Dveře jsou symbol. Dveřmi vcházíme a za nimi se skrývají nové věci, zážitky, lidé, věci. Když je otvíráme, nevíme většinou, co nás čeká. Budoucnost nemůžeme ovlivnit. Ano, jsou komnaty, které je lépe neotvírat. Ale poznáme je?

Když odcházíme, dveře za sebou zavíráme. Končíme tím nějakou etapu života. Často neovlivníme, jak ta etapa dopadne. Ale můžeme vždy ovlivnit, s jakým pocitem budeme ty dveře zavírat. Budeme na sebe hrdí, budeme vděčni za to, co jsme dostali, budeme moci říci, že jsme dali vše, co jsme měli a mohli dát? Nebo se budeme trochu stydět? Za promarněnou příležitost, za slovo vyřčené v hněvu, za slovo, které jsme nedokázali včas říci... Nebo za sebou lhostejně práskneme dveřmi, protože nám bude jedno, co za sebou necháváme? To vše je jen na nás samotných.

Abychom dokázali odejít s dobrým pocitem, měli bychom se naučit některým pravidlům.

Naučit se, že žádná poušť není tak pustá, aby se v ní neskrýval život. Někdy podivuhodně rozmanitý a krásný.

Naučit se, že i v té nejbezvýznamnější drobné věci, kterou často lhostejně míjíme, se dokáže skrývat mnoho překvapivé krásy. Stačí se umět dívat.

Naučit se, že jsou na cestě místa, kde stojí za to postát a jen se dívat. Že zastavení není ztráta času. Někdy jsou taková místa označená, někdy musíme vycítit, že právě zde se musíme chvíli zastavit. Ti, co jen spěchají, po nějaké době ohluchnou a oslepnou na duši.

A uvědomit si, že dokud na tebe čeká kdokoliv, komu nejsi lhostejná, stojí za to žít. Pro sebe i pro druhé.