6.12.2019 | Svátek má Mikuláš


ČLOVĚČINY: Dlouhá cesta zpět

15.8.2008

 
Napřed maďarská předehra
Jaro 1989. Maminka je na návštěvě v Jižní Karolíně a tvrdí, že na americký pas můžu bez problémů do Maďarska a že mají naplánované, jak se celá široká rodina sjede do maďarských lázní Zalakaros a tam se všichni potkáme. Tak jsme to s mámou zpetrachtovali, že poletím z New Yorku do Vídně, tam si nechám pauzu asi 4 hodiny, kdyby bylo zpoždění nebo zmatky, a pak sednu na určitý rychlík do Budapešti a tam mě bude čekat táta. Jednoduché, že? Williamson - s Chetem na letišti
No, nebylo to jednoduché. Odlétala jsem do New Yorku z Charlotte v Severní Karolíně, asi tak hodinu a půl cesty autem od nás. Chet mne veze, je trochu zděšen – co kdyby náhodou mne nějakej komunista cestou odchytil? Zhruba za 30 minut po dálnici nám bouchnul chladič. Naštěstí to bylo kousek od výjezdu, tak jsme se doklepali k benzínce. Široko daleko žádná půjčovna aut. Už si říkám, že na to letiště budu stopovat, ale Chet tu hadici od chladiče nějak zalepil duck tape – taková těžká lepicí páska na všechno - a dojeli jsme. S vyplazeným jazykem jsem to letadlo do New Yorku stihla na doslova poslední minutu.
Tak jo, jsem v New Yorku, letím do Vídně s PanAm. Terminál PanAm je zmatek – chybí jim letadla (krátce po téhle moji cestě zkrachovali). Je mi řečeno, že let do Vídně je zrušen, ale že mne dají na letadlo do Varšavy a odtamtud vlakem přes Československo do Vídně. Padla na mne panika, ale nakonec přišlo to "musíš se na sebe spolehnout“. Tak jsem obcházela ty úřadovny PanAm, až jsem zhlédla toho správného mužského.
Mladý, příjemný, snaží se prosadit. Nasadím seriózní ksichtíček a říkám, že přes tu Varšavu nemůžu, protože by mne zavřeli. V té době byl populární film Bílé noci, hrál v tom Baryšnikov a bylo to o tom, jak letadlo někde muselo nečekaně přistát v Rusku a uprchlého baleťáka z letadla poslali na Sibiř. A mladý muž říká – to je jak v tom filmu –  a vás by fakt poslali na Sibiř? Vidina celé rodiny sjíždějící se do Zalakarose mne přinutila lhát, i říkám, ano, přímo na Sibiř. Za dvacet minut jsem byla v letadle do Bruselu s přestupem na Vídeň. Taxíkem na Ostbahnhof a kupodivu jsem ten rychlík stihla.
Tak sedíme celorodinně v Zalakarosi a vedem řeči – co jako Gorbačov a perestrojka a Milouš Jakeš a rodinná řada se usnesla, že za takové plus minus tři roky bych třeba mohla přijet do Československa. Takto povzbuzena jedu s našima autem na maďarsko-rakouskou hranici na rychlík do Vídně krajinou, kde není nic než lány kukuřice. A ejhle, všude kam oko pohlédne, jsou Trabanti a občasný Wartburg. Otec se diví – co tady ti Dederoni dělají, to už fakt neví, co se sebou? Maďarští celníci a pohraničáři se na mne smějou. Přijde mi to divné – hranice socialismu se západem byla vždycky ponurá, a tady mají skoro mejdan. Druhý den ve Vídni jsem se dozvěděla, že všechny ty Trabantíky naskládané v kukuřici u hranic s Rakouskem vypustili do Rakouska.
Tak se nám to pěkně cábří!!!!
A pak přišel listopad...
Povzbuzena úprkem Trabantiku jsem se vrátila domů do Jižní Karolíny, ale bylo třeba dokončit poslední semestr na právech. No, a věci se děly. Napřed spadla berlínská zeď a pak vyšly děti do ulic v Praze. Místo studování na zkoušky sedím přilepená u televize a směju se a brečím dohromady. Ale teď hned tam nemůžem, jsme vydání z peněz za moji školu a v lednu začínám opravdové
zaměstnání.
Konečné jedem
Rozhodnuto - pojedeme na Vánoce 1990. A hele – zase zádrhel. Den po tom, co Chet přinesl domů letenky, tak byl uložen na JIP s náhlým případem akutní divertikulózy. Jedno odpoledne, místo abych seděla u chorého manžela, jsem si šla udělat trvalou. Pan Bůh mě potrestal, trvalá mi spálila vlasy a vypadala jsem jak Angela Davisová v nejlepších letech, kterýžto fakt jsem zakrývala apartním kloboučkem.
Nicméně intravenálni zálivky antibiotik udělaly svoje a na cestu jsme vyrazili. Opět že Charlotte, přímý let do Frankfurtu, kde nás bude čekat strýc. Chet nikdy před tím nikam neletěl, s výjimkou jako malý klučík posazený do letadýlka, co stříkalo pole a bažiny na rodných latifundiích. Tak nastupujem do Boeingu; velký rukáv nefungoval a musíme přímo k letadlu přes asfalt. Chet kráčí k letadlu, je to velký jak barák a můj růžolící junák začíná zelenat. Letadlo roluje po rozjezdové dráze a zvedne se. Naprosto zelený Chet říká: Babe (to je moje domácí jméno), ono to fakt letí!
Tak si to hasíme k Frankfurtu a nastává jedno z nejhorších přistávání, co pamatuju. Na Evropu přišla sněhová bouře a ten Boeing se prodírá mrakama, celé letadlo se třese a přistáváme v minimální viditelnosti. Jsme poslední letadlo, co přistálo ten den ve Frankfurtu.
Tak teď ještě přes Německo
Strýc čeká na letišti a jedeme ke známým ve Frankfurtu. Vydatně sněží – naposledy Chet viděl pořádný sníh na naší svatbě v únoru 1989 a před tím asi tak před 15 lety. A je zima. Koukáme na televizi, kde ukazují jak jsou autobahny zapadané. Původní plán jet do Prahy přes Norimberk padnul – byla tam Staube a Červený kříž rozdával deky a kafe. Williamson - jsme zase v Československu
Tak jsme ráno vyjeli na sever směrem k bývalému DDR. Jedeme takovou docela pěknou krajinou a teď přichází hranice mezi NSR a DDR. Vykácené lesy, rozhledny, betonové zátarasy, ostnatý drát – ještě to všechno nestihli odstranit nebo zacelit.
OK Chete, přijíždíme k tomu, co byl komunismus. Chet, který se rád dívá na špionážní filmy, praví to je jak z filmu. Kdepak, milej zlatej, to je bohužel přímo že života. A ne že by ten Chet byl nějaký trdlo, dokonce požádal strýce, aby tam někde zastavil a koukali jsme na tu spoušť a Chet mne držel za ramena a říkal, na to nikdy nezapomenu.
A jedeme k Československu
Prodíráme se čím dál tím větším sněhem přes bývalé DDR. A ještě třeba zastavit se na jídlo u strejdova kamaráda – jednoho z prvních úspěšných podnikatelů v Sasku, má svou hospodu a bokem vaří pro společnost. A pak už za tmy přijíždíme do Československa, v klepoucí se ruce mám americký pas, pro slzy nevidím, tak to tomu dříve obávanému pohraničníkovi ukazuju, koukne na to,
narozená v Československu, a hned je s ním sranda, milostivá, vítejte zpátky doma, ale to jste si musela najít amerického manžela? No jo, jinej nebyl zrovna k mání!
A jsme v Praze!!!
Strýc to vzal přes Pohořelec, abychom viděli Hradčana z vrchu. Byla už tma, sníh tiše padal a moje milované město bylo překrásné – jako by čekalo na můj příjezd a obléklo se do svátečního. Chet je absolutně bez sebe z té krásy. Bydlíme u strýce a tety na Starém Městě a tak hned ráno vyrazíme na obchůzku – v už 10 ráno na Staromáku hraje česká dixieland kapela. To Cheta zaujalo a při bližším ohledání zjistil, že jeden člen kapely má čapku jižanské konfederace. Ne, že by si na tu konfederaci Chet zas tak potrpěl, ale je to zajímavý úkaz v Praze r. 1990.
A včil na Moravu
Po pár dnech v Praze naplněných horečnou aktivitou jedeme konečně vlakem do Olomouce. Cesta, kterou jsem kdysi projela sem a tam nespočetněkrát. Ale teď to vidím Chetovýma očima. Tak jak nikdy před tím neletěl letadlem, tak taky nejel vlakem. Sníh se drží, a občas ho něco připadne (víceméně přes celou naší dovolenou).
Chet kouká – napřed jedeme přes Žižkov a z vlaku jsou vidět ty pavlačové domy a koukáme lidem do kuchyně. No a tak si to hasíme na východ – tady jsou Pardubice, tam se dělají perníky a Semtex a brzo bude Choceň a pak už budou hory – tedy Ústí nad Orlicí. Cestou si k nám přisedne průvodci a vede řeči o všech těch politických změnách. Není nutně nadšen, ale nabídne nám cigarety Startky. Slušné se ptám, že to snad je nekuřák a pan průvodčí říká, vždyť jsem průvodčí, tak je to jedno, ne?
Hurá, jsem opravdu doma a tak směrem k Olomouci pokurujem, protože mužem! Je neuvěřitelné, jak si pamatuju každý detail, jak ty stanice vypadaly, támhle bude takový barák, teď přejedeme přes říčku, za chvíli bude tunel a tady je takový hraniční kámen, kde údajně začíná Morava. U Zábřehu mi začíná trnout, ale musím Chetovi ukázat, že na jednu stranu jsou „moje“ Jeseníky a na druhou se táhne Haná, rovná jak placka, ale kopečky vždy v dohledu.
U Mohelnice už to nevydržím a musíme ty kufry začínat sundávat a dát do chodbičky. Vyšiluju, protože normálně kufry jsem sundávala až u Štěpánova, což je podstatně blíž k rodnému městu. A už je vidět klášter Hradisko (hele Chete, tam je vojenská nemocnice a v sedmi letech mi tam vytrhli mandle) a věže olomouckých kostelů. Rychlík brzdí a už jsme tam – na 2. nástupišti, jako vždycky...
Trvalo to skoro deset let, ale jsu tady. Patláme se schodama do hlavní haly, kde jsou mozaiky bodrých tancujících Hanáků. Ale hlavně jsou tam rodiče. Maminka v ruce balíček dortíků z cukrářství Dejmal, aby nás něčím uvítala. Chet, dobrotisko veliké, má slzy v očích a objímá moje rodiče, které poprvé spatřil a říká thank you, máma and daddy, thank you for Hana.
No, a pak byly vánoce
A stály zato. Jednak nám přijel vlakem demižon suchého tokajského z Košic od tátova kolegy apatykáře. Byl v košíku a měl na sobě řetěz se zámkem, ke kterému klíček přišel separátně poštou, aby nám to ti železničáři nevychlastali. Bratr pořídil dva bažanty, které jsem vždycky uměla dobře vařit. Odebrali jsme se do sklepa s tátou a Chetem oškubat a vykuchat bažantíky. Byl tam ale taky ten demižon, a tak jsme si s tátou přihejbali, až nás ti bažanti přestali bavit. Williamson - kupujeme s tátou kapry
Otec vtipně poznamenal, že Chet s diplomem z biologie by ty bažanty měl zvládnout. Chet, druhý den se svým tchánem, si dál záležet a multifunkčním Swiss Army Knife to krásné vykuchal. Zamítnul jisté kuchyňské nástroje, které jsme k tomu účelu s tátou do sklepa přinesli. Posléze musel provést podobnou operaci na vánočních kaprech, které moje rodina už nějak zrušila, ale já jsem  trvala na tradici a kapříci se museli koupit. Otec usoudil, že když Chetovi šli bažanti, tak taky může udělat kapry.
Vzali jsme Cheta s tátou na půlnoční mši ke Sv. Michalovi v Olomouci. Když přišlo na Narodil se Kristus Pan, tak tatínek mocným hlasem přezpíval kostel, varhany duly, Chet měl opět zarosené oko a já jsem byla tak nějak pokorná.
Bylo to krásné - projížděli jsme Moravu starou Škodověnkou a učili Cheta chodit na sněhu a ledu, což pobavilo nás víc než Cheta. Až sebou asi dvakrát třísknul, tak na to přišel. Viděl překrásné zasněžené Jeseníky a cestou lesem mi říkal, že je to jak boží chrám.
Post scriptum
No, a od té doby jezdíme sem a tam. Byli jsme, bohužel, v Praze i na Silvestra, když se Československo rozdělilo. Rodiče začali jezdit každý rok na několik měsíců, i když teď jezdí jen máma, protože nás táta už tlačí mraky (jeho slova); synovci a neteře vyrostli, a můžou sem kdykoliv se jim chce, dva hochy jsme odchovali do plynně angličtiny – po gymplu u nás každý z nich strávil rok. A jsou levné telefony a internet a tak prostě holt bydlím někde krapet z ruky... Dopadlo to lip, než se čekalo.
Namátkou naskenovane fotky že starého alba jsou tady.  
Hana Williamson