Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Ta veliká sněhobílá

plyšová kočka se zelenýma očima a růžovým čumáčkem - Lucka se jmenovala - se mnou půjde celým životem. Její hmotná podstata se už dávno kamsi tiše vytratila, ale vzpomínka na ni je pořád živá. Tolik pohlazení a objetí, co zažila. Hlídala mě v noci a přes den seděla na posteli, čekávala na mě a vyslechla trpělivě všechno, co jí moje dětská dušička svěřila.

Nebo snad nebyla tak veliká a tak sněhobílá?

Malý odrbaný a oblýskaný plašový pejsek je samozřejmě pořád se mnou.

:-)

Plyšákové téma mě dostalo... Milé, až by si jeden z toho zabulel. Nejmilovanější méďa byl Kazan, mám velmi neurčitou vzpomínku, že mi byl darován nějakými příbuznými a už tenkrát toho měl  asi hodně za sebou, ale mě to vůbec nevadilo a svírala jsem ho v náručí s odhodláním, že už je můj a nikomu ho nedám a byla jsem spolu s ním vezena na sporťáku... Později byl přejmenován na Péťu a byl mi nade vše panenky, to už neměl ani uši ani oči...  Když jsem chodila do tanečních, koupila jsem jako dárek pro kluka, s nímž jsem tancovala, krásného žlutého velikého plyšového králíka. Jenže se mi tak líbil, že jsem mému tanečníkovi nakonec koupila úplně něco jiného a králíka si nechala. Stal se z něho velmi vzdělaný králík, neb se se mnou denně učil a úspěšně mě doprovodil i k maturitě. Po maturitě jsem ho za odměnu vyprala a krásně načesala. Stěhoval se se mnou i když jsem se vdala. Mám ho doteď. No a jak letí čas, tak už zestárnul dokonce i červený Chlupáček mého staršího synka i modrý Borůvka mého mladšího synka...  Když byli kluci malí, každý večer usínali s tolika plyšáky, že se sami do postele někdy nemohli ani vejít... Dnes jsou všichni ti plyšovi kamarádi  uloženi v peřiňáku a mám zákaz někdy některého  zlikvidovat... Plyšákové téma by bylo na dlouhé povídání a těším se na dnešní příspěvky, protože jsou to opravdu moc milé vzpomínky... Hezky jsi to Karolíno vymyslela.

Takže plyšáci!

Coby dítko jsem měla taky několik plyšáků - tak především medvěd po starší sestře (ale ne po té nejstarší ) - ta ho v nestřežené chvíli ošmikala dočista dohola a hrudníček měl takový propadnutý, takže se mu hlava kinklala jako miminu - strašně dobře se nosil (ale měl takovou nehezkou žlutou barvu - že by číňánek?). Další méďa byl štramák, čokoládově hnědý s běloučkýma tlapkama a čumáčkem - byl docela můj a toho jsem si hleděla - ten jediný se mohl vozit v kočárku špageťáčku (no, ještě i mě v něm děvčiska vozila, když se mamka nedívala). Další byla Džudy - vidím, že s některými jsem asi rovnice  - ta chudera prodělala plastickou operaci - zapomněla jsem ji přes noc na mlatě, dostal se k ní pes Míša (s prominutím - on to byl výjmečný bl/bec a de/bil - takového druhého jsem nepotkala), sežral jí ucho, roztrhal čumáček a tlapičky. Naštěstí moje mamka byla a je velmi šikovná (ten talent, který jsem nezdědila ), opičku vyspravila a vypadala líp než před tím (heč, měla ručičky a čumáček z krimplenu a ne z té původní nehezké plsti). Ještě jsem zdědila houpacího koně (doma udělaného našim stařečkem pro nejstarší vnučku - ale ona na koně nikdy moc nebyla) - původně byl určitě moc hezký, ale já ho znám už jako vysloužilce bez hřívy a ocasu, s ošumnělou srstí a s oškubanou uzdou i sedlem - jezdilo se na něm stejnak náramně.

Re: Takže plyšáci!

No jo  Můj Pepánek byl taky žlutý a mám pocit, že měl bílý čumáček, ale ruku do ohně za to nedám

hračky...

...plyšové... hlavně liška Bystrouška a medvídek Zuzanka. Ale já měla koně!! Tedy Herka byla koza na klepání kosy, které jsem udělala krásný ohon z provázků a byla ten nejhodnější koníček. A když můj dědeček viděl, jak si s ní vyhraju, tak jí udělal hříbátko - taky taková malá "koza", ale s ocáskem až na zem a s vyřezanou koňskou hlavičkou. Dostala jméno Hnědka. A já je vodila na pastvu, vázala k jabloni nebo se na nich "tryskem řítila" zahradou. I uzdu měly

To bylo krásné dětství, to byl dědeček. Kde to bylo, sím?

A Hnědka by nebyla na fotce?

téda plyšáci,

nevím, nevím. Prý nepotřebujete kastraci, ale proč se teda tak strašně rychle množíte? Hned po trpaslících jste nemnoživější tvorové

Jo pozor, eště:

Ve Vídni  byla v kompletním Naturhistor. muzeu, aji venku před ním a všude, tuším v devadesátém obrovská, obludná, gigantická výstava medvědů - medvídků - plyšáků - teddybearů, od maličkých do kapsy po třímetrového venku a pětimetrového upoutaného nafukovacího! Plazili se tam po klandrech těch velkolepých schodišť, koupali se v bazénku k tomu účelu tam zřízeném, chodili po schodech, byli pod stropama a ve vitrínách a na vitrínách... a v dirndlu a v měšťanských šatičkách a v kraječkách a s fižátky... a hrkací a broukací a brumlací a zvonící... Zřel to někdo z vás, zv.? Bylo to k výročí prvního teddybeara.

medvídek v dirndlu

tak toho dostal tchánovic Riček na dovolené v Alpách, neboť jeho oblíbeného plyšáka zapomněli doma... A tak se psíkovi koupil ošacený medvěd (prý nejlevnější plyšák v akci). A Xerda mu ho pak doma ukrdl (nevíme kdy a kde, neboť Rick by mu ho dobrovolně nikdy nevydal, vždy měl nad Xerdou psychickou převahu) a zahrabal ho tajně do záhonu. Udělal to tak skrytě a dokonale, že jsme medvídka našli až asi po roce. Byl prorostlý cibulí skrz naskrz. Nebo že by to byl medvídky oblíbený česnek??

vzpomínky na dětství

Taky jsem měla medvědy- dva, jednoho jako ty (že by bráška ?), to byl Méďa a druhýho menšího hnědýho, to byl Míša...ale protože jsem přes psy už od dětství, nemilovanější byl bílý štěkací- to když se mu zmáčklo bříško - pejsek Brok. Taky byl tvrdej a bílej byl vždycky jen chvilku, já byla dost živý dítko. Bohužel, už se někam vytratili, po několikerém stěhování....

Ale líbil se mi synek (26) onehdá, vždycky děsnej "tvrd´ák", když jsem informovala o generálním úklidu pokojíku, tak měl jedinou otázku- ale Mišku jsi mi nevyhodila, že ne???...Miška je velikej medvěd v kostkovanejch kalhotách.... Jasně, že nevyhodila....

Ahoj plyšáci:

Velikou Džudynu máme pořád, jasně, Daktari! To byl totiž šimpanz u doktora v savaně. A klokanici s malošem v kapse, na gumičce, aby nevypadl. Ti měli u cerky jasnou přednost před panenkama! A Veru aji Fanda mají obrovský zvěřinec na polštáři, ale u ní je naprosto jednička ten nejodpudivější, nejšpinavější, nejnebarevnější zvířák plyšák bez očí a všeho, asi méďa, 15 cm zdéli, toho tahá všude a furt. A na toto téma je nádherná, úžasná báseň Petra Křičky, tuším ze Šípkového keře - já už sem to neviděl roky: Ze tří panáků, z nichž jeden je králem a druhé též rytířem vzácného stavu, -- spokojí se málem, vybere třetího, jenž nemá hlavu --- a končí to: a vydechne: Ach! Jediné, blažené: Ach! - Hergot, a není to Fráňa Šrámek? Já ten začátek století tak znám a miluju, že se mi to všecko slévá.

Re: Ahoj plyšáci:

Je to Fráňa Šrámek, hele !

jééééééé plyšový povídání

a jak krásný. Karolíno - dík. Až jsem z toho celá naměkko. Už tuhle jsem si vzpomněla na svýho nejlepšího kamaráda - houpacího koně (jak jinak ) Juráška, který znal všechny moje tajemství, smutky a radosti. Bohužel mě donutili se ho v dospělosti vzdát. Byl tedy přetransportován alespoň k ségřiným klukům. No a tam už chudák dosloužil. Kdyby bylo na mě, mám ho doma. Ačkoliv po příchodu Ešusa k nám by asi neměl dlouhého trvání.

Nádhera

Karolíno, napsala jsi to překrásně. Děkuji. Pozdravuj všechny plyšáky, co máš doma a speciální pozdrav vyřiď prosím těm dvěma "nejdůležitějším" Brunďovi a Mikešovi. Plyšáků a muchlacích hraček může být doma klidně tisíce, ale vždycky jich jen pár přilne k srdci tak, že si bez nich člověk život neumí představit. A čím je člověk starší, tím jsou mu jeho průvodci dětstvím vzácnější - pokud má to štěstí a má je stále doma