Měly jsme za úkol úklid domu a především mytí nádobí po obědě. Stařeček seděl na legátce, ťukal čaganem o zem a čekal, kdy se té hory, vršící se na umývacím stole, ujmeme. A my dělaly jakoby nic a čekaly, kdy se do nás pustí. On totiž nikdy nenadával sprostě, ale velmi vynalézavě a trefně.

Za chvíli se z kuchyně ozvalo "Kdy to náčení umyjete?" A my: "Až se nam bude chtět!" A už to začlo: "Vy bando prašivá, červavci zhnilý, kdyby mě nebylo, zhnijete tu ve špině!" (Prosím, upozorňuji na jeho krédo, že v důchodu už nedělá, a že to heslo pečlivě dodržoval).

Nejvíce ho dožírala prostřední z nás - droboučká holčička. "Túto plošťku nemožu ani čut!" neslo se na její adresu. "Jak ti jednu pleštim!" natahoval se po ní, když zase odmlouvala. Děvčička si stoupla před něj, dala si hůlečkové ručičky v bok a načepýřila se: "Enom to zkuste, já se nebójim!"

To už stařeček duševně nevydržel a mígl po ní pantofel. Bohužel, ta proslulá muška z dětství už vzala za své a místo nezdárné vnučky trefil litr mléka, které stálo na stole - to se rozprsklo po zemi. Danuška na to nadělení pohlédla, otočila se a odcházela středem. Ve dveřích se otočila a pronesla "Tož to si uklidíte!" a zavřela - naštěstí, neboť něco bouchlo o dveře.

Když je opatrně otevřela, zjistila, že se ve futrách ještě pohupují zabodnuté nůžky. Zajímavé, když se rodiče vrátili z pole, nádobí bylo umyté, zem zametená, nůžky uschované v šicím stroji a děcka se stařečkem ještě stále na živu a ve zdraví. Tyto drobné epizody se dozvěděli, až když jsme byly dospělé a stařeček nebožtík.

Stařeček je už dvacet sedm roků po smrti, ale ty alotrie, které prováděl nám a následně my jemu, si pamatuju, jako by to bylo včera. Bylo toho moc a moc a já ho pořád slyším, jak si stěžuje na "brnkavá" kolena (kvůli kterým málem uhořel, protože si je ohříval u otevřených dvířek kotle, ve kterém se vařil ovar, a chytla mu zástěra).

Jak na mě volá, abych šla na ty erteple, že už sú hotové, jak si píská, když začaly žně - to bylo období, kdy byl opravdu šťastný, protože miloval kosení kosou trávnicí. Žil, jak se dalo, aby přežil on a jeho rodina. V každém případě je určitě v nebi, protože on byl Papež a ti nikde jinde, než v ráji, svou pozemskou pouť nekončí.

Poznámka na konec - náš stařeček nebyl žádnou výjimkou mezi obyvateli vesničky na výspě Slováckého Hanácka - takových stařečků a stařenek, jako byl on, tam žilo! Udření lidé, ubytí dobou, ale skrznaskrz živí.

(předchozí díl najdete zde)