Patrikův táta je moc fajn, protože mi takový stan také udělá. Patrikovi sbírá odznáčky a Patrik jich má plno na stěnách svého pokojíčku. Já jich tolik nemám. Většinu mi dal Dušanův dědeček, ten co byl plukovník. Jsou to samé vojenské odznaky a ty zase nemá Patrik.
Dušan mi také dal vlaječky, co dostával na různých závodech, ale já jsem je dal jednomu staršímu klukovi, bratrovi Petra Blažka, co chodil do vedlejší třídy. Já jsem si myslel, že je to můj kamarád, ale máma se potom, co jsem mu je dal, zlobila a říkala, že jsem hloupý, abych nebyl, že tak veliký kluk za mnou chodil jenom proto, aby ze mě vlaječky vytahal. Luboš taky, když už jsem neměl žádné vlaječky, se mnou přestal kamarádit a já jsem přestal kamarádit s oběma.
Máma povídala Dušanovi, že jsem rozdal všechny vlaječky, co jsem od něj dostal. Máma je užalovaná, je to jenom ženská, jak říká Dušan, a ženská je jenom holka a holky jsou už takové - užalované. Na mámu mě to mrzí, protože by neměla žalovat. Asi mám radši Dušana. Je to mužský a nežaluje. Také jí na to odpověděl, že to nevadí, že mi dá jiné, a když on byl tak malej jako já, také rozdával hračky starším klukům. Dělají to všichni kluci, když jsou malí.
Seděli jsme ještě dost dlouho v nádražní restauraci v Brně a ještě jednou hlásil rozhlas další zpoždění našeho vlaku. Vlak měl celkem sto osmdesát minut zpoždění, a když konečně přijel, byl jsem už hodně ospalý a nic jsem nenamítal proti tomu, když mi máma sundala boty a dala mi nohy na druhé sedadlo. Už jsem spal, když se vlak znovu rozjel.
Máma mě vzbudila až v Praze, vyšli jsme z nádraží a hned jel okolo taxík, mrzlo, i když byl teprve začátek listopadu a ve vzduchu létaly drobounké sněhové vločky. V taxíku bylo příjemně teplo, byla půlnoc a já byl poprvé tak dlouho vzhůru a v rádiu hráli československou hymnu "Kde domov můj…" a máma měla slzy v očích, když povídala, že to teď bude Dušanova písnička.
Nerozuměl jsem, proč zrovna Dušanova, když je to československá hymna a je nás všech, jak nám to říkali ve školce, když nás ji učili. A když jsem se ptal, kdy se Dušan vrátí, říkala máma, že to bude nějakou dobu trvat. Měl hodně natáčení. Myslím, že jel natáčet celý film. To dlouho trvá, než se takový film natočí.
A brzy bylo Mikuláše a k nám žádný letos nepřišel. Říkala máma, že je víc dětí než Mikulášů a Mikuláš, který byl u nás vloni, jde zase letos za dětmi, u kterých nebyl, protože byl u nás. Ani mi to moc nevadilo, protože u Patrika nebyl ani vloni, ani letos a ráno na okně vedle mé postele visely moje punčocháče, které jsem si tam večer pověsil, aby se do nich hodně vešlo - přece si nedám za okno ponožku, do které se skoro nic nevejde - a byly úplně plné až do pasu. A byly v nich převážně samé dobré věci a jenom tři kousky uhlí a dvě brambory. To bylo za zlobení. Ale klidně nám Mikuláš mohl uhlí přinést o hodně víc, protože my jsme v kamnech topili uhlím a máma by aspoň nemusela pořád chodit do sklepa pro uhlí a já bych jí nemusel pomáhat s nošením.
Potom byly Vánoce, dostal jsem pod stromeček červené boby a žluté kolo. Na bobech jsem jezdil celou zimu a s kolem jsem čekal na jaro. A protože jsem už školák, věděl jsem, že dárky pod stromeček nedává Ježíšek, a když jde máma do pokoje, není to proto, že se s ním chce domlouvat, co mi dát, ale je to proto, že tam chystá dárky. Pod stromečkem už několik dní ležel balík z Českých Budějovic od babičky a dědečka, a balík mi poslali oni a také mi do něj nachystali věci, a ne, jak mi dřív máma říkávala, že v Budějovicích byl asi Ježíšek dřív a nechal mi tam něco pod stromečkem a babi a děda to jenom zanesli na poštu.
A když jsem mámě říkal, že dobře vím, že dárky pod stromeček dává ona a nikdo jiný, že jsem boby viděl už dlouho před Vánoci ve skříni a ostatní věci schovala do špajzu, odpověděla mi, že nemám co šmejdit po skříních, příště, jestli budu takový, nic pod stromeček nedostanu. A pak se mě zeptala, když jsem tak zvědavej a chytrej, kde tedy bylo kolo, jestli také ve skříni nebo ve špajzu? Hádal jsem: "Ve špajzu." Vedla mě do špajzu. "Jak by se sem vešlo, prosím tě?" Je fakt, že by se kolo do našeho špajzu nevešlo.
Kolo byla pro mě záhada, a tak jsem znejistěl a nevěděl jsem, jestli přeci jenom Ježíšek není. Jak se k nám kolo dostalo? Všichni kluci ve škole mi potvrdili, že Ježíšek není, všem dávají dárky pod stromeček táta s mámou. A pomáhali mi hádat, kde by mohlo kolo být schované. "Ve sklepě?" Ve sklepě nebylo, máma byla pryč jenom chviličku a já si myslel, že byla jenom v pokoji  a z bytu nevyšla. A do sklepa to máme tři patra do přízemí a ještě jedno poschodí z přízemí do sklepa. Je to devadesát devět schodů, výtah v domě není, nestačila by seběhnout schody a zase je, i s kolem, vyběhnout za tak malou chviličku.
Trápil jsem si s tím hlavu až do jarních prázdnin, kdy jsme jeli na návštěvu do Budějovic. Děda se mámy přede mnou zeptal, jak dopravila kolo. A to už jsem věděl, že i kolo koupil děda a oni už neměli důvod, proč by zapírali a tak z nich všechno vylezlo. Sešli se s mámou na nádraží, kde jí kolo předal, ona ho odvezla k sobě do práce. Nechala kolo postavené na chodbě a šla shánět nějakého mužského, který by ho ochotně přenesl do kanceláře, protože měla strach, aby kolo někdo neukradl, a než přišla s kolegou z kanceláře, ukradla kolo předsedkyně ROH a odvezla ho do své kanceláře.
Na kole byla naštěstí moje adresa, kterou na řídítka pověsil děda, když ho vezl vlakem, a máma s kolegou sháněli, kde je kolo, ptali se i na vrátnici, jestli ho vrátná neviděla a máma byla celá zoufalá, když se vrátila bez kola zpátky do kanceláře, a tam jí její nadřízený vyřídil ošklivý vzkaz od předsedkyně ROH, aby si máma pro kolo přišla a nenechávala ho stát bez dozoru na chodbě. A máma řekla, že předsedkyni do toho nic není a že zbytečně strká nos do cizích věcí.
Mámin vedoucí mámě poradil, aby si pro kolo došla, ale pokud možno mlčky, protože by si takhle mohla udělat v zaměstnání hodně nepříjemností. A předsedkyně k mámě držela přednášku o mladé generaci, i když moje máma mladá není, o tom, jak si neváží věcí, které si mohou v socialismu levně koupit. Děda řekl, že to byla protivná ženská, ať si jí nevšímá a pokračuje, co potom udělala s kolem.
Máma ho chtěla v polední přestávce zavézt domů tramvají, ale do žádné tramvaje ji s kolem nevzali, protože všechny byly přecpané. A máma vyprávěla, jak ze zoufalství nasedla na moje kolo, a protože je moje, je jenom tříčtvrteční a ne dospělé, a jela na něm přes kus Prahy domů s koleny někde skoro pod bradou. Jela těsně vedle chodníku, protože se bála aut, mokré dlažby, křižovatek a esenbáků. Potkala ji kamarádka, která jí radila, aby se vyhýbala kanálům, že by mohla uklouznout. A máma byla za radu moc ráda, protože se uklouznutí také bála, aby nespadla autům pod kola.
Kolo jsme nejdřív měli přece jenom schované ve sklepě, ale na Štědrý den odpoledne ho přenesla na půdu, a když šla do pokoje, vyšla potichu z bytu, abych nic neslyšel, a kolo přenesla pod stromeček. Že mě to s klukama hned nenapadlo. My bydlíme ve třetím patře a nad námi už nikdo nebydlí, je tam hned půda. A z půdy k nám je jenom pár schodů. Takže s kolem i Ježíškem bylo všechno jasné.