Dnes jsem jela na školení do centra. To znamená tramvají. To znamená, že potřebuji jízdenku. Teda nepotřebuji, protože v Praze se dá poslat sms, jenže já na ni stále zapomínám, ostatně ani neznám číslo. Mám ho vlastně v mobilu uložené, ale od nového roku už neplatí a já neznám to nové číslo. Takže jízdenku potřebuji. Obvykle ji z peněženky lovím už někdy na schodech, když vycházím z domu, abych věděla, zda musím jít kolem trafiky nebo ne. Ale dnes jsem si byla jistá, že mám u sebe čtyři jízdenky, které jsem si koupila v pondělí, takže jsem ťapala klouzavým sněhem asi půl cesty, než jsem si řekla, že si jízdenku radši připravím do kapsy.
Drahnou dobu jsem bloudila ve své kabelce a marně hledala peněženku a horečně přemýšlela. Napadlo mě, že možná leží v autě, které jsem včera půjčila synáčkovi do školy. Pak mě napadlo, že jsem ji ztratila. A nakonec mi došlo, že je v psí tašce na věšáku doma, protože jsem včera byla na poště pro balíky, a tudíž je v ní i peněženka a v peněžence je strčená občanka.
Jak jsem se tak hrabala sněhem zpátky domů, meditovala jsem nad svou sklerózou a nakonec jsem došla k názoru, že je naprosto nedostatečná. Totiž, kdybych si byla nepamatovala, že jsem si koupila nové lístky, začala bych je hledat v peněžence už na schodech a ušetřila bych si obtížnou cestu.
A najednou mě napadlo, že tohle je to pravé novoroční předsevzetí. Vylepšit si sklerózu! No ano! To se mi podaří zcela nepochybně bez velkého úsilí. A kdybych náhodou na své novoroční předsevzetí zapomněla? Nebude přece lepšího důkazu, že se mi ho podařilo stoprocentně splnit.
Ostatně, ono začalo přinášet své plody téměř okamžitě. Ale o tom až příště.