Nejdřív, na podzim, odjel Dušan. Tedy, jeli jsme s ním. Z Prahy do Brna. Dušan jel úplně jiným autem, takovým stařičkým, a v Praze nechal červeného Fiata, sporťáka, se kterým jsme vždycky jezdili. Cestou jsem v autě pomáhal chytat housenky, protože jich bylo v autě plno. Máma jim říkala molí štěňátka a já jsem jí na to odpověděl, že moli mají housenky a ne štěňátka, štěňátka mají jenom psi, a na důkaz toho jsem jí jednu housenku dal před oči. Vzala housenku a vyhodila ji za jízdy oknem a okřikla mě, abych jí nestrkal ruku s tou ohavností do obličeje. Ještě poznamenala, proč by nemohli mít moli štěňátka, když je můžou mít harfy.

Do toho se začal plést Dušan a povídal, že to je výraz od pana Wericha, toho, co včera umřel. A s ním v něm umřel i zbytek jeho příchylnosti k naší drahé vlasti. Tomu jsem nerozuměl, stejně jako jsem nerozuměl tomu o harfě a štěňátkách. Ještě Dušan říkal, že je rád, že odjíždí už dnes, aspoň bude hodně daleko, když bude pohřeb, stejně ví, že to bude jenom taková fraška, které se zúčastní hlavně esenbáci. Já vím, že mě Dušan nechtěl okřiknout, on to tak nemyslel, on jenom drží partu s mámou, myslím si, že ji miluje. Kdyby to nebyla moje máma a Dušan, vzal bych křídu a na zeď našeho baráku bych namaloval veliké srdce a do něj napsal Marie, ona se tak máma jmenuje, a udělal bych křížek, jako plus, Dušan.

Ale to já jen tak, já vím, že na zeď našeho baráku se nesmí malovat, když ho opravovali dva roky. Tedy, měli jsme lešení na baráku tak dlouho, ale omalovali ho za dva týdny, a celou tu dobu tam lešení bylo jen tak, aby třeba někomu nespadla omítka nebo kus římsy na hlavu a zase ho to nezabilo. Jako zabila římsa pána, kterého jsem neznal, na křižovatce u Anděla. Mně se lešení líbilo, lezli jsme po něm s klukama, ale jeden soused to na mě žaloval a potom jsem už po něm lézt nesměl. Celou cestu až do Brna většinou mlčeli a drželi se za ruce. Tedy, máma držela Dušana, protože on zase držel volant. Já jsem seděl vzadu a dost jsem se nudil.

I když já jezdím autem hrozně rád už proto, že my jsme žádné neměli. Máma neumí řídit a také by ho neuměla opravovat. Hlavně jsme na něj neměli peníze. Cesta z Prahy do Brna je dlouhá 220 kilometrů. Tady by to nebylo tak daleko, ale nám to trvalo pět hodin. Auto jelo strašně pomalu. Největší rychlost mělo asi šedesát kilometrů za hodinu, to je asi čtyřicet mil, a to ještě jenom, když jelo z velikého kopce. Pořád se ještě učím přepočítávat kilometry na míle, i když by bylo lepší počítat jenom v mílích, ale to ještě neumím. Dušan auto koupil těsně před tím, než jel do Jugoslávie, za sedmnáct tisíc korun, a ono před tím prý stálo dvacet let ve stodole a určitě v něm celých dvacet let bydleli moli a do látky, kterou bylo zevnitř potažené, kladli housenky. Byl to vlastně takový pojízdný molí domeček, protože jsem cestou vysbíral aspoň třicet housenek.

Ptal jsem se Dušana, proč jede tímhle pomalým autem, měl si vzít Fiata, když jede tak daleko. Fiat jezdí rychle a byl by v Jugoslávii daleko dřív. Dušan řekl, abych se tomu stařičkému autu moc neposmíval, že má cenu jako dvě úplně nová západní auta dohromady a on, když bude chtít, auto prodá a koupí si úplně nového Fiata a lepšího, než nechal v Praze, a ještě mu nějaké peníze zbudou. To by mě zajímalo, kdo by si od něj koupil staré a pomalé auto? A ještě k tomu s housenkami. Ledaže by chtěl chovat housenky. Ten Dušan je ale blázen. A když jsme byli v Brně, máma se s Dušanem objímala, hladila ho po trochu těch vlasů, co má na hlavě, a klepal se jí hlas, když říkala "My za tebou přijedeme". Dušan neříkal nic a tomu, co říkal, nebylo rozumět, protože měl také takový naměkko hlas.

Potom jsme vystoupili a máma řekla, že se vrátíme do Prahy vlakem. Že jsme byli jenom na takovém výletě v Brně a doprovázeli jsme Dušana. Ptal jsem se, kam Dušan jel. "Do Jugoslávie". "Co tam bude dělat?" V Jugoslávii jsme byli v létě a je tam moc fajn moře a celý den jsem byl ve vodě a mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, protože máma jenom ležela a opalovala se, a proto na mě neměla čas a neokřikovala mě. Také tam nebyla žádná auta a nemusel jsem si před nimi dávat pozor. Měl jsem tam kamarádku Mirku, která mě učila chytat ryby na udici, ona chytila tři a já žádnou. A měl jsem potápěčské brýle, které ve vodě všechno zvětšovaly.

Blízko naší chatky byla restaurace, kam jsme chodili na snídani, na oběd a na večeři a při obědě jsem si mohl vybírat ze dvou jídel, které budu chtít jíst, a to se mi moc líbilo, protože doma jsem musel jíst jenom to, co máma uvařila. Také jsem v Jugoslávii vždycky všechno snědl a doma ne. Někdy jsem doma také nejedl, když mi to nechutnalo. Občas se to stávalo, protože máma moc vařit neumí. A tak jsem se mámy zeptal, co bude Dušan v Jugoslávii dělat, když už dávno nesvítí sluníčko a mě zebou ruce. Máma řekla, že tam bude natáčet. 

V Brně jsme vystoupili u nádraží a šli se podívat, kdy nám jede vlak. A Dušan odjel tím starým černým autem plným molích štěňátek do Jugoslávie natáčet automobilové závody. Vlak do Prahy nám jel až za hodinu. Byl to Balkán expres, takový, co jede až z Turecka, přes Brno, Prahu a pokračuje do východního Německa do Berlína. Máma mi slíbila, že se někdy spolu podíváme do východního Německa. Je tam také moře. Zatím byla v Německu jenom sama a přinesla mi odtud šedomodrou bundu s červenými lampasy na zimu.

Ptal jsem se jí, proč mě nevzala s sebou, ale vymluvila se, že nemohla, protože v autobusu nebyly žádné děti, jenom samé maminky, které jely obstarávat svým dětem oblečení a boty a vyjely prý ještě v noci, když jsem spal, aby vůbec všechno stihly. Proč nenakupovaly v Praze? V Německu je prý všechno levnější, také hezčí a lepší. Když přijela, tak se smála a říkala, že pro mě ulovila bundu. Ptal jsem se, jak ulovila, protože si s sebou nevzala udici. Prý se to říká jenom tak, jako že ji sehnala. Stejně by bylo hezčí, kdyby byl takový rybník, třeba hned na Smíchově, a v rybníku by plavaly bundy a džínsy, boty a hračky, autodráha a vláčky, auta, angličáky, lyže a brusle, boby a dětská kola a vůbec všechno, co děti potřebují.

Mámy by tam chodily buď pěšky nebo tramvají, třebas pětkou nebo dvanáctkou a všechny by seděly u rybníka jako rybářky a lovily na udice všechno, co by plavalo v rybníce. To bych mámě půjčil svou udici, protože ona žádnou nemá a držel bych jí palce, aby ulovila něco pořádného místo bundy. Jako třeba boty nebo autodráhu nebo červeného závoďáka na dálkové ovládání, takového jako má můj kamarád Patrik. Anebo bych šel s ní a lovil bych sám. Ona to neumí.