Stará petrolejka hořela, my povídali o všem možném a mne ani náhodou nenapadlo za tím něco podivného hledat. Ukázala mi kam ukrývá klíč od chaty a kdybych prý někdy potřeboval, že si můžu posloužit, že tam prý nikdo jiný stejně nepřijde. Udivila mě ta důvěra, ale ona jen mávla rukou. Potom jsem povídal už jenom já, ona spíše jen tak přikyvovala, nebo se sem tam pousmála. Jediný, co ji ještě tak zajímalo, byli moji rodiče. Ptala se a já vzpomínal.

Vzpomínal jsem na rodiče, na náš dům, na tetu a nakonec sklouzla řeč zase na tu moji práci. Ještě jednou se zeptala, kam že to jdu žádat? Znovu jsem vysvětlil, že do lomu. Tam měli snad přijímat dělníky na lámání kamene. Pch, řekla s opovržením, tam nechoď! Ona to člověče řekla tak rezolutně, jako kdybych měl na výběr. Já odpověděl, že v mé situaci budu rád za jakoukoliv práci, hlavně že bude. Ona znovu zdůraznila, že tam nemám chodit, že je to nebezpečný, že se tam brzy sedřu a dodala, že mám jít dolů do vesnice za starým Hanzou co má pilu, že ho mám pozdravovat od staré Plášilky, a že mu mám vzkázat, aby se podíval na půdu k tomu očouzenýmu trámu. Potom ještě jednou opakovala ten vzkaz a abych nezapomněl, že je to důležitý a že mě bude Hanza určitě potřebovat. A potom se tak podivně zasmála. Já ten smích člověče dodnes slyším. No a to je tak všecko, co si pamatuju. Tedy, myslím jako z toho večera. Já byl totiž už tak zmordovanej, že jsem zcepeněl přímo na tý lavici."

Bardy se dostal do děje a já měl radost, že ho přešla lítost. Chtěl jsem mu dolít horký grog do kalíšku, ale on beze slova natáhl odmítavě ruku a ani nezvedl zrak. Asi usilovně hledal vzpomínky ke svému příběhu a díval se přitom do ohně. Najednou procitl z letargie a podíval se mi do očí: "Mně se člověče zdá, že mám najednou tak lehkou duši. Ty ani netušíš, jak to ze mne padá," řekl najednou. Rád jsem mu potvrdil, že je to znát i na jeho vyprávění. A čekal jsem, co bude dál. On byl v tu chvíli jako vyměněný. Dokonce se pousmál a řekl: "Ale ono je to zajímavé ještě dál, poslouchej," a již s chutí se dal do dalšího vyprávění.

"Ráno mě probudila zima. Začalo svítat a byla vlezlá mlha. Chtěl jsem zalézt do chatrče, pokusit se v kamnech rozdělat oheň a zahřát se, ale bylo zavřeno. Bylo ještě moc brzy, abych šel do vesnice a tak jsem rozdělal oheň venku. Několikrát jsem ťukal, volal, ale babka se neozvala. Já se bál, jestli se jí něco nestalo. Vzpomněl jsem si na místo, kam ukrývala klíč. Zkusil jsem to a on tam doopravdy byl. No, to si dovedeš představit, co se mi asi honilo hlavou. Přesto jsem otevřel a chata byla prázdná. Nedovedl jsem si to vysvětlit, ale bylo tomu tak. No co, řekl jsem si, zamkl chalupu, klíč dal na známé místo a odešel do vesnice.

Dědina byla opravdu kousek a šel jsem dokonce kolem lomu. To víš, že to se mnou cukalo, ale vzpomněl jsem na slova Plášilky a šel dál. Ve vesnici byl už ruch a kolem na polích dokonce orali koně. Poptal jsem se na pana Hanzu a hned první člověk mi ukázal cestu. Vyptával se, co že mu chci a já mu řekl, že mám pro něho vzkaz a hlavně že jdu za prací. On mě varoval, že se starým Hanzou teď bude asi těžká řeč. Já neměl co ztratit a tak jsem se sebral a po chvíli došel k velikému stavení.

Bylo vidět, že vedle chalupy ve stodole je katr a všude kolem velké množství dřeva. Vrata do stodoly byla otevřená, ale nikoho nebylo vidět. Vedle stodoly byl zrezavělý a zarostlý vrak německého vojenského auta. Nikdo tu nepracoval. Stál jsem tam a připadal si jako u spícího zámku. Po chvíli jsem se osmělil a došel až ke dveřím stavení. Hodnou chvíli jsem bušil, ale nikdo se neozval. Co dál? Rozhodl jsem se chvíli počkat a sedl si na kámen přede dveřmi. Netrvalo dlouho a po cestě přicházel statný člověk. Jeho postava byla člověče, že by mohl ještě skály lámat, ale hlavu měl svěšenou a vrásky prozrazovaly stáří. Došel až k chalupě a když si mě všiml, tázavě se podíval.

Představil jsem se, zeptal se zda je to opravdu člověk, kterého hledám a pěkně ho pozdravoval od staré Plášilky tak, jak jsem slíbil. Ta reakce byla ale tak podivná, že jsem zapomněl vyřídit druhou část toho pozdravu. Nedovedeš si představit, jak to s ním trhlo. Tak nevěřícné oči jsem v životě neviděl. Chvíli stál jako sloup a potom řekl, že neví jestli mě má zastřelit nebo obejmout. Teď jsem zase já stál jako opařený. Nakonec odemkl a pozval mne dál. Posadil mne ke stolu a uvařil kávu. Rozumíš, kávu! Já pil kávu snad po roce. Postavil přede mne krajíc chleba a máslo. Zprvu jsem si myslel, že se mi to zdá, ale byla to skutečnost. Sedl si ke mně a zadíval se mi do očí. Potom se zpříma zeptal, kdy že jsem s Plášilkou mluvil naposledy.

Vše jsem pověděl. I o tom kamenolomu i o chatě u jezírka a hlavně o mých pocitech při rozmluvě s ní. Jo a nakonec jsem si vzpomněl na tu druhou, a jak jsem později zjistil, nejdůležitější část vzkazu. Když jsem mu pověděl o očouzeném trámu na půdě, tak znovu zkoprněl. Najednou prudce vstal a odběhl z místnosti. Já se chvíli rozhlížel a vychutnával si to kafe. Najednou jsem uslyšel radostný křik. Tedy, znělo to jako kvílení indiánských tanečníků, nebo tak. Slyšel jsem jak dupe po dřevěných schodech. Do světnice vlítl teď už rozesmátý Hanza a držel v ruce nějaké papíry. Mával s nima ve vzduchu a tancoval kolem stolu.

Volal, že jsem přišel přímo z nebe, a že jsem ho zachránil a já už nevím co všecko. Zkrátka, říkám, než mi to všechno došlo, trvalo to ještě nějakou chvíli. Já ti ale můžu dnes už říct, jak to vlastně bylo. Ona nějaká ta Plášilová u Hanzy pracovala už před válkou. Byla tam jako účetní a vůbec. Už tenkrát byla stará, ale stále jí to šlo. Bydlela na pile v podkroví a sama neměla téměř nic, až na tu chatu v zatopeném lomu. Když přišel konec války a Němci se stahovali, tak drancovali na co přišli. Jednou ráno v pětačtyřicátým obsadili pilu pana Hanzy a všichni stačili utéct, jen Plášilka tam zůstala. Byla stará a moc si z nich prý nedělala.

Nikdy ji už nikdo nespatřil. Je to dodnes záhada, ale po Plášilce se tenkrát slehla zem. Když Němci pilu opustili, nezbylo tam snad nic, co by stálo za řeč. Co nestačili rozbít, tak podpálili. Udělali na dvoře velikou hranici a tam naházeli vše, co ještě stálo za to. Včetně nábytku a ostatních věcí. Koně zastřelili a psa pověsili do vchodu na ocelové lano.

Když se Hanza vrátil zpět, málem měl z té hrůzy smrt. Jeho jediný syn se ještě nevrátil z války a ostatní už neměli důvod tam zůstávat. Nakonec, neměl pro ně ani čím by je nasytil. Zbyl na to sám. Chtěl tenkrát ze zoufalosti udělat nějakou hloupost, ale při ohledání zjistil, že jeho pes ještě žije. Vynaložil nadlidské úsilí, aby ho zachránil. Nakonec se mu to podařilo. V tu dobu se ale dověděl o smrti svého syna. Jeho zoufalství bylo tak veliké, že už nechtěl žít. Ten pes mu ale člověče zachránil život. On jenom kvůli němu zůstal žít. Postupně opravil co šlo a začal zase řezat dřevo. Když se ale dostal z nejhoršího, přišli noví obyvatelé do vsi a zabírali stále větší kusy pozemků i lesů.

On chudák neměl čím prokázat, že mu také nějaké patří. Vše bylo spálené a úřady ve městě srovnané se zemí. Neměl doklady ani na tu pilu a ani sílu se s někým soudit. Trvalo by příliš dlouho, než by se mohl obhájit. No a v tu dobu jsem tam přišel právě já s tím vzkazem. Ona ta Plášilka před svou smrtí všechny důležité doklady za ten trám schovala. Byla to pro něho v podstatě první dobrá zpráva od konce války. Teď už se nedivím, proč se tenkrát tolik radoval. Od té doby jsem se měl jako baron. On si mne Hanza vzal za vlastního. Já mu vlastně nahradil syna. Práce bylo dost a dobře se nám dařilo.

Po jeho smrti jsem statek zdědil. Já bych sám asi podnik neudržel, prostě to v sobě nemám a navíc, zatoužil jsem zase po tom volném životě. Víš, já se po tom setkání s babičkou Plášilovou opravdu změnil. Vlastně nic nepotřebuju a co mám, mi nadosmrti stačí. Zůstal jsem sám, ale mně to nevadí. A díky setkání s tebou jsem se zbavil i té velké noční můry. Vidíš, teď se budu konečně moci i v klidu vyspat."

Bardy dokončil svůj příběh a s úsměvem se mi zadíval do očí. Pro mne to bylo něco fantastického, něco z jiného břehu, ale zároveň velmi poučného. Měl jsem moc dobrý pocit a s Bardym jsme se po chvíli uložili ke spánku. Každý po jedné straně životadárného ohně. Zanedlouho oddychoval a spokojeně spal.

Ale ještě než usnul, zvedl hlavu ze spacáku a přes plameny ohně řekl: "Víš, ten pes, co ho Němci tenkrát pověsili do těch dveří, se jmenoval Bardy!"

Minulý díl najdete zde a první část tady