Necítím se dost kvalifikován k tomu, abych vám radil, kam máte jít nebo jet. U nás i v cizině je jistě mnoho krásných míst, která stojí za to vidět, a pokud máte ještě trochu energie a nejste příliš chudí, můžete si dokonce vybrat, zda chcete polehávat někde u sladké či slané vody, chodit po horách či prohlížet dosažitelné pamětihodnosti.

Nemám dostatek informací, ani se necítím kvalifikován k tomu, abych vám radil, kam byste měli jet nebo jít. Mohu vám ale na základě vlastních zkušeností poradit, kam byste jít ani jet neměli.

Necestujte proti proudu času, nesnažte se hledat sami sebe v místech své minulosti, nečekejte útěšnou blahodárnost vzpomínek. Zjistíte, že všechno je jinak, všechno se do té míry změnilo, že se to možná ani vzdáleně vašim zkratkovitým či dokonce idealizovaným představám dřívějška nepodobá.

A pokud přece jenom musíte zajít či zajet do míst, spojených s vaší vlastní minulostí, neměli byste se sem vracet sami. Samota, a to i samota mezi lidmi, vás zatáhne do vzpomínek, při nichž podvědomí vyvolá tesknotu, spojenou s tušením marnosti, a mysl začne promítat krátké záznamy minulých dějů. Paměť je ještě nestačila vymazat, ale nebrání nám vidět je dnes již s poučeným odstupem.

S neochvějnou jistotou víme, že se do minulosti, ani do své vlastní, nemůžeme vrátit, a z nějakého, těžko vysvětlitelného důvodu, nám to není jedno. Nezměníme pronesená slova ani vykonané činy, s nimiž dnes, poučeni životem, již dávno nesouhlasíme. Nejde to. Pozdě na rozhořčení, pozdě na omluvy, pozdě na otázky, které jsme nestačili položit.

Nemusíte mi věřit. Můžete si myslet, že jsem přecitlivělý. Nechávám to na vás, vím ale, o čem mluvím. Byl jsem se podívat v místech mého dětství. Městečko, o němž můj učitel kdysi předpokládal, že bude jednou součást Prahy. Stalo se, i když on se toho nejspíše již nedočkal.

Procházím ulicemi, o nichž vím, kam vedou, ale nepoznávám je, ne pro jejich nové názvy, ale pro změny, které se tu - nevím kdy - udály. Někdy dokáži vyvolat představu, jak to tu vypadalo kdysi, většinou to ale nefunguje. Domky u silnic, kdysi prašných a nyní asfaltových, v místech, kde byly volné prostory. Poznám dům, kde naše rodina kdysi žila, z jedné strany je vidět jen kus okrové fasády, střecha a pár oken.

Stromy, které dům obklopovaly, vyrostly a zčásti dům zakrývají. Dojdu až ke vchodu. U domovních zvonků jména, která neznám, nikdo z těch lidí nemůže znát mne. Přemýšlím chvíli o tom, co bych asi řekl, kdyby vyšel někdo z domu a zeptal se, co hledám. Měl bych odvahu říci, že vlastně sebe? Zavátou stopu otce, kterého odtud provždy odvedlo gestapo, vzpomínku na matku a bratra, na takové, jací byli právě zde? Na zahradu vedle domu, která už není, protože na jejím místě vyrostly tři domy? Na stráň před domem, zčásti nemilosrdně odbagrovanou, aby tu mohlo vzniknout parkoviště?

Na louku u lesa, která musela ustoupit několika řadám rodinných domků? Vejde se mi do těch úvah i kousek novějších zkušeností: když se tu tolik stavělo a staví, na jaké peníze z úplatků si přišli ti, kdo vystavují stavební povolení a rozhodují o budoucí tváři městečka? Že by právě zde státní správa pracovala poctivě a bez úplatků, je příliš odvážnou představou, přesahující pro mne možnosti i té nejbujnější fantazie...

Nové domy, včleněné do společenství staré zástavby, tu s větší, tu s menší dávkou vkusu nebo nevkusu, řada prodejen v kdysi volných prostorách. Zmizela cihelna i vápenka, louka vedle nich ustoupila moudře mateřské škole. Cementárna se odstěhovala do přírody za město; na jejím bývalém místě jsou dvanáctipodlažní domy.

Přibývají lidé, přibývají jejich nároky, náš byt byl kdysi pokoj a kuchyň, v suterénu byl dokonce byt o jedné místnosti. Stačilo by to dnešním požadavkům? Těžko. Všechno se změnilo, a já i se svými vzpomínkami jsem zde cizí. Kdybych se pošetile pokusil najít několik adres dávných známých, k čemu by mi to bylo? Pokud náhodou zde ještě žijí, jsou to jiní lidé a také já jsem někdo jiný. Nelze prý vstoupit dvakrát do téže řeky. Voda dávno odtekla do neznáma. Málem si položím otázku: skutečně jsem tady kdysi žil, skutečně naše rodina žila tady? Asi ano, ale bylo to jiné tady...

Stejné pocity bude mít jednou ten, kdo se přijde podívat do míst, kde bydlím nyní. Čas nezadržitelně plyne. Pokrok se nedá zastavit. Je ale všechno to, co nás obklopuje, skutečně pokrok?

V létech, z dnešního hlediska dávných, jsem četl knihu Jaroslava Žáka "Svět se mění nenápadně." I to je zastaralá minulost: kde jsou ty časy, kdy se svět měnil nenápadně? Dnešní změny probíhají rychle a jsou až příliš nápadné. Je to dobře nebo špatně? Asi obojí. Co mne zaráží, zde stejně jako v Praze mnohem blíže centru, je neúcta k přírodě a volnému prostoru.

Zůstalo kousek louky mezi domy? Zastavět! Je kousek zeleně kolem náměstí? Stavební firmy, nebo jak se říká dnes developeři, sem nakladou obchody a administrativní budovy. Nelíbí se to občanům z postižených míst? Kdo by se na to ohlížel? Ať si udělají občanské sdružení, ať protestují, pokud zkorumpované úřady něco rozhodnou, na mínění lidí nezáleží.

Kdyby i udělali sbírku a chtěli podplatit rozhodující hodnostáře, proti tomu, co mohou nabídnout velké firmy a úspěšní podnikatelé, nemají šanci.

Zbyl za vaším domem kousek lesa? Necháme ho zpustnout a časem uvidíme. Z chráněných oblastí odkrojíme okraje. Jakápak chráněná oblast, když jsou na dosah velké peníze, v Karlových Varech jako v Praze a v nespočetných dalších místech! Neviditelná ruka trhu... jenže za tou neviditelnou rukou trhu jsou mnohdy až příliš viditelní prospěcháři.

Ne, já si výlet do minulosti, přesahující do současna, opravdu nemohu dovolit. Ostatně proč také? Náš dnešek bude jednou také minulostí. A kdo ví, zda se mu nebude říkat "staré dobré časy".

A mne mimoděk napadá citát z Básně o růži Jaroslava Seiferta:

Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.