ČLÁNKY S HŘÍVOU: 18.
Čísla mají pro lidstvo zvláštní roli. Přes jejich původní, zcela nudný úděl vyjádřit počet či množství něčeho, jim mnoho lidí přisuzuje symboliku, magii, ne-li rovnou moc. Mají šťastná čísla, bojí se třináctky a nad číslem 69 se potutelně uchechtne každý druhý puberťák. Já nikdy v číslech nic zvláštního neviděl. S výjimkou čísla 18.
Pro hokejistu je jeho číslo vždycky něco víc. V normálním světě se identifikujeme jménem a příjmením, ale jak vstoupíme na led, konáme pod číslem. Na cizím stadionu nikdo nebude znát naše jméno, ale každý si všimne, že ten kluk s čtyřkou, dvaatřicítkou nebo třeba dvacítkou fakt válí. Je to víc než podpis. Číslo dresu hráče provází, je jeho talismanem, parťákem. Spousta hokejistů tvrdí, že nejsou pověrčiví a že číslem se to nehraje. Ale jsou, do jednoho. Pokud je v týmu volné, vždycky si vezmou to svoje číslo.
Každý si to svoje číslo vybírá jinak. Někdo volí číslo, které se mu zdá šťastné. Někdo sáhne po číslech z data narození. Brankáři si dříve brali číslo 1, ve víře, že právě oni budou brankářskou jedničkou. Příběh mojí osmnáctky nemá nic společného ani s jedním z těchto přístupů. Jako malému se mi líbila symetrická čísla. 8, 11, 88, ale ze všeho nejvíc 22. Proto jsem chtěl mít na dresu dvaadvacítku. Jenže ta už byla zabraná. A když se mě zeptali, co bych tedy chtěl za číslo, najednou jsem slyšel sám sebe říct „Osmnáct“. Nebylo za tím sebemenšího přemýšlení, prostě to ze mě vyhrklo. Nemělo to logiku, důvod ani příběh, prostě to vyšlo odněkud zevnitř. O to víc jsem svoji osmnáctku miloval.
Číslo 18
V mnoha, především mládežnických, soutěžích hráči nemají na dresu jméno. Snad proto, aby místo vlastního jména hráli pro slávu mužstva, s neosobní číslicí na zádech. Přesto však existuje individuální pocta hráči, která se týká právě jeho čísla, nikoliv jména. A tou je, když daný tým číslo tohoto hráče vyřadí ze své sady dresů a vyvěsí ho pod strop haly. V hokeji neexistuje větší pocta, kterou by klub vyjádřil hráči dík. Znamená to, že žádný jiný hráč už v daném klubu neobleče dres se stejným číslem. Zdá se to nicotné, ale čísel dresu je „jen“ 99.
Když jsme u čísla 99, jsou čísla dresů, která nikdo neobleče, i kdyby v jeho klubu vyřazená nebyla. V NHL, a vlastně po celém světě, je takovým číslem právě devadesát devítka, patřící Wayneu Gretzkymu, který se stal ztělesněním svého sportu. V Česku si nikdo se špetkou soudnosti neobleče číslo 68, a nebude chytat s číslem 39. Taková čísla není potřeba formálně vyřazovat. Z prosté úcty zůstanou nedotčena.
Nevím, jak to mají ostatní, ale pro mě moje číslo 18 neztratilo svůj význam ve chvíli, kdy jsem po posledním zápase přetáhl dres přes hlavu. Neztratí ho nikdy. Vždycky bude moje. Kdekoliv ho vidím, vždy mi připomene ty roky plné dřiny, góly, souboje, výhry, prohry a v dětských očích velké bitvy, které jsem podstupoval nikoliv pod svým jménem, nýbrž jako „ta osmnáctka“.
Foto: archiv Hřívnatec