Byl jsem opět na dva dny v nemocnici na jednoduchém zákroku a jako vždy mě do krve napumpovali koktejl něčeho na uklidnění, co má na mě zajímavý vliv. Asi jako drogy na feťáka. Su pak na zhruba týden mimo, v palici mně hučí a navíc se mně motá, ale povšechně jsou to pocity příjemné a jaksi vnímám skutečnost jako promítaný film. Navíc, ať už je v tom koktejlu cokoliv, mně jím omyjí veškerý prach na archivních buňkách a dávno zapomenutou minulost vidím jako včera. K tomu se mně zdají neobvykle jasné, reálné sny, které si po probuzení pamatuju a které se také váží k minulosti. Jako třeba minulou noc. Děj v přítomném času, ale setkání s kamarády po sedmdesáti letech, se kterými jsme prováděli různá alotria a se kterými jsme se po té době bez problémů poznali. Vzpomínali jsme na naše společné příhody.

A tak zde je jedna, která nastartovala vzpomínky na peripetie spojené s udržováním tepla v zimě, vařením, pečením, koupáním a praním.

V době našeho mládí byly byty v činžácích opatřeny komíny. My měli v dvoupokojovém bytě tři. V obýváku na kamna, v koupelně na kotel na horkou vodu a v kuchyni na sporák s troubou na pečení. Toto vše vyžadovalo nějaké palivo a jeho obstarání vyžadovalo jistou dávku strategického uvažování a plánování. Zpravidla to byl tatík, který odhadl, kolik metráků uhlí, briket a nebo koksu je na rok potřeba objednat, zrovna tak i kolik dřeva na podpal. Uhlí i se dřevem se v letech padesátých vozilo jen jednou ročně.

Ještě než komanči v roce 1948 nastartovali boj o jasné socialistické zítřky, tak uhlí se kupovalo od uhlířů, kteří objednané dovezli a do sklepa z náklaďáku odnosili a složili kdykoliv. Bylo možno si objednat uhlí černé či hnědé v jakékoliv velikosti, brikety jak z uhlí hnědého v kostkách, tak i černého, které měly tvar vejcovitý, a nebo koks či dřevo. Drobným uhlím, zvaným „ořech“ se topilo ve sporáku v kuchyni. Větším, asi 10 – 15 cm kusy, pod kotlem v koupelně a v kamnech v obýváku, kde se pak oheň udržoval koksem.

Dřevem se podpalovalo, tedy zakládal oheň. To se však muselo připravit nasekáním malou sekerkou ještě ve sklepě a potom ještě doma větším nožem rozštípat na třísky na zápal, který se děl zapálením zmačkaných novin. Veškeré topivo se také muselo několikrát týdně dovézt ze sklepa do našeho čtvrtého patra, kde jsme bydleli, výtahem. Tento však často nefungoval a pak se vše nosilo po 90 schodech nahoru. Takže o fyzickou aktivitu nouze nebyla. A to také díky tomu, že z uhelného prachu, co zbýval ve sklepě po uhlí, jsme vyráběli podomácku brikety. To se uhelný prach smíchal s vodou, až dostal konzistenci hrnčířské hlíny, a tato směs se pak formovala do kostek a balila do starých novin. Čistá práce to rozhodně nebyla. Tyto výtvory se potom sušily a usušenými se topilo jako briketami.

Uhlíř, pan Musil, bydlel v sousedním velečinžáku na Merhautově 13, zvaný Freundschaft. S tímto jsme měli, díky mně, bližší vztahy. Při jedné z bitev s kluky na ulici jsme po sobě z jedné strany na druhou, přes vozovku Merhautky, metali, co nám pod ruku přišlo. „Střeliva“ bylo dost, Slepá ulice byla dosud opatřena jen štěrkovým povrchem, takže šutry vzduchem svištěly o sto šest. V zápalu lítého boje jsem přehlédl projíždějící náklaďák pana Musila a můj šutr mu proletěl oknem levých dveří. Pan uhlíř Musil si samozřejmě zjistil pachatele, večer zašel k nám a tatíkovi vysvětlil, jak se věci mají, a požádal ho o úhradu škody. Stalo se. Jen já jsem si pak týden nemohl sednout. Makarenko zapracoval, že jsem to dodnes nezapomněl.

Navíc, pan Musil měl dcérku Marii v našem věku, která nás v tuto dobu příliš nezajímala i přesto, že s námi některé třídy obecné školy sdílela. Koncem měšťanky to už bylo o něčem jiném, ale to už zase ona neměla zájem o nás, ale o starší hochy.

Psáno 26/3/2018