13.12.2019 | Svátek má Lucie


ČLOVĚČINY: Chtěl bych mít kamaráda, aneb jak jsem emigroval (6)

20.8.2008

Ale třeba si to rozmyslí, než budeme dospělí, to bude trvat ještě moc let a ona si vezme za manžela mě. Měl jsem kamaráda Radka Tökölyho, s tím jsme se ze začátku strašně prali, než jsme se skamarádili. Prali jsme se celý rok a oba jsme za to museli stát na hanbě. Až na hanbě jsme začali být kamarádi a pak už jsme byli kamarádi pořád.
Potom jsem měl nejlepšího kamaráda ve školce a to byl Jirka Reif. Hráli jsme si spolu na to, že si postavíme raketu a poletíme na Měsíc. Chtěl jsem, aby mi máma koupila baterku. "Nač, prosím tě, potřebuješ baterku?" "Víš, na Měsíci je tma, když je vidět jenom v noci. A až my tam přistaneme a budeme ho objevovat, tak si budeme muset něčím svítit. A ty se večer budeš dívat na Měsíc a až uvidíš na něm dvě světýlka, tak to budu já s Jirkou Reifem. Ale budeš si muset předtím vzít brýle, abys nás dobře viděla. Ale ty nás uvidíš, protože se světýlka budou pohybovat. To my tam budeme chodit, víš?"
Do naší party ještě patřil Tomáš Wolf, jeho maminka byla učitelkou ve školce a jednou jsme s celou třídou jeli tramvají navštívit Tomášovu babičku. Babička bydlela na Vyšehradě. A když jsme jezdili do školy v přírodě, byl jsem vždycky s Tomášem pohromadě. Do školy v přírodě jsme jezdili ze zdravotních důvodů. Bydlili jsme v Praze na Smíchově a tam jsou veliké továrny, kterým kouří komíny a sypou popílek na ulice. A popílek vadí nejvíc dětem a tak továrny, místo toho, aby si nechaly odkouřit komíny, platí každý rok pokutu za znečišťování ovzduší, protože je to vyjde levněji.
Z těch peněz jsme my jezdili do školy v přírodě, vždycky jednou za rok na dva týdny. Byl to veliký dům v lese a nikde nebyla žádná továrna. Jenom samé lesy. Byl jsem jediný Kryštof ve školce a děti se mi posmívaly, že jsem Kryštof Kolumbus a nadávaly mi "Ty Kolumbuse!" Moc mi to vadilo, ale máma mi řekla, že Kryštof je hezké jméno a Kolumbus není žádná nadávka, ba naopak, Kryštof Kolumbus byl velice slavný, protože objevil Ameriku.  A že zná spoustu jiných jmen a lidé, kteří se tak jmenují, třeba seděli ve vězení nebo to byli zločinci. Že se nemám za co stydět. A říkala, že děti, které mi tak nadávaly, mají hloupé rodiče, kteří ani nevědí, že se sice říká Kolumbus, ale pátý pád je Kolumbe, a že tedy ani neumějí pořádně česky. Ale to si povídala už tak sama pro sebe.
Paní učitelka Wolfová z toho měla také legraci, a když ze školy v přírodě posílala mámě lístek, vždycky napsala. "Pusu až do Ameriky posílá Kryštof." A byla to moc veliká pusa, protože z Jetřichovic, kde byla škola, je do Ameriky skoro půlka zeměkoule. Asi by se divila, kdybych jí poslal pohled a na něj napsal: "Pusu až z Ameriky posílá Kryštof." Máma jí ještě říkala, že Kryštof je dost časté jméno, třeba v Polsku. Jenom v Československu je nezvyklé, protože tam se kluci nejvíc jmenují Jan, to je Honza, Tomáš, Marek, Martin nebo Jakub. Jenom ve třídě jsme měli tři Tomáše.
A máma měla pravdu, protože v Americe, v pořadu Hatchi milatchi, co o něm říká, že to je z češtiny a znamená to Hačej miláčku, jako, když děti koukají na televizi, sedí a jsou hodné, a kde ukazují gratulace dětem, když mají svátek nebo narozeniny, je spousta Christopherů. A tady, kdyby mi někdo řekl Kolumbe, byla by to pochvala, protože Kolumbus byl vlastně první Američan, když se nepočítají Indiáni.
Ve školce byl můj nejlepší kamarád Jirka Reif. O tom, jak jsme spolu chtěli letět na Měsíc, jsem už vyprávěl. Vlastně, my stejně spolu někdy na Měsíc poletíme. Jirka má totiž bratra v Kanadě a to není tak daleko, je to o hodně blíž než do Evropy. Třeba ho někdy pojede navštívit, a když pojede za bratrem, určitě navštíví i mne, protože já jsem byl ve školce také jeho největší kamarád.
My jsme, ještě když jsme chodili do školky, pořád chtěli najít poklad. Ale já jsem nevěděl, co to takový poklad je. Až z pohádek, které mi máma četla, jsem zjistil, že to je zlato, peníze, stříbro a drahé kamení. Žádný poklad jsme s Jirkou nenalezli, i když jsme se o to moc snažili a na zahradě školky jsme hrabali hluboko do země. Našli jsme akorát pár žížal, nějaké brouky a krtka, ale ten nám utekl dřív, než jsme ho stačili chytit. To už jsem věděl, že žížaly, krtci a brouci do pokladu nepatří.
Ale touha po pokladu mi zůstala, i když jsem už začal chodit do školy. Začal jsem sbírat kamínky, které se mi nejvíc líbily. To přece muselo být drahé kamení, když byly tak pěkné a barevné. Nejvíc se mi líbily takové malé bílé kamínky. Ale můj bratranec Renek se mi vysmál. Já jsem kamínky sbíral do krabice od bot a měl jsem je doma v šuplíku. Renek k nám přišel na návštěvu a já se mu pochlubil, že mám poklad a v něm drahé kameny a on chtěl, abych mu ho ukázal a potom se mi vysmál. Že to nejsou žádné drahé kameny, ale obyčejné šutry a malé bílé kamínky jsou křemínky.
Bylo mi moc líto, že nemám žádný poklad. Myslím, že by se mi Jirka Reif nevysmál. Určitě by věřil, stejně jako já, že mám poklad. Ale Renek mi zase ukázal, když je úplná tma a těma dvěma kamínky se křesá jeden o druhý, hážou jiskry. Šli jsme spolu do koupelny a moje kamínky krásně jiskřily. Tak jsem měl aspoň kamínky, které dělají jiskry. Ale pořád jsem chtěl vidět drahé kameny, a vůbec poklad.
Tak mi máma ukázala svou šperkovnici a měla v ní zlatý zub, co jí vyndali u zubaře, prstýnek, který dostala od táty, když měli svatbu, a náramky, a ty byly také zlaté. Také tam měla jednu náušnici a v ní byl zasazený drahokámen. Byl to český granát, ale to není vlastně drahý kámen, je to jenom polodrahokam. Byl tmavě červený, takový jako víno, které máma pije s návštěvami a co já pít nesmím, protože děti nepijí víno, jinak by zhlouply. Ostatně, dospělí po něm zhloupnou také a druhý den mají zvláštní chutě, ale potom jsou zase stejní. Dětem by to zřejmě zůstalo.
Samozřejmě, že jsem klukům řekl, že máme doma poklad. To už jsem nechodil s Jirkou do školky, protože jsem chodil do jedné školy a on do jiné, tak jsem to řekl Tomášovi Markovi u nás v ulici a on byl zvědavý, tak jsem ho vedl k nám domů ukázat mu poklad. Udělal jsem hloupost, že jsem se, když jsem měl Tomáše v předsíni, mámy dovoloval, jestli mu smím ukázat poklad. Máma se nejdřív tvářila velice nechápavě, až když jsem jí vysvětlil, že to je ta černá krabice v šuplíku, kde má zlato a stříbro a drahé kamení, pochopila, ale pořádně mě před Tomášem shodila, protože řekla, že žádný poklad nemáme a zakázala nám chodit do pokoje.
Místo toho jsme si museli hrát s mými hračkami v kuchyni, takže Tomáš poklad vůbec neviděl a od té doby mi nevěří a tvrdí o mně, že lžu. Máma mi potom říkala, když už Tomáš odešel domů, že nemáme žádný poklad a že o tom nesmím nikomu vyprávět, jinak by nám ho určitě někdo ukradl. Takže to byl přece jenom poklad. Co by to bylo jiného, když by nám to chtěl každý ukrást?
Jasně že to je poklad. I když mi tvrdila, že na poklad je toho málo a že to proto vlastně žádný poklad není, ale zase nemá pravdu. Jako skoro obvykle. Protože proč bychom si ho s sebou brali do Ameriky?

MarieN


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!