveřmi a zábradlími z kovových trubek svázaných páskou.

Pak představila pachatele, kteří v bytě prodávají drogy a na svou obranu mají "psa bojového plemene". Už tyty dvě maličkosti působily komicky. Zvlášť, když americký pitbulterér (jak na konci pravila paní komentátorka) se se všemi "dealery" radostně vítal a neméně radostně vrtěl ocasem na blížící se zásahovku.

Teprve střelba brokovnicí do dveří (musel vypálit asi 10 z minimální vzdálenosti aby dveře vypadly - náboj je totiž plněn gelem, takže dveře sice rozbije, ale na větší vzdálenost je pro člověka či psa neškodný) jej přinutila štěkat. Ale stejně to bral jako hru a jakmile uviděl muže s rukávem, s nelíčenou radostí se na něj vrhl. Muž ho přivinul k tělu a stále zakousnutého do rukávu odnášel pitíka do auta. K tomu zněl komentář, že zásahovka má své specialisty, kteří psa neutralizují protože ten za své pány nemůže a likvidace nastává pouze v případě, že není vyhnutí.

Následovalo pečlivé prohledávání pachatelů, zda nemají u sebe zbraň (= cokoliv, co činí útok účinnější, takže sem patří třeba jehla nebo žiletka) a dle paní komentátorky "zde nelze připustit rutinu, protože pachatelé mohou mít takovou zbraň ukrytou kdekoliv na těle, případně v ústech nebo jiné tělní dutině". No, kalhoty jim tam nesvlékali… Nakonec ještě jednou zopakovala toho "psa bojového plemene".

Při focení letové ukázky Hindu (Mi-24/35) mi opět došly baterky. Tak jsem zašel mladému pro párek v rohlíku, což se mi nevyplatilo. Vrátil mi ho s brekem, že prý nechtěl s hořčicí… Tak jsem šel pro další a díky tomu jsme neviděl ukázku protiletadlové baterie ani akrobacii se Zlínem. Konečně Gripen!

Poslední sada baterek, foťák nachystaný, Gripen letí, mačkám… já vím, že digitál má zpoždění, ale tolik… Je tam obloha. Druhý snímek dopadl stejně. Třetí také. Při čtvrtém došly baterky definitivně. Na to ohlásil konferenciér průlet na minimální rychlosti a Gripena se vlekl, že sotva letěl… Pronesl jsem několik vřelých lidských slov…

Naši známí se odpoutali a MLP s Janou šli s nimi. Já se konečně probojoval k Vítkovi a spolu jsme shlédli kombinovaný útok našich jednotek. Dost působivé. Takový výstřel z tanku na vzdálenost nějakých 500 m vás skoro položí na zem. A což teprve výstřel z Dany (to není ženská, ale samohybná houfnice = obrovský, těžký kanón na korbě Tatry 815).

Následující ukázka byla opravdu dynamická. F-16CJ se předvedla v nejlepším světle. Všechny vrcholné okamžiky byly za námi, což poznalo i počasí, protože se zatáhlo a začalo foukat. Nicméně polští vojáci v HMMWV (tzv. Humvee - takový ten nízký teréňák známý z amerických filmů) byli také naprosto profesionální.

Na opakování "psa bojového plemene" už jsme nezůstali. Z povzdálí jsme však slyšeli nezměněný komentář. Prošli jsme kolem stánků, protáhli se kolem Poláků s humvee. Na dotaz z čeho že je kapota odpověděl řidič, že z plastu. Ptám se, jestli je to kevlar. Prý ne, toto je cvičná verze, váží jen 3,5 tuny. Skutečný bojový drobeček váží 2x tolik. Jen dveře prý mají na bojové verzi 200 kg.

Poláci odfrčeli a my zjistili, že už všechny atrakce balí. No, všechny ne. Vítek (i já, heč!) jsme dostali do ruky několik samopalů, brokovnici, jen ostřelovačku nám nepůjčili. Prý váží 9 kilo a navíc ji mají zastřelenou na vzdálenost 1 km. Takže se asi báli o mířidla. Což chápu. Nakonec Vítek ještě prolezl BVP, T-27, vyprošťovák a pak už hurá k hlavní cestě, kde jsme měli sraz s MLP.

Vše perfektně klaplo, dojeli jsme domů a já doufal v klidný večer. Marně, ohlásila se návštěva. S Vítkem jsme ale domluvení - příští rok jdeme zas. Tentokrát ale sami, MLP nás vysadí a bude pokračovat za kamarádkou. A já si předem zkontroluju baterky!