Císařovnu Sissi není třeba představovat. Ani tu dvounohou ani tu čtyřnohou. S tou čtyřnohou jsem minuý týden oslavila dvouleté výročí společného života.

Asi není nutné vzpomínat hrůz, které jsem si vychutnávala v prvním půlroce našeho soužití – pohankové slupky z vysypaného polštářku nacházím ještě teď :-) Sisska prožívala hodně náročné období – přišla do nové rodiny po zlých zážitcích, kdy trpěla hlady a strachem v lese uvázaná s malou ségrou u stromu. Ve velmi krátké době přišla o jednoho člověka, kterého milovala a pak musela zůstávat sama doma, když jsem byla v práci. Sice jsem zajistila, aby za ní chodila kamarádka a došla se s ní projít během dopoledne a pohrála si s ní a pomazlila ji, ale to nebylo to pravé.

Sissi je ta černá

Když katastrof bylo už strašně moc, poprosila jsem o radu našeho Lucíška a ta mi řekla, že Sisska trpí separační úzkostí a poradila, co s tím. O té doby to celkem funguje. Sice si někdy ještě za dveřmi nebo u okna zapláče, ale ničení se už nekoná. Když přijdu z práce dřív, najdu ji v posteli na mé noční košili a mžourá, co že už dělám doma. Před odhodem do práce jí dám vymytou krabici od mléka s uzávěrem a v ní pár kostiček játroví. Sisska si  ji rozcupuje a játroví slupne a ví, že se určitě vrátím. Navíc byt nezamykám, ale jen zabouchnu. To bych asi neměla říkat nahlas, že jo? Ale funguje to protistresově :-)

Teď už mám celkem hodnou a prímovou parťačku, na kterou je převážně spolehnutí. Bojím se to říkat nahlas, abych to nezakřikla. Přeci jen se blíží konec prázdnin a zase přijde doba, kdy bude muset vydržet doma dopoledne sama. Ale celé prázdniny se snažím, aby občas byla doma sama a dodržujeme stejné obřady, jako když chodím do práce.

Sissi v teple

Moment, musím chvíli přerušit ťukání do klábosíce, protože chlupatka se probudila a nutně se potřebuje pomazlit a pochovat. Však to znáte ze srazu :-)). Leží mi za křeslem a vypráví a brouká a poštěkává. Umí totiž „mluvit“ – vydává všelijaké zvuky – vrká jako holoubek, brouká, poblafává, kníká, brečí, jinak štěká, když cítí za dveřmi milou návštěvu a jinak, když cítí svou úhlavní nepřítelkyni bišonku Jesiku. Tohle jsem u Lindušky neznala.

Často se mi stává, že nás lidi zastaví a ptají se na rasu. Říkám, že nevím. Zpočátku jsem tipovala na velkého knírače kříženého s českým fouskem, ale neodpovídá ani velikost, ani barva srsti, ani stavba těla. Pak mi ale jeden žáček přinesl do školy myslivecký časopis, že je v něm Sisska. Na fotce byl skutečně pes, kterému Sisska jakoby z oka vypadla, a když jsem četla popisek, dozvěděla jsem se, že se jedná o celkem vzácné plemeno loveckého psa – pudlpointr.

Když si představíte jednotlivá plemena z názvu, jsou to zcela odlišní psi, ale Sisska tomu plemenu zcela odpovídá jak stavbou těla, tak velikostí, tak bílými znaky, tak celkovou barvou a vzhledem. Co vy na to? Porovnejte, prosím. Říkala jsem si, proč by někdo uvázal ke stromu čistokrevná štěňata, ale vzápětí mi to došlo – Sisska měla demodecozu (měla po sobě 13 fleků – lysin) a měli jsme dost práce s léčbou. Taková fena nejde použít k uchovnění a patrně by se i těžko prodávala. A hned je tu „důvod“ k tak hnusnému chování! :-((( Upřímně – je mi jedno, jaké rasy Síssule je, je to moje chlupaté zlatíčko a nejlepší parťačka. Máme se moc rády. 

Sissi v zahradě

Celé léto jsme trávily převážně na zahradě. Hlídá, mnohdy jsem v celé kolonii sama a vím, že se Sisskou se nemusím bát, že by včas dala vědět, kdyby mi někdo lezl na pozemek. Mám ji pořád jak ocásek metr od sebe a přesouvá se podle mého putování za prací po zahradě. Když odpočívám u knížky, leží vedle mně na zápraží a pospává na půl oka. Najednou vystřelí jak raketa, chytne a zakousne myš, vyplivne ji, přijde si pro pochvalu a znovu ulehne vedle mě.

 Ví, že živá strava jí nesvědčí. Tato zkušenost pochází z příhody s krtkem. Přišly jsme ondyno na zahradu a Síssule chytla krtka. Oslintala ho, živého ho vyplivla a pozvracela se. Nabrala jsem tedy nadávajícího krtka na lopatku (věděli jste, že krtek píská jako myš?) a odnesla jsem ho na druhý konec zahrady a doporučila mu, aby to vzal k sousedům, kde nemají lovce.

 Posekala jsem zahradu, trhám maliny a slyším pískání a následně dávení. Koukám, co se děje, a co by – ten trumbera se skrz kompost vrátil a Sisska ho opět chytla, požužlala, vyplivla a opět se pozvracela. Prostě domácí krmě je lepšejší, než čerstvě ulovená :-))). Přiznám se bez mučení, že jsem to nádherné sametové zvířátko dobila. Díry v zahradě mě moc netěší a Sissčina nevolnost taky není to pravé ořechové.

Sissi v přírodě

Císařovna taky moc ráda jezdí autem na výlety. Nejvíc by se jí líbilo na sedadle spolujezdce vepředu, ale to jsme zkusily jen jednou, když jsme vezly na zadním sedadle velké zrcadlo a nebylo to nic moc pro mě, podotýkám. 

Sissčiny záchvaty náhlé lásky jsou někdy zničující. Prostě se musí pochovat a to během řízení dost dobře nejde. Mezi předními sedačkami a zadním prostorem máme nataženou síť(už několikátou) a vzadu psí deku připevněnou k zadním i předním sedačkám do U a mezi sedačkami má ještě bobek z molitanu, aby nepadala dolů.

Z počátku jezdila připoutaná bezpečnostním pásem, ale i během krátké cesty zvládla dva popruhy překousat. Po několikeré výměně bezpečnostních popruhů jsem to vzdala. Musí mít i vzadu volnost. Ráda lehá na úložném prostoru pod zadním okénkem. Někdy podleze deku a schová se na podlaze za přední sedačkou. Během cesty mi dává občas najevo, že je „odsunutá za Ural“ a ukrutně strádá. Hodně často si odkládá svou kebuli na mé rameno a při tom jí dávám čtvrtky piškotků. Musím ji přeci odškodnit za citové strádání, ne?

Miluje lítání po lese. Už se zase přiblížilo naše oblíbené období. Vyfasuje reflexní vestu a vyrazíme s košíkem do lesa. Sissinka se drží blízko mě. Minule jí vyskočil metr od čenichu zajíc, vyrazila za ním, ale po třetím písknutí na píšťalku (používám ji jen, když je zle) se vrátila a celá vychechtaná mi dávala najevo, že toho zajocha sice prohnala, ale nechytila. Srnku jsme zatím přímo v lese nepotkaly a dost se toho bojím.

Sissi dravec

S pejsky je kamarádka, má jen jedinou úhlavní nepřítelkyni, která bohužel bydlí jen dvě poschodí pod námi. Když se sem páníci Jesiky stěhovali, malá vystartovala z auta na Síssu a od té doby je to nenávist a boj na život a na smrt. Už došlo ke dvěma blízkým setkáním a byl to pořádný mazec. Přeci jen velikostní a váhový rozdíl je značný.

Jinak je kámoška s malými i velkými pejsky, na štěňata je vysloveně něžná. Malého jezevčíčka Bonifáce hlídala, aby nespadl ze zídky a vodila ho páníkům, když se vzdáli. Když je pes větší, než ona jako například Maxík ( kříženec vlkodava a retrívra), stáhne ocas a jde si za mnou pro ochranu. Mimochodem Maxík je úžasné psisko – černý „koník“ sahající mi nad pas. Za tlusté lano ho vodí čtyřletá Kačenka samozřejmě pod dohledem rodičů a Maxík na ni zamilovaně hledí a poslouchá ji na slovo – „Maxíku, běžíme“ a ten obr o hlavu vyšší než holčička se dá do mírného klusu vedle ní. Je to nádherný pohled.

Sissi s kamarádem

Díky pobytu v psím azylu je bezvadně socializovaná – snese se bez problémů se psy a miluje děti, čím menší, tím víc je zbožňuje a je k nim neskonale něžná. Za tohle jsem strašně vděčná – konečně mám psisko, které můžu vzít bez obav do školy. Děti si k ní můžou dovolit cokoliv. Leží na ní, šimrají ji, hrajou si s ní a Sisska se chechtá od ucha k uchu a má blažený výraz.

 Nikdy s dětmi nezůstane bez dozoru. Ve škole je vysloveně šťastná, když  ji vedou na vodítku Myšata, jde pomalu, netahá, ohlíží se a hlídá si děti. Klouže se s nimi na klouzačce a má z toho bžundu.

No, tak myslím, že tolik chvály by mohlo stačit. Teď abych se začala bát, co za malér přijde, když jsem  ji takhle vychválila….. Bojíííím!