Narodil se v posledním měsíci roku jedna a zemřel v době třešní v osmdesátým roku minulého století. Život ani krátký ani dlouhý, však ty kousíčky z něj – posuďte sami.

Když vzpomínal, tak jen na ta nejkrásnější léta – dětství. Byl pěkný vykuk – pan řídící s ním měl nejedno povyražení. Při zpěvu císařské hymny řval z plna hrdla místo „… z rodu Habsburského …“ „… z rodu Habruského“ – Habrus byl vrbecký židovský hokynář nevalné pověsti. Za toto pochybení následoval trest, a to tělesný rákoskou na sedací část těla. Řídící byl sadista – trest se vykonával zásadně až po ukončení školní výuky v bytě řídícího za přítomnosti paní řídící.

Stařeček už tyto exekuce znal, tudíž si vymyslel fígl – našel na hůře tatínkův dubeňák – bylo to před koncem školního roku a tudíž kožuch byl momentálně k nepotřebě – vystříhl ze zad čtverec pasující na jeho sedínku a srdečně nakráčel k vykonání trestu. No, je jasné, že v zimě byl potrestán znovu – když tatínek našli kožúšek se vystřiženým čtverečkem, hned jim bylo jasné, kdo za tím vězí – Francek.

Stařečkovo dětství bylo poznamenáno tím, že byl nejstarší kluk a druhý v pořadí vůbec, a také tím, že maminka s tatínkem byli velmi plodní – šestnáct děcek, z toho třikrát dvojčata, a navíc poměrně velké hospodářství. Takže nejstarší děti se staraly o ta nejmladší – při dvojčatech připadlo jedno i na Francka. Protože byl „chlap“, mohl si vybrat.

„Dycky sem si vybíral to zaškňúřenější, co vypadalo, že dlúho nevydrží – třeba Rudolf – byl zerzavej, usoplenej a zašklíbenej. Ale dycky  měla větší štěstí Mařa, ji umřelo a mě né!“ Říkala jsem v úvodu – žádný lidumil. Pokud nevíte, jak se tenkrát, před Světovou válkou, vychovávala děcka v dědině na konci světa, tož čtěte dále: Maměnka ráno nakrmila nebožátko nemluvňátko, přivázala ho chůvkou dalšímu nebožákovi na záda, ten ho celý den nosil a až večer toto břímě maměnce složil do klína.

Upozorňuji ty mladší, že pemprsky teda nebyly a tudíž, jak říkal stařeček „sem měl marinku tak promočenú, že než fagan odrostl, tož mě na zádech zhnila.“ Tolik k hygieně. K stravovacím návykům nic psát nebudu – stařeček nám teda vysvětlil, jak se ta nemluvňata krmila, ale kufr se mi zvedá jen při pomyšlení, natož abych se rozepisovala.

A s tímto živým nákladem dělal nosič všechny dosavadní povinosti– nakosil trávu, nakrmil králíky a slepice, napásl krávy, pracoval na poli – žádná chůvovská úleva. No, a dělal i to, co neměl – lezl nejen na stromy, ale také do studní (vybíral vrabčí hnízda), skákal do sena i slámy, metal prakem kameny po řídícím (stařeček byl prý velmi dobrý střelec a rozbíjel mu litrovky, když šel ze sklepa) – děcoch nejenže přežil tento život na hraně, ale například z rezavého prastrýčka Rudolfa vyrostl velký štramák a elegán, a stařečka přežil o dvacet roků v plné svěžesti. Šak mu to stařeček dlouho nemohl odpustit.

Toto krásné dětství skončilo ve čtrnáctým roku – tatínek narukovali na ruskou frontu a z Francka se ze dne na den stala hlava rodiny – místo školáka tu byl pacholek. Maměnka mu místo cukrového špalku strčila do ruky cigarety (když už je ten dospělý) a starej se. Kouřit přestal v šedesáti, když odešel do důchodu. S prací i kouřením se rozloučil slovy: „Kúřil sem aj dělal od třinácti rokú – tož to je dost dlúhá doba. Teď s tym končím – jak s kúřením, tak s prácú.“ Byl to pravý muž – slib dodržel do písmenka.

O dalších životních osudech už víc nevykládal – vše ostatní jsem se dozvěděla od jeho nejmladší dcery, takto mojí maminky. Protože to další už tak hezké nebylo, a on si nikdy nestěžoval – byl „tvrdý Slovák, pojídající tvrdý slovácký špek z tvrdé slovácké svině“, jak to říkal další svérázný obyvatel té malé dědinky na konci okresu i regionu.

Stařečkův tatínek se z ruského zajetí vrátil jako jeden z posledních, snad až v roku dvacet jedna. Zajetí si odbýval na Ukrajině u sedláka, špatně mu nebylo. Proto si nejsem jistá, jestli se nevracel tak dlouho proto, že na něj zapomněli, nebo proto, že se nikam nehrnul. Navíc, prastařeček Martin byl moc veliký fešák – vysoký, urostlý, s nakrouceným šviháckým knírkem pod nosem, tož možná se mu moc domů nechtělo – k unavené ženě a ke starostem o děcka a hospodářství.

Nakonec ho  přece jenom doma uvítali. Myslím, že to pro mého stařečka byla i docela rána – když už zvládl hospodářství a byl celkem schopným sedlákem (byli čtvrtlánící a tenkrát v té malé dědince to byla střední vrstva, a možná dokonce ta vyšší střední), vrátil se otec ze zajetí a naráz se z hlavy rodiny stal „jenom“ synem.

Začal si tak trochu užívat – hlavně s děvčaty. A tady nakonec padla kosa na kámen.  Jedna z nich „ostála v tom“. Ono by to tak velké neštěstí nebylo, Francek už byl dost starý na ženění a byl nejstarším synem, dědicem. Ale – ta děvčica byla Trávníčková, a to byla veliká chyba Nic nepomohlo, že byla hezká a pracovitá, jméno Trávníček bylo cejchem vypáleným na čele (matka ze statku, otec ochlasta, karbaník a násilník, věno promrhal a mámu otloukal, kde se dalo – ta ho nakonec nechala zmrznout přede dveřmi – takový běžný příběh).

Nakonec se stalo, že nejstarší stařečkovo dítě bylo zázrakem - narodilo se jako silně nedonošené ve třetím měsíci (rozuměj, tři měsíce po svatbě). Jenže, přestože se stařeček za války o hospodářství staral, seč mu síly stačili, nerovným sňatkem si vysloužil absolutní vydědění. Museli jít žít do podnájmu do jedné světničky, a když novomanželka uvařila první oběd, neměli si ho ani čím sníst, protože nevlastnili žádné nádobí.

Stařenka musela se sepjatýma rukama jít prosit o zapůjčení jednoho talíře a jedné lžíce – prastařeček Martin totiž svému synu vzkázal: “Když sis uměl sám založit rodinu, tož se musíš umět aj o ňu sám  postarat!“  Ale holčička Štěpánka byla moc hezká a za rok následoval i vytoužený chlapeček František.