Samozřejmě, pro tento případ jsem patřičně vybavena, v psí tašce mimo mlsků a pytlíků stále nosím BB čili bobkací baterku. Ale i tak se TO špatně hledá, v létě hůře než v zimě, kdy možno doufat, že stoupající pára prozradí to správné ono. Navíc hledání s baterkou přináší nečekaná úskalí v podobě hodných lidí: "Něco jste ztratila?" ptá se mě z chodníku starostlivě starý pán. "No, já .... ano." odpovídám nepřesně.

"A copak to bylo?" vyptává se pán a hrne se na trávník ku pomoci. "Ale nic důležitého," horečně pátrám v duté hlavě po stravitelné odpovědi, "jenom takový papírek ... byly na něm takové blbosti, víte? Vůbec ho nepotřebuju!" dím důrazně a horečnatě šilhám po trávníku, zda se z některé hromádky kouří. Už se nekouřilo, a tak jsem po odchodu zhrzeného ochotného pána rezignovaně sebrala to nejbližší studené ono.

Nerada sbírám ta cizí, a nejsem sama. Vždycky si při tom vzpomenu na jednu kouzelnou Kačeří historku: jak se Brian jednou po venčení hnal do koupelny a štítivě si drbal ruce, neboť si je znečistil při úklidu Majorova úsilí. Když mu Kačer říkala, že je to jen hovínko od Ebíška, zalkal, že to by mu nevadilo, ale že sáhnul na cizí. Vnímám to stejně. Někdy mi ale pytlíky dojdou nebo omylem vyrazím bez nich, a pak prostě na náhradní plnění dojít musí - při příštím venčení seberu to naše i nějaké cizí.

Někdy pytlík sice mám, ale... Jako vždy Anka došla doprostřed hlubokého sněhu a nasměrovala se nad hlubokou šlápotu a zcela přesně se do ní trefila. Probrodila jsem se na místo činu a rukou zasunutou v igeliťáku jsem zalovila v díře. (Zde si neodpustím malou odbočku a musím se pochlubit: umím sbírat a balit ona do sáčku plavně a elegantně, a to dokonce i levou rukou, aniž bych změnila tempo, intonaci a rytmus řeči, pokud zrovna s někým konverzuji.)

Tedy zalovila jsem rukou v díře a sevřela do igelitu v dlani ještě horké, tedy průkazně naše ono. Ale ouha! Úzkou škvírou ve zledovatělém sněhu se mi nedařilo vytáhnout sevřenou pěst. Chvíli jsem se snažila ruku s pokladem vykroutit, ale nepodařilo se mi to. Musela jsem ruku rozevřít a ponechat ona ve sněhu. I s pytlíkem. A všechno to pohřbít několika kopanci do ztvrdlého sněhu.

Přemýšlela jsem chvilku, jestli mi tam nahoře uznají jako náhradní plnění odklizený sníh, rozkvetlé záhony u domu a krmení zpěvného ptactva v zimě, ale nejspíš by mi to neprošlo, mají tam své předpisy. Tak jsem se sehnula a sebrala s nechutí nějaké to cizí. Doufám jen, že si tam nevšimli, o kolik bylo menší než to naše.

Vave

*************************************************************************************************

Neregistrovanou diskuzi k tomuto článku najdete zde

*************************************************************************************************