Mně by bylo jedno, jestli jsem měl nové boty nebo staré, ale ona o tom pořád mluvila, chlubila se, že je koupila v partiovce, to jako ve zlevněné obuvi, a hrozila se ceny, kolik za ně musela dát. Dětské boty zrovna podražily a stály stejně, jako kdyby si kupovala zimní boty pro sebe. Pořád je Dušanovi ukazovala, musel jsem zdvihat nohu, aby je viděl, a pochvalovala si, že mi je dala, protože mrzlo.

Byly Dušičky, to je anglicky Halloween. Tady je to svátek. Tam, jako v Československu, to je smutný den. Lidé jezdí s umělými kytkami a věnci na hřbitovy a na hroby svých příbuzných dávají věnce ze smrkových větví a umělých kytek a vzpomínají na ty, kdo jim umřeli a potom jdou na návštěvu k živým příbuzným, kvůli sobě než kvůli mrtvým příbuzným, a hrají si hru na: vzpomínáš, a litují se, že jsou už také staří. Potom zase jedou domů. Kdybychom nejeli doprovázet Dušana, tak bychom jeli vlakem do Aše za babičkou na hrob a také bychom vezli umělé kytky. A potom bychom se zastavili u maminčina bratra, u mého strejdy a oni by si tam povídali a jedli a pili a byli smutní. A já bych si hrál s velkým bratrancem, který je skoro dospělý, takže bych se nudil a on nejspíš taky.

Na brněnském nádraží máma koupila jízdenky, sobě celou a mně poloviční, protože jsem už velký a ona se bojí se mnou jezdit načerno, tak jako to dělávala dřív. Průvodčí by poznala, že mi je víc než pět, děti smějí jezdit zdarma jenom do pěti let, a mně je už sedm pryč, a máma by musela platit pokutu. Pořád jsme ještě měli plno času, a tak se mě máma zeptala, jestli nemám hlad, a táhla mě ke stánku, kde prodávali jídlo. Já jsem hlad neměl, protože, jak oni pořád v autě mlčeli a drželi se za ruce a neměli na mě čas, já se strašně nudil, to už jsem vlastně říkal, a tak jsem snědl všechno jídlo, které s sebou máma vzala na cestu.

Ona si sice cestou vzpomněla a ptala se Dušana, jestli nechce chleba, a natáhla se ke mně dozadu, jako že ho vybalí z tašky, ale to už si vzpomněla pozdě. A tak něco potichu říkala Dušanovi a on jí na to odpověděl "Tak ho nech" a usmál se na mne do zpětného zrcátka. Já jsem jí řekl, že hlad nemám, ale ona mě neslyšela. Občas neslyší, co jí říkám, a někdy je to pro mne moc výhodné, protože když vidím, že je celá zamyšlená, nic nevidí a neslyší, tak se jí vždycky dovolím, o čem vím, že by mi asi jinak nedovolila, jestli to smím dělat, a ona, když se probudí, tak se chce rozčílit, ale já jí řeknu, že mi to dovolila, a ona na to musí mlčet, protože je to pravda, ale tváří se náramně rozpačitě, jako kdyby mi chtěla nařezat, a moc se jí to nelíbí. Ale co může dělat, když už mi to jednou dovolila?

Tak ve stánku udělala nákup, ale já jsem si vzal jenom čokoládu a potom ještě pomeranč a šli jsme čekat do nádražní haly, protože tam bylo teplo. Stáli jsme tam, záda nalepená na ústředním topení a koukali jsme se po lidech. Za chvíli hlásil nádražní rozhlas, že má náš vlak šedesát minut zpoždění a máma řekla, že si tedy půjdeme sednout do restaurace. Mám rád restaurace. To chodí číšník celý v černém a ptá se mne, co si přeju a já si toho přeju dost a máma se před ním trochu stydí a já tedy obvykle dostanu, co si přeju, když si to přeju dost nahlas. A když už si toho přeju hodně, tak máma na mě zasyčí a dělá obličeje a ke všemu mě ještě kopne pod stolem do nohy, a to už si nepřeju nic, protože vím, že už nic víc nedostanu.

Je toho stejně dost. Číšník mě obsluhuje, zatímco doma by mě obsluhovala máma, ale ta to nedělá tak ochotně jako číšník, a pořád chce, abych se obsluhoval sám. Prý k čemu mám ruce a nohy? Šli jsme si sednout do nádražní restaurace, měli na stolech bílé ubrusy a nesmělo se tam kouřit. Vedle sice byla restaurace, kde se smělo kouřit, asi proto tam neměli žádné ubrusy, protože by jim je lidé propálili, ale máma, i když sama kouří, musí kvůli mně chodit tam, kde se kouřit nesmí, protože mi kouř škodí. Nekouří, je z toho celá nervózní, a když vyjde z takového místa, kde se nesmí kouřit, hned si zapaluje cigaretu a kouří a já jí říkám, aby na mě nefoukala kouř, protože mi to vadí a ona ví, že mi to vadí, ale kouří stejně, akorát se ke mně obrací bokem a kroutí pusou do strany, aby kouř nefoukala zrovna na mne.

Seděli jsme v restauraci a máma mi řekla, že mi objedná horký čaj, když je taková zima, a k jídlu nedostanu nic, když jsem v autě snědl svačinu pro tři, a tak jsem měl konec s objednáváním, ale ono to bylo jedno, protože číšník na nás stejně neměl čas a pořád chodil k jiným stolům, když tedy chodil. Ale většinou v restauraci ani nebyl. U stolu s námi seděl jeden pán a ten si stěžoval, že je v restauraci špatná obsluha. Čeká tady už hodinu na jedno pivo a číšník mu ho pořád nenese. Jak jsem tak čekal na svůj čaj, naučila mě máma novou hru. Krabičky se jmenovala. Máma kouří, a tak má vždycky v kabelce aspoň jednu krabičku sirek.

Má také zapalovač, ale ten funguje, jenom když je naplněný plynem, a potom už ne. Máma je technický antitalent a neumí si sama zapalovač naplnit. Prosila Dušana, jestli by ho nenaplnil, ale on jí na to řekl "To tak, abych tě podporoval v tý tvý kuřácký vášni". A zapalovač nenaplnil. Proto máma používá sirky. Jak se ta hra hraje? Vezme se krabička sirek a položí se na okraj stolu na plochou stranu. Zespodu se potom do ní cvrnká. Když dopadne na stůl na plochou stranu bez nálepky, je to nula bodů, za dopadnutí s nálepkou navrch jsou dva body, když dopadne na škrtátkovou plochu, je to pět bodů, a když na plochu, kde se krabička otevírá a která je nejužší, je to deset bodů. Hráli jsme do padesáti bodů a já vyhrál.

Myslím, že máma, i když mě hru naučila, jí sama moc hrát neumí, i když jsem vyhrál, ani jednou se mi nepodařilo cvrnknout do krabičky tak, aby mi padlo deset nebo pět bodů. Mámě ale také ne. Než jsme dohráli do mých padesáti a máminých asi třiceti bodů, zrovna hlásil nádražní rozhlas, že má náš vlak další zpoždění - a to už dělalo sto dvacet minut, což jsou dvě hodiny. Hodiny já znám dobře, jsem rád, že v Americe nemají zase něco jiného místo hodin, tak jako to mají skoro u všeho.

Třeba u nás se měří na metry a tady se měří na stopy, u nás jsou centimetry a tady palce a říká se jim inče, v Česku jsme počítali na kilometry, tady se používají míle, a když v televizi ukazují, že zítra bude teplo 75 stupňů Fahrenheita, tak se máma otřepe zimou a táta se jí směje a říká jí, prosím, tě, vždyť to máš 25 stupňů Celsia, to bude krásně teplo. Ale mámě se zdá, že teplo nebude, protože na mapě, kterou fotografuje družice a kterou ukazují v televizi, jsou státy, kde bude teplo také 90, a těch států je většina. Asi by hned chtěla všechno, anebo tomu také nerozumí. Já umím hodiny, akorát nevím, jak se to řekne anglicky. Já fakt znám hodiny.

V restauraci jsem konečně dostal čaj. Pán naproti si objednal pivo a máma také a oba pili pivo. Já pivo nepiju. Máma má pivo ráda, ale stydí se za to. Říká, že nesmím hned každému říkat, že pije pivo. Já to každému neříkám, řekl jsem to hlavně babičce a dědečkovi a ti na to nic neříkali, jenom se po sobě koukli. Když já mám něco rád, tak to každému řeknu, protože to potom také nejspíš dostanu. Ale máma, když třeba jdeme někam s dědečkem a babičkou na oběd, si dá k pití limonádu, stejně jako já. Nechápu, proč si nedá pivo, když ho má ráda. Já jsem se také babičce pochlubil, že piju pěnu z piva, ale babička mi řekla, že nesmím pít pivo. Nedává si ho máma proto, že by jí ho také zakázali?