15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


ČLOVĚČINY: Chtěl bych mít kamaráda, aneb, jak jsem emigroval (5)

12.6.2008

V jiskrách jsme měli dvě holky jako vedoucí. Dost často nepřišly, ale když přišly, tak jsme chodili ven a hráli jsme všelijaké hry v parku. Máma mi potom vždycky nadávala, že jsem hrozně špinavej. A to mě otravovalo. Ale nebylo to nic proti tomu, jako když jsme se vrátili z výletu, na který jsme jeli jednou v sobotu.
To nám holky řekly, abychom si s sebou vzali velkou svačinu a deset korun, že pojedeme v sobotu na výlet vlakem do Radotína. Radotín znám, my jsme se tam jezdívali v létě koupat do Berounky. My jsme ale vůbec k Berounce nešli. Stejně by se v ní nedalo koupat, protože byla zima. Místo toho jsme šli do pionýrské klubovny, kde nám jedna soudružka ukazovala potrhanou vlajku a vyprávěla nám o tom, že tady stříleli do dětí. A před klubovnou bylo plno dětí a pionýrů a také lidí, protože byly oslavy toho střílení a celá silnice byla kvůli tomu ucpaná.
Auta stála v řadě za sebou jako před závorami, když má jet vlak. A řidiči aut, co stála vepředu, nevěděli, co se děje, tak se nás ptali, proč je tu tolik lidí, že nemůžou jet dál, a my jsme jim odpověděli, že tu stříleli do dětí. A oni se nejdřív dívali, kde jsou ty postřílené děti, ale soudružka jim vysvětlila, že to je z dějepisu a že je ostuda, když si tak důležitou a významnou věc nezapamatovali. Řidiči se vrátili do aut a začali vztekle celý zástup objíždět.
A soudružka nám chtěla ještě něco vysvětlovat, ale potom mávla rukou a my jsme šli s holkama do lesa opékat buřty na ohníčku. Buřty jsme nejedli, protože byly očouzené a připálené, a vraceli jsme se přes pole domů a ono bylo celé zablácené a bláto se nám lepilo na boty a nohavice od kalhot. Také jsem v poli asi dvakrát upadl a máma mi vynadala, že jsem čuně a že takový prase, jako jsem já, ještě neviděla. "Tak jsem tedy čuně nebo prase?"
"To je přece jedno a koukej, ať už máš ze sebe všechno svlečený. Jinak už příště na žádný výlet nepůjdeš." Také jsem už s jiskrami na žádný výlet nešel, ale nebylo to proto, že by mi to máma zakázala, on se totiž už žádný nekonal. Ale do jisker jsem chodil pořád. Už od začátku školního roku. Protože hned na začátku jsem se měl rodičů zeptat, jestli budu chodit do jisker a soudružka učitelka říkala, že bychom měli chodit všichni, protože se jedná o naši budoucnost.
Já rodiče nemám, já mám místo nich mámu. Taky jsme to měli napsané v notýsku, co ho máme v první třídě místo žákovské knížky, kterou jsme měli dostat až ve třetí třídě. Máma řekla, že souhlasí, ony chodily všechny děti, protože z jisker mají být pionýři a kdo není jiskrou, nemůže být pionýrem a máma asi stála o to, abych byl pionýrem. Nebo třeba jenom, abych byl jiskrou. My jsme totiž nejdřív byli jiskřičky a na konci roku jsme měli skládat slib jisker a potom z nás teprve měly být opravdové jiskry.
Některé děti do jisker moc nechodily, ale já jsem chodil. Protože jsem pořád chodil do družiny a holky si nás v družině vyzvedávaly a zase nás tam vracely. Do notýsku jsem dostal pochvalu za vzornou docházku do jisker. Máma pořád chodila do práce a vyzvedávala si mě z družiny dost pozdě. Když jsem chtěl, aby pro mne přišla dřív, říkala, že nemůže, protože ji její vedoucí z práce dřív nepustí. A tak jsem záviděl dětem, jejichž maminky měly hodnějšího vedoucího a mohly jít z práce dřív domů. Ale většinou děti vyzvedávaly babičky a dědečkové. Ti už do práce chodit nemuseli.
U mámy v práci byla pěkná nuda. Ona mi říkala, že ji to také moc nebaví, ale že do práce chodit musí, abychom měli peníze na jídlo, na šaty a na všechno, co potřebujeme. Já jsem za ní v práci jednou byl na celý den, když jsme měli mezi vánočními svátky ve škole prázdniny. Každou hodinu jsem se chodil dívat na Staroměstské náměstí na orloj. Viděl jsem ho za ten den osmkrát. Také jsem si ho zkoušel namalovat, ale nechal jsem toho, protože se mi na výkres koukali turisti, a to se mi nelíbilo, protože pořád něco říkali a dívali se mi přes rameno do papíru, jak maluju, a já jsem se styděl. Dokreslil jsem si ho zpaměti u mámy v práci.
V jiskrách jsem dělal místopředsedu. Ale to bylo tak. My jsme ve třídě měli holčičku, která se dobře učila. To by mi bylo jedno. Ona měla také jednu nožičku chromou a mně připomínala chromého mravenečka z knížky o Ferdovi mravenci, kterou mám moc rád a kterou jsme nechali v Praze. A v té knížce se všichni o chromého mravenečka moc starali, nosili ho a byli k němu hodní. Tak jsem si řekl s mým kamarádem Pavlem, že jí budeme pomáhat. Když ona má tu chromou nožičku.
Také pořád nosila dlouhé kalhoty, a když jsme měli tělocvik, seděla na lavičce a dívala se na nás, protože byla od tělocviku osvobozená. A soudružka učitelka řekla, že Petra bude předsedkyní jisker a já, protože to vypadalo, že jsem její kamarád, budu místopředsedou. Ale já jsem Petřin kamarád nebyl. Mně jí bylo jenom líto kvůli té nožičce. Myslím, že mě Petra strašně štve, jak pořád za mnou leze.
Dokonce, když jdeme v trenýrkách na tělocvik do tělocvičny, bere mě cestou za ruku. A já jí ruku nemůžu hned vyškubnout, aby třeba nezačala brečet, tak mi chvilku trvá, než si najdu výmluvu, že musím něco dělat, kde potřebuju ruce dvě, a kluci se mi posmívají a pokřikují na mě, že je Petra moje nevěsta. Ale já ji rád nemám. Já mám pořád rád Lenku Štreiblovou ze školky. Já jsem se chtěl s Lenkou oženit, ale protože jsem byl pořád nemocný a chyběl jsem ve školce, řekla mi, když jsem zase přišel, že si vezme Honzu Zejmera.
Honza patřil do party kluků, kterou jsem měl ve školce, ale já ho rád neměl. Kvůli Lence. Lenka byla moc fajn holka. Měla černé vlasy, hodně tmavě hnědé oči, asi takové jako má moje máma, ale ještě trochu tmavší, a na tváři se jí vždycky dělal ďolíček, když se smála. Ona se smála hodně a všemu. Třeba hned ráno, když jsme přišly do školky a převlékali se v šatně. Přišla v kalhotách po starším bráchovi a kalhoty měly vepředu rozbitý zip. Říkala, že si toho maminka všimla až ráno, když jí kalhoty dávala, a říkala, že nemá zrovna nic jiného čistého, tak jeden den v nich bude muset Lenka ve školce vydržet. A kalhoty vepředu sepnula zavíracím špendlíkem.
Pomáhal jsem jí ho rozepnout, aby se Lence nezapíchl do břicha, ale vůbec jsem ho nemohl rozepnout, protože se Lenka strašně smála, říkala, že ji lechtám, jak chci rozepnout špendlík. Nakonec, když už smíchy nemohla a my jsme museli pospíchat do třídy, protože jsme v šatně byli už hodně dlouho, si ho rozepnula sama. Lenka do školky chodila pořád v kalhotách. Povídala, že se nedá nic dělat, protože má staršího bráchu a ona musí po něm všechno dotrhat.
A vůbec jí nevadilo, že nemá pěkné šaty a nechodí vyparáděná jako třeba Apolenka, která mi řekla, když si Lenka vezme Honzu, že si ona vezme mě. Ale já jsem Apolenu nechtěl. Když jí někdo na její šaty sáhnul, začala hned ječet kvůli pomačkanému volánku. A ječela, že má zkažené šaty a že ty šaty jí poslala maminka až z Kanady. Já neměl tátu a Apolena vlastně také neměla mámu, když jí měla až v Kanadě. Ale stejně je to taková protivná holka, Apolena.
My jsme šli třeba po obědě spát a já jsem spal z jedné strany vedle Lenky. Z druhé strany sice měl lehátko Honza Zejmer, ale ona ukazovala pyžamo, co mělo po bráchovi, mně. Bylo jasně klučičí, protože bylo stejně pruhované jako moje a mělo ještě vyšitou značku, kterou měl její brácha, když chodil do školky. Tři puntíky a Lenka měla puntíků pět a zelených, kdežto její brácha měl puntíky modré.
Apolena se předváděla v noční košilce, také z Kanady, ale my jsme se s Lenkou moc smáli jejímu pyžamu a Lenka předváděla, že je její brácha a potom zase, že je Apolena a nadnášela se stejně jako ona a dělala, že pyžamo je noční košile a držela si kalhoty ve dvou prstech a ječela: Tys mi pomačkal volánky. Až nás učitelka okřikla a my jsme museli spát.
Druhý den ráno mi vyprávěla, že si táta při snídani četl noviny a do čaje si místo cukru nasypal dvě lžičky soli. Ukazovala mi, jak se táta tvářil, když čaj ochutnal. A jak měli s bráchou co dělat, aby při snídani oba dva nevyprskli smíchy, protože pozorovali tátu, co dělá a pořád čekali, jak se bude tvářit, až se čaje napije. A on se napil, nejdřív na to nepřišel, až když ho chtěl polknout, vyprskl čaj na noviny a zeptal se mámy: "Prosím tě, cos to dala do toho čaje? Vždyť se to vůbec nedá pít."
A to už s bráchou oba vyprskli a řekli mu: "Vždyť sis dal do čaje sůl." A on na to řekl: "Aha." A šel čaj vylít do dřezu, vypláchl si hrnek a nalil si nový. A my jsme se tomu s Lenkou ještě dlouho smáli. Když jsme při svačině pili čaj, stačilo říct: "Prosím tě, cos to dala..." a už jsme se smíchy zakuckali a učitelka nám pohrozila, že nás posadí každého k jinému stolečku. Tak jsem to doma také zkoušel a ráno při snídani jsem si dal dvě lžičky soli do čaje místo cukru. A ptal jsem se mámy: "Cos to dala do toho čaje? Vždyť se to vůbec nedá pít."
A ona mi řekla, že mi do něj nic nedávala, že jsem si čaj sladil sám a ať ho už koukám vypít, protože spěchá, jinak přijde pozdě do práce. Já jsem čaj vypil a moc jsem při tom myslel na Lenku. Myslel jsem na ni, i když už jsme začali chodit každý do jiné školy. A Petru vůbec nemůžu vystát. Ať za mnou pořád neleze.

Marie N


TIPY NA VÁNOCE: Kosmetika, kterou doporučují skutečné uživatelky
TIPY NA VÁNOCE: Kosmetika, kterou doporučují skutečné uživatelky

Ať už budete chystat balíček pro sestru, kamarádku, maminku, babičku… anebo přemýšlet, jaká kosmetika by se vám hodila, v rozhodování pomohou názory žen, které ji vyzkoušely.