Když jsem byl malý, tak jsem dostával balíky ještě od prababičky. Teď už je nedostávám, protože prababička byla moc stará a tak umřela. Dědeček a babička jsou rodiče mého táty, ale o tátovi nikdy nemluví. Zajímalo by mě proč. Začal jsem o něm jednou mluvit sám, když jsme jeli tramvají do zoologické zahrady, a mluvil jsem tom, co říkala teta a co říkal strejda. Že když bude táta mámu pořád otravovat, že si to s ním strejda vyřídí. A řekl jsem to pěkně nahlas, aby mě babička i dědeček dobře slyšeli.

Dědeček totiž seděl na sedadle za mnou a babička přede mnou. Také to slyšela asi celá tramvaj, protože se všichni lidé začali po mně otáčet. Máma udělala obličej, babička taky a dědeček se začal nahlas chechtat. Potom jsme z tramvaje vystoupili. Máma mi venku říkala, že nemusím opakovat všechno, co slyším, protože jednak poslouchám věci, které nejsou pro moje uši, a spousta věcí se povídá jen tak. Že nejsem sám, kdo nemá tátu. A vůbec. Někdy my jedeme za babi a dědou do Budějovic na návštěvu a někdy zase přijedou oni za námi do Prahy.

Vždycky jdeme někam na procházku a děda mě fotografuje. Mám spoustu svých fotek, protože děda je fotograf a slíbil mi, že až budu větší, tak mě naučí také fotografovat. Nejhezčí bylo, když jsem byl hodně nemocný a babička u nás bydlela, protože jsem nesměl do školky a máma chodila do práce. Ležel jsem v posteli a babička mi pořád četla nebo jsme spolu hráli Člověče nezlob se, Dámu, Mlejnek, Domino nebo jsme si také jen tak povídali. To bylo předtím, než mi trhali krční mandle. Musel jsem jít do motolské nemocnice a celý den mi nedali najíst. Vezli mě ve vozíku a kolem těla mi dali veliký bílý ubrus a potom mi svítili do pusy.

Byl jsem hlady tak slabý, že jsem usnul. Když se máma ptala, co udělali s mými mandlemi, jestli je hodili kočce, nevěděl jsem, jaké kočce, protože tam žádná nebyla. Zase si ze mě dělala legraci. Mandle nemám a ještě druhý den mě při polykání bolelo v krku. Přišla za mnou do nemocnice babička na návštěvu, seděli jsme v hovorně a povídali si a ona mi přinesla hry na hraní, písmenkovou abecedu, jak se z ní skládají slova a stavebnici Alfu. Abych se nenudil. Potom, co mi vyndali mandle, jsem už byl zdravý a chodil jsem do školy a měl jsem kamarády.

Seděli jsme v restauraci, pil jsem čaj a máma s pánem, co seděl u stolu dřív, než jsme přišli, pili pivo a moc jim chutnalo. Hráli jsme dál krabičky. Pán se na mě usmál a zeptal se mě, jestli mě krabičky naučil hrát táta. Řekl jsem mu, že tátu nemám. Pán se tak nějak divně koukl, nejdřív na mě a potom na mámu a už neříkal nic. Jen vypadal zaraženě. Máma také vypadala zaraženě. Nemohla ale nic říkat, protože já tátu fakt neměl a bylo mi jedno, jak se na to lidé tváří. Jednu dobu jsem měl strejdu, to jsem byl ještě dost malý. Měl jsem ho rád. Měl také Fiata jako Dušan a nosil mi oříškovou čokoládu.

Potom přestal chodit na návštěvy. Ptal jsem se mámy, proč k nám strejda někdy nepřijde na návštěvu a kdy zase přijde. "Má hodně práce." Když jsme si s mámou chodili hrát do parku, viděl jsem ve vedlejší ulici často parkovat strejdovo auto. "Když má strejda moc práce, půjdeme k němu na návštěvu my." Když chodil na návštěvu k nám, proč bychom nemohli chodit my k němu? Ale máma mě okřikla, abych takhle nemluvil, že tomu ještě nerozumím. Ale spíš ničemu nerozumí dospělci. Když jsem lidem říkal pravdu, že tátu nemám, máma mi říkala, že to není pravda, že všechny děti mají tátu. Já ho mám také. Ukazovala mi fotky, které doma máme, kde jsem jako mimino s tátou.

Tak jsem říkal, když jsem byl ještě malý, že mimina mají tátu a některým, když povyrostou, zůstane, a některým ne. Jako mně a třeba Alfimu, který je černoch a také nemá tátu a vždycky se mě ptá "Kde máš tátu?". Když jsem se mámy ptal, proč s námi táta nebydlí a kde tedy bydlí, říkala, že táta bydlí daleko a že se spolu rozvedli, když jsem byl ještě malý. "Proč jste se rozvedli?" "Protože jsme si nerozuměli." Aha, já ničemu nerozumím a oni si také nerozuměli. Alfi je můj kamarád a znám ho už dlouho, protože jsme spolu bydleli v Praze v jednom domě, než jsme se přestěhovali.

Občas u nás spal a občas jsem spal já u nich, když Alfiho máma chtěla jít večer tancovat nebo do kina nebo když moje máma chtěla jít večer do kina nebo do divadla. A Alfi říkal, že až bude velký, bude chodit tancovat s mámou a nikdo jiný s ní nebude smět tancovat, jenom on, a ona také nebude chtít s nikým jiným tancovat, jenom s ním, protože on umí výborně tancovat. Je pravda, že Alfi hezky tancuje. Tancuje přesně podle rytmu. Já také tancuju, i když máma o mně tvrdí, že to není žádné tancování, protože prý skáču a dupu jako slon.

Když u nás Alfi spal, nechtěl jsem s ním nikdy spát v jedné posteli. Máma mi proto vždycky nafoukla matračku a dala mi spací pytel a já jsem spal na zemi na matračce ve spacáku. Alfi je jenom o půl roku mladší než já a pořád se ještě v noci počůrává. Ráno byla moje postel celá mokrá. Byl jsem naštvaný, že mám počůranou postel, a máma byla také naštvaná, protože musela všechno prát. Alfi už večer nedostával nic k pití, ale on se zase při příští návštěvě počůral. Máma to řekla jeho mamince a ona řekla, že musí dát Alfiho ještě v noci vyčůrat, ale máma místo toho spala a Alfi se zase počůral.

Tak mu dávala na noc igelit do postele, aby nepročůral všechno, ale stejně musela zase po něm prát. Nakonec to dopadlo tak, že já jsem spal ve své posteli a Alfi ve spacáku na matračce na zemi a byl spokojený, protože říkal, že to je to samé, jako když jezdí s mámou a se strejdou Mílou stanovat. Alfi uměl řeč pro hluchoněmé. Jeho maminka špatně slyší. Musí se na ni hulákat a mluvit jenom proti jejímu obličeji, pomalu a zřetelně vyslovovat slova. Umí číst ze rtů. Jinak, když je otočená zády, nic neslyší a Alfi si může dělat, co chce a povídat co chce a ona o tom nic neví.

Když k nim jde někdo na návštěvu, Alfi jí vždycky řekne, že někdo klepe, nebo jde sám otevřít, jinak by neotevřela, protože neslyšela klepání. Když byl Alfi u nás, povídal mi různé věci a naváděl mě, abych něco rozbil, a myslel si, že moje máma také neslyší, protože k nám byla obrácená zády a vařila něco na sporáku. Ale ona se otočila a přísným hlasem ho okřikla, že to nesmí říkat. Alfi mě zrovna učil jednu hezkou, ale sprostou říkanku. Neumím ji dodnes, protože máma ho okřikla a on mě ji už nestačil naučit.

Alfiho maminka chodila do školy pro hluchoněmé, kde se učila znakové řeči, i když není hluchoněmá, je jenom hluchá. Vždycky, když jsme ji potkali na ulici s kamarádkami ze školy, moc si ukazovaly a musely mít kolem sebe hodně volného místa na víření rukama. Máma o nich říkala, že jsou strašně ukecané. Alfi také umí ukazovat rukama a naučil mě, jak se ukáže jablko, to se položí sevřená pěst na tvář, a také mi ukázal, jak se ukáže ty vole.

Alfiho maminka se nenarodila hluchá, proto se naučila mluvit. Říkala, že když byla miminko, někam jela se svou maminkou vlakem, a když její maminka nastupovala do vlaku, byla moc mladá a spěchala, upustila ji na koleje. Alfiho maminka je od té doby hluchá. Alfi také nemá tatínka a nechápu, proč se mě při každé návštěvě ptá, proč ho nemám, když on ho také nemá. On ho měl stejně jako já. Když byl mimino. Jeho tatínek studoval v Praze na vysoké škole, ale buď něco provedl, nebo se Československo přestalo kamarádit se zemí v Africe, ze které byl Alfiho tatínek, a jeho z Československa vypověděli.

Tatínek odjel nejdřív do západního Německa a Alfi s maminkou vždycky jednou za čtvrt roku jezdili do Berlína. Tatínek Alfimu vždycky přivezl hromadu věcí a Alfi se s nimi chlubil. Myslím, že měl lepšího tatínka než já, protože můj za mnou vůbec nejezdil a nic od něj nemám. Mám po něm akorát hodinky, ale ty jsme zapomněli v Československu. Potom byl Alfiho tatínek ve Francii a nakonec se vrátil zpátky do Afriky a už o něm neslyšeli. Kdo ví, co se s ním stalo? Třeba už není, jak říkala Alfiho maminka, protože ho nechala hledat Červeným křížem kvůli penězům na Alfinka, ale Červený kříž ho nenašel.

V Československu nejsou sice žádní rasisti, aspoň to o sobě tvrdí, ale děti se Alfimu posmívají. Byl to také jediný černoch v celé škole. Já se mu neposmívám, protože je to můj kamarád.