Ovšem i těm z řad věřících co se za mě modlili a dokonce i za zdárnost zákroku a moje uzdravení sv. mši sloužili. To pak už ani jinak nešlo než aby to dobře dopadlo. Tolik pozitivní energie se muselo nějak projevit. Possum patří dík za průběžné podávání zpráv, i když se teď na dva měsíce toulá po historických zemích Česko Moravsko Slezských.

Za druhé bych ty co toto čtou rád varoval, protože i když jsem už doma a dokonce si můžu na chvilku sednout před monitor, tak jsem ještě řádně nafetovaný silnými analgetiky a dávkami vhodnými tak pro koně. Navíc mám pořádnej absťák, tělo po více jak týdnu pravidelného přísunu morfia ho najednou nemá a protestuje. Takže berte tento blábol s reservou. Mám jaksi vypadenej mozek.

Poslední rok se moje problémy s páteří začaly prudce zhoršovat. Na pravou nohu jsem placama nemohl pro bolest došlápnout a občas jsem musel pokulhávat s hůlčičkou. Pro jednoho který byl zvyklý pobíhat denně aspoň hodinu po buši žádná radost. O psíkovi Ferdovi ani nemluvě. Když jsem už pro riziko spojené s necitlivostí v pravé noze přestal jezdit i autem nastal okamžik, kdy jsme s mým kamarádem a osobním lékařem usoudili, že by se s tím mělo něco dělat.

Po sérii roentgenů, CT skenů a MRI mě poslal k tomu nejlepšímu neurochirurgovi co tu u klokanů v Sydney máme. Takže k žádnýmu kovaříčkovi ale rovnou ke kováři s tou nejlepší pověstí. Ten zjistil naprosto oprdlaný disk mezi obratly L5 a S1 a přiskřípnuté nervy. Východisko: zbytky disku odstranit, obratle od sebe oddálit asi o 3mm, vše, včetně kanálů nervových kořenů jdoucích do nohou pořádně propucovat, pak vložit kostní štěpy a vše zafixovat čtyřmi pořádnými titanovými šrouby a dvěma vzpěrami z téhož materiálu, aby mohla fůze, tedy srůst obou obratlů zdárně pokračovat. 

Když mě to vše názorně ukázal a vysvětlil postup na modelu, tak to vypadalo opravdu velmi zajímavě - 50mm dlouhé a 6mm silné šrouby, dva v každém obratli a dvě vzpěry o průměru také 6 mm. Ujistil mě, že úspěch těchto operací se pohybuje nad 95 % a že jich sám zdárně provedl přes 600. A tak jsem řekl jo. Vše se mělo odehrát v soukromém katolickém špitále Sv.Vincenta v Sydney, který má být ten nejlepší. Nedávno oslavil 150 let od založení sestrami charity, starý Irský řád. Původní a historická budova slouží jako veřejná či státní nemocnice, ke které je přiřazena i nová přístavba a pak i další moderní přístavba soukromé nemocnice, jak tu je zvykem.

Naproti přes ulici je ještě hospic kde se starají o ty co se už vyléčit nedají a pokud to jde tak jim zpříjemňují tuto poslední fázi života. Zrovna minulý týden tam dodýchala jedna naše známá. Také jako i v jiných špitálech tu funguje pastorační služba pro ty pacienty kteří o to stojí. Je tu krásná kaple, kde je pro ty co mají zájem a mohou se zúčastnit sloužena dvakrát týdně mše svatá. 

Tato nemocnice asi bude skutečně nejlepší, protože tam chodí ty nejdůležitější osoby zdejšího života, včetně politiků, umělců a milionářů. Sice nepatřím ani do jedné z těchto kategorií, ale řek jsem si, když si celý život platím soukromé zdravotní pojištění, tak proč to nezkusit. Ať se pojišťovna ukáže!

Byl to pro mě první pobyt v nemocnici v Klokánii a druhý v životě po třiapadesáti letech . Tedy velký zážitek. V den operace jsem směl sníst tak akorát topinku a trochu se napít před šestou hodinou ráno. Pak už nic. To jsem netušil, že se porve napiju až za dva dny a něco hutného pojím až za 4. A tak jsme sedli u nás v horách na vlak a jeli s mojí ženou Mílou do té nemocnice, kde jsme se za hodinu a půl objevili v recepci. 

Recepce jako v tom nejlepším hotelu. Klid, pohodlná křesla, tlusté koberce, vkusná výzdoba, úsměvný a ochotný personál. Jsou tam i dobrovolníci, kteří zde po přijetí odvádějí pacienty tam kam se patří. My jsme byli uvedeni tam, kde se čeká na "processing"před operací. Opět pohodlná křesla, velkoplošná plasma televize na stěně a materiál ke čtení. Moje operace se měla začít odehrávat kolem 15 hodiny, avšak předchozí zákrok se protáhl a tak jsem přišel na řadu až v 17 hodin. 

Předtím jsem měl pohovor se sympatickým panem doktorem co se bude starat o anestézi, který mě dosti podrobně vysvětlil o co půjde. A nejen před a při operaci ale i po ní. Dal mě i dvě brožůrky k přečtení. Jedna vysvětlovala co to vlastně generální anestézie obnáší a co jeden může očekávat. Druhá vnesla trochu světla do PCA, tedy Patient Controlled Analgesia, kdy si pacient sám pomocí počítače administruje dávky analgetika, v mém případě morfia. Jakmile vznikne pocit bolesti, tak si pacoš stiskne knoflík a do kapačky je počítačem přidána dávka morfia. Je to prý lepší než když se pacientovi píchaly injekce. Menší dávky analgetika a častěji jsou lepší k zdárnému managementu bolesti.

Asi kolem 15 hodiny jsem se převlékl do nemocničního a moje svršky a kufřík s drobnostmi byl uložen do skříňky a zamčen. Mě položili na pojízdnou postel a začali s předoperační přípravou. Udělali EKG, roentgen hrudníku, vpíchli mě "oblbováka" a pak už si moc nepamatuju až jsem se po desáté večer, po čtyřhodinové operaci probudil na JIPce napojenej na kde co. V každé ruce kapačka, v ráně po operaci drenáž, v pinďouru katetr, v nose hadička s kyslíkem a hrudník polepený snímači co monitorovaly vitální funkce a za hlavou obrazovky kde tančily různobarevné křivky říkající jak člověk žije.

Opět roentgen hrudníku a nohy až po kolena v kompresních podkolenkách a jakýchsi obalech napojených na počítačem ovládaný kompresor co je periodicky nafukoval a vypouštěl a tak mě ty nohy masíroval. To prý proto aby se v nohách nevytvořily krevní sraženiny. Protože vitální ukazatele funkcí mého těla se rapidně lepšily, tak mě hned druhého dne kolem desáté hodiny dopoledne odpojili od části hadiček a drátků a převezli na pokoj. Opět, nebýt stojánku s kapačkami a panelu s přípojkami na kde co, tak si jeden připadal jako ve fajnovým hotelu.

U stropu visela televize, v prostorném a vkusně zařízeném pokoji byla i dvě křesla pro návštěvy a pochopitelně noční stolek s telefonem s jedné strany a jakýsi tác na kolečkách z druhé. Vše jsem měl na dosah ruky, jakýkoliv pohyb těla byl zatím nemožný. Jedna kapačka už zmizela, ale jinak veškeré přípojky na kdejaký otvor v těle zůstávaly, včetně kyslíku do mordy a masážního kompresorku na haxny. K pokoji patřila prostorná koupelna se záchodem.

Úsměvný a ochotný personál klepal na dveře a objevoval se v pravidelných intervalech s dotazy zda něco nepotřebuji. To ovšem k tomu, že jsem si mohl kdykoliv přivolat pomoc knoflíkem na multiovladači, který sloužil i k ovládání televize a světel v pokoji. Televize digitální, kanálů přes 25 a dalších 10 digitálního rozhlasu. Každé ráno čerstvý tisk dle výběru a také časopisy. Vše v režijní ceně, bratru 700 klokaních dolarů na den.

Ovšem také první tři dny, kdy jsem byl jako zeleninka, mě ráno a večer pečlivě celého a všude omyli a pak namazali vonnými mastmi. No teda on to byl nějakej krém či zvlhčovač pokožky, kterej měl mé krokodýlí kůži dát lidskou podobu. První tři dny jsem měl jen tekutou stravu abych se jim tam nepoblinkal. Kombinace anestézie a od operace trvalého přísunu morfia nutila po požití čehokoliv ke zvracení. Čtvrtý den mě odstranili drenáž z rány a kapačku s morfiem a dostal jsem lehkou a neobyčejně chutnou stravu, dle výběru. Pětkrát denně. Kdykoliv jsem začal pociťovat bolest, tak stačilo stisknout knoflík, přivolat sestru a ta mi píchla do prdelky morfium.

Tento den jsem měl svoji první sprchu za plné asistence 2 sestřiček. Paráda. Často se střídaly a byly jich tam mraky. Všechny příjemné a úslužné, avšak ta která byla nejzručnější, nejjemnější a nejpříjemnější byla sestra Elizabeth, Afričanka černá jako bota. V těsném závěsu byla Filipínka a tak dál, přes Asiatky po Irky a bílé Australanky. Poslední 4 dny jsem už mohl normální stravu a opět dle vlastního výběru z bohatého jídelníčku a vinného listu. Tři velká jídla denně plus dopolední a odpolední přesnídávka.

Pan doktor mě doporučil začít také s procházkami po oddělení a tak jsem se poctivě šoural po celém podlaží. Objevil jsem i rehabilitační tělocvičnu a tak jsem tam také stoupal do schodů a činil jiné nepravosti. Pokud jsem mohl přes morfiové opojení posoudit, tak bolest v pravé noze zmizela a mohl jsem se na ni po roce opět zcela postavit. Předposlední, tedy devátý den, jsem byl odstaven z morfia a převeden na silná analgetika a desátý den mě odvezl můj starší syn Petr domů jeho autem.

Většinu času ještě stále trávím v posteli. Prokládám krátkými procházkami a občasným seděním před monitorem a datováním tohoto blábolu. Pes Ferda se čumí asi tak, jako co si o tom mám já myslet? A vůbec, kdy zase půjdeme ven na procházku! No pár týdnů si bude ještě muset počkat. Stačilo by jedno trhnutí vodítka a já bych mohl do špitálu znova.

PS: Až mě dojdou všechny účty s tímto spojené tak podám zprávu o tom jak tu funguje kapitalistické zdravotnictví. Péče prvotřídní, to už vím. Pojišťovny skoro nikdy neplatí vše, pacient téměř vždy něco doplácí, tak se necháme překvapit.