Loni v brzkém jaře jsme vyměnili karavan za takový, co nepíská a velmi se těšili, jak ho vyzkoušíme. Příležitost se našla hned na začátku května. Prodloužený víkend jsme prodloužili ještě o jeden den, vytřeli povodeň z prasklého bojleru a vyrazili.

Kemp jsme vybírali dlouho a pečlivě. Kromě čistoty, což je pro mě kriterium zcela zásadní, další podmínkou bylo, že páník musí být schopný každý podvečer dojet domů, obstarat zvířata a zase se vrátit. Takže jsme odjeli asi čtyřicet kilometrů od domu, na Branžež.

Kemp byl před sezónou poloprázdný, ustavili jsme bydlík pro krásný výhled na vodu, schovali kola před deštěm a krátce obešli okolí, abychom věděli co a kde. Našli jsme hospodu, trochu se projeli na kole, a protože i druhý den drobně pršelo, cestovali jsme dlouho nosem v mapě a jen velmi krátce na kolech. Páník po obědě odjel domů za králíky, kočkami a velkými psy a já s Bonďou v karavanu osaměla. Nuda hrozná. Tak jsme sbalily foťák a vodítko a vyrazily do světa.

Nad kempem vedla silnice a po pár metrech nás dopravila k parkovišti s mapou. Pečlivě jsem ji prostudovala. Jo, dáme si malý okroužek, tady pěkně po žluté, ta se spojí s modrou a potom tady cestičkou... to není daleko. Za chvilku jsme zpátky a páník ani nepozná, že jsme si udělaly výlet bez něho :)

Měla jsem sebou mobil a v mobilu keškoprogram. Chvilku jsme spořádaně ťapaly po značené cestě, ale pak mi v mozku zahlodal červík a já vytáhla mobil. Na křižovatce. „Hele, Bony, modrá vede sem. Ale kompas ukazuje po téhle cestě. A jenom dvě stě metrů. Zkusíme to?“ „Zase se ztratíme.“ Řekla Bony.

„Jen kousíček, jen za první strom a pak se hned vrátíme na trasu,“ slíbila jsem jí a vyrazila za kompasem. Po dvaceti metrech šipka přestala ukazovat po cestě a namířila si to přímo ke skupině kamenů. Dvě stě metrů to stoprocentně nebylo, ale víme přece, jak mobil lže. A navíc tady už určitě někdo šel. Odhodlaně jsem vyrazila do svahu. Bondě to šlo rozhodně líp. U kamenů kompas pořád ukazoval stejnou vzdálenost a někam do lesa. Už jsem se cítila na stopě. Tamten kámen to bude. Uháněla jsem dopředu. Kámen nebyl velký jako dům, spíš jen jako garáž. Oběhla jsem ho do kruhu.

Můj kompas pod stromy je dost na nic, ale ukazoval přes malé údolí do roští. Drobně pršelo, Bony byla mokrá a mě z listí teklo za krk a pod bundu. Sedmdesát metrů. To nevzdám. Stáhla jsem si kapuci přes hlavu, předklonila se skoro k zemi a tvarem napodobujíc zvířata žijící v husté džungli, hrnula jsem se dopředu mezi mokré listí a jehličí. A občas nahlížela na kompas. Ještě třicet metrů. Ještě dvacet pět metrů... Stála jsem před svislou stěnou. Tam, tam v té díře to musí být...

Když vylezu po tomhle kmeni, támhle přes ten kořen... k té plošince... Nevěřila bych, že něco takového udělám, ale vyběhla jsem po čtyřech, až kam to šlo. Koukla na kompas... třicet metrů vzduchem tamhle... Já se na to... Moment. Kde to vlastně jsme?

Bony se vedle mě popelila pod převisem a užívala si suchého písku. Já jsem nahlédla hloubku svého orientačního nesmyslu. Skála za zády. Světle zelené roští támhle. Ta modrá mohla pokračovat třeba... no třeba tudy. Sesmekla jsem se po zadku zase zpátky do údolíčka a během chvilky skutečně našla cestu i modrou turistickou značku. Opatrně jsem nahlédla na kompas. „Ne, ne, miláčku, žádné další dobrodružství nebude.“

Cesta se kroutila trochu do kopce. Pak trochu víc do kopce, a když už se mi to zdálo hodně, byla jsem nahoře. Cesta byla široká, přehledná, v mezích možností suchá a otevíraly se z ní krásné výhledy shora na skály. Chvíli jsme ji následovaly, Bony kroužila kolem mě a mně bylo horko a mokrá bunda mi byla nepříjemná. Jak dlouho nám asi bude trvat, než najdeme karavan? Po okraji strže se šlo příjemně, ale cesta zatáčela směrem, který se mi nezdál. Pak jsem našla rozcestník s červenou. S ČERVENOU? Vytáhla jsem foťák, abych si prohlídla mapu. No, jak to říct. Na displeji bylo ledacos, ale k přečtení nic.

Co třeba si tu mapu vygůglit? Na mobilu? Kompas vysál skoro celé baterky. Tak kam teda vede ta červená? Devět kilometrů sem, pak zase sedm tam. Názvy mi nic neříkaly a z té nejistoty mě rozbolely nohy. Taky bych mohla podle značení dojít až k zastávce a zavolat páníkovi, ať pro mě přijede autem, ne? Ne! To teda nikdy!

A telefon zazvonil. Beťka.

„Čau, co děláš? Nudím se tu“

„Já se nenudím. Jsem ztracená v lese a nutně potřebuju najít.“

„Zapni si GPS“

„To nejde. Sežeň turistickou mapu a najdi mě. Stojím na rozcestníku modré a červené a potřebuju se dostat zpátky ke Komárovskému rybníku.“

V mobilu bylo chvíli ticho, pak bylo slyšet frenetické ťukání klávesnice.

„Vydrž, vydrž, baterko...“ modlila jsem se v duchu.

„Takže kde to jsi?“ ozvala se znovu Beťka. „Mám tady turistickou mapu.“

...

„Jo, tak půjdeš ještě chvíli po červené i modré zároveň. Jen kousíček. Dál jen po modré, až najdeš žlutou a to je spojka. Podle ní se dostaneš na to parkoviště s mapou...“

„A odtamtud už trefím,“ zajásala jsem. Vykročila jsem podle návodu a Beťka mě ještě chvíli provázela brebentěním v mobilu. Pro místní – až do místa jménem Hrázka a tam mi došla slova. Popsala jsem Beťce co vidím a ukončila hovor s tím, že budu potřebovat obě ruce.

Nesmějte se. A nezapomeňte, že pršelo. Bývala bych užila klidně ještě jeden pár rukou nebo nohou, když jsem mezi skalami sjížděla po mokrém listí a plazila se po nepravidelném schodišti z kulatiny, po zimě nazelenalém a slizkém. Podle vyklouzaných míst, jsem tam nesmykovala první.

Při tom jsem zjistila, že po namoklých kládách psí tlapky nekloužou. Asi to bude tím, že Bony chodí bosa. Dál už to šlo jako po másle. Proběhly jsme mokřinou v údolí a za chvilku už uháněly silnicí ke kempu. Byla jsem mokrá od bláta, Bony navíc plná větviček a řídké černé hmoty ze silnice. Ani jsme se u karavanu nestihly dát do pořádku a přijel páník.

Vařit večeři jsem odmítla. Osprchovala jsem se v kempovém sprchovacím domku, našla suché oblečení a šli jsme na bramborák do hospody. Všechno jsem páníkovi pečlivě vylíčila. Jak jsem nenašla kešku, jak jsem se ztratila a jak mě Beťka našla a jaká je tam na Hrázce děsná díra. A že byla na focení tma a mokro.

Zvědavý páník si hned ráno sbalil foťák, že to půjdeme vyfotit. Vylezlo na to dokonce sluníčko. Procházeli jsme se pomalým tempem, zastavovali na focení, celkem asi dvě a půl hodiny. A připadalo mi to jako krátká vycházka.

To je ta relativita.