Tu spakoval a pěšky (odhaduju tak pětatřicet kilometrů vzdušnou čarou) šli do Rakús k sedlákům do služby, aby vydělal na splátku půjčky a na dodělání domku. Tam se jim vedlo dobře - práce byla slušně placená a dobře se tam s nimi zacházelo (ne nadarmo se u nás říká To sú Rakúsy).

A děti, ty milovaly všechny selky v okolí. Byly to totiž nádherní buclatí modroocí blonďáčci - malí cherubínci. "Štefi, Franci - komm hier! Mám pro vás buchtu nebo kus klobásky, poďte si vzít!" A Štefi a Franci běhali s malými Rakušáčky a brebentili a brebentili, až nakonec stařeček zjistil, že už ani doma nechtějí mluvit česky a, ó hrůzo, ani se večer česky modlit.

No nic, zase se balily rance a šlapalo se hezky zpět k českým hranicím a ještě kus za ně. Vyšlapali ten kopeček ke svému domu a začali hospodařit doma, pěkně od začátku. I prastařeček Martin se ustrnul a stařečkově rodině nějaká ta pole přenechal.

A do toho přišla druhá světová válka. Za okupace stařečkova rodina žila stejně skromně, jak před ní - pracovali a snažili se přežít jak to šlo. Nepřihlášené selátko je málem stálo život - naštěstí, když přišli financi, to "černé" prasátko shodou okolností zalezlo za plotek do zahrádky a komise nahlédla do papíru - přihlášeno šest selat - u prasnice taktéž šest selat - souhlasí - tady je štempl.

Je jasné, že ve stařečkovi i stařence se během této neočekávané návštěvy krve nedořezal. Tenkrát při nich stáli všichni svatí. Na druhou stranu - maminka se narodila v jednačtyřicátým - takže aspoň něco bylo krásný. Maminka byla a je moc hezká, ale úplně jinačí než starší sourozenci - místo blonďatých andílků malý tmavooký čertík - stařečkova milovaná.

To pravé peklo nastalo při osvobozování. Nejprve při náletech zasáhli spojenci cukrovar v Hodoníně, kde v tu chvíli zrovna pracoval mladý Frantik. Nebyl fyzicky zraněn, ale duševní následky si nesl po zbytek života. Stařeček pro něj šel pěšky do hodonínské nemocnice. Do cukrovaru nastoupil hezký veselý mládenec, z nemocnice se vrátila rozklepaná lidská troska. V noci nemohl sám spávat - stařeček ho dlouhé měsíce držel v náručí a konejšil ho. Já už nepoznala roztomilého Franciho rakouských selek - potkávala jsem jen podivného strýčka alkoholika - když nebyl v psychiatrické léčebně, seděl na židli a jeho mysl se toulala daleko předaleko.

Když přišel osvobozovat jižní Moravu II. Ukrajinský front, bombardovali tu zapomenutou vesničku tři dlouhé dny - obyvatelé se krčili ve sklepních krechtech a modlili se, aby přežili. Po ukončení bojů se pro změnu modlili ještě usilovněji, aby osvoboditelé odešli osvobozovat další vesnice. Bohužel, chovali se jako vojska za třicetileté války - vítězové brali všechno - peníze, šperky, jídlo, zvířata, ženy a životy. Těžko potom mohli očekávat díky od místních obyvatel.

Stařeček s nimi měl dva střety, které mohly končit smrtí. Ale když nám je vykládali, museli jsme se tomu smát. Ten první byl vlastně neporozuměním blízké slovanské řeči. To bylo tak - stařeček potkal na cestě koňský potah, na kterém ležel zraněný voják. Jeho doprovod se tázal našeho dobrého muže, kudy cesta do Čejkovic, kde byl doktor - "Kdě daróga, balníca?" Jenže stařeček, který ruštinu v životě neslyšel, pohlédl na raněného a myslel si, že ho vezou k farářovi k poslednímu pomazání - tudíž ukázal rukou na úzkou cestičku, která se shodou okolností stáčela "okolo roha" domku a řekl - "Tady je cesta doroha, tady jeďte." Jeden z vojáčků na něj namířil samopal, ale druhý prohodil: "Něstrelaj, on idiót!" a významně si poklepal na čelo.

Ten druhý - taky dobrý. Tady musím nejprve říct dvě skutečnosti. Za prvé - stařeček odjakživa nesnášeli máslo a za druhé - když Rusi rekvírovali proviant, ze strachu před otravou musel domácí jídlo ochutnat. Z toho je jistě jasné, co se stalo. Zkrátka vítězná armáda zabavila hrnec másla, popadla stařečka za rukáv, na bajonet nabrala hroudu másla a… "Kušaj!"

Stařeček "Já tú putru žrat nebudu!" Osvoboditel "KUŠAJ!!!" Stařeček "Ti říkám, že putru nežeru!!!" Geroj "KUŠAJ ILI JA STRELJAJU!" a pro efekt natáhl samopal. Stařeček si v duchu říkal - tak přežil jsem první světovou, přežil jsem první republiku, přežil jsem okupaci, přežil jsem osvobozování, tož kvůli podělané putře se nezasebevraždím. Tak to hnusné máslo z toho bodáku snědl. "Ale pak sem blul do járku až do večeru. A tys na to kura tú putru zas nasr….a" to už bylo k mamce, která tajně na kuře máslo propašovala...

Minulý díl najdete zde