Chůze pro mě byla odjakživa prostě pohyb, způsob dopravy, něco naprosto všedního a banálního. Vemte si, jak chodíme. První dětské krůčky jsou oslavovány celou rodinou, jejich fotky a videozáznamy zamykány do trezorů švýcarských bankovních ústavů pro pozdější shlédnutí a juchající dítě je oslavováno statusy na sociálních sítích. Jenže jakmile začneme chodit, všichni úzkostlivě hlídají naši obutost, tedy stav obalení nohy botou a jsme nuceni všude ťapkat po svejch obutejch. A to je chyba.

Víte, když máte boty, rychle si zvyknete, že můžete všechno. Přeběhnout přes sklo? Žádnej problém. Smykem zabrzdit běh? Proč ne, je to jen podrážka. A vlastně oklešťujete chůzi o její přírodní podstatu. Pro zvířata není chůze jenom způsobem cesty z A do B. Je to pro ně další způsob vnímání okolí. Ať jsou to šelmy, plazi, hlodavci nebo jiná havěť, všichni nohama vnímaj. A dokud budete chodit v botách, nepochopíte.

Dalším peklem bot je deformace. Schválně si zkuste ze svejch bot vyndat vložku a šlápnout na ni. Vidíte, jak vám kraje nohy přelejzaj? Tudíž jediným možným závěrem je, že bota vás při chůzi omezuje. Jednak se vám noha otlačuje, jednak vnitřní svaly chodidla nemakaj. A co nemaká, to se zmenší, zakrní a chcípne. O extrémních případech, kdy si ženský nošením lodiček slisujou prsty do špičky, ani nemluvě.

Chůze na boso je prostě zdravá. Jednak noha konečně pracuje jak má, ale i účinky na autoimunitu jsou poměrně slušně zdokumentovaný. Na boso zjistíte, že vlastně chodíme úplně blbě. Navyknutou chůzi přes patu se odnaučíte velmi rychle, protože to pekelně bolí. Pěkně přes špičky.

Myslíte si, že tak radikální přechod nezvládnete? Prdlajs. Jde to. Uznávám, že rozhodnout se, jako já letos na jaře ze dne na den, chodit bos všude (fakt všude), je trochu extrém. Ale rozhodně to nepřehánějte s nějakou opatrností. Pokud máte strach o svoje nohy, kupte si bosoboty a choďte v nich. Noha v nich pracuje stejně dobře a chrání vás před střepama a dalšíma záludnostma. A vůbec se nebojte, že by vám bosým chozením nějak zhrubly nebo ztvrdly chodidla. Nezhrubnou.

Nebolí tě to? Jaj, kolikrát už jsem to slyšel. Chodit bos vyloženě nebolí. Po prvních dvou týdnech si noha zvykne. Je to vlastně neuvěřitelný, že si tělo po dvaceti letech v botách zvykne tak rychle. Samozřejmě věci jako štěrk, hodně hrubej asfalt a škvára budou bolet vždycky, ale jinak je nožka v pohodě. Další argument proti, kterej slýchám velmi často, je, že přece chodím ve svinstvu. Ale když venčíte psa, tak on v tom přece taky chodí bos. Když máte sandály, věřte mi, že ten binec na nohy nachytáte taky. Takže k tomu asi tak. A pak se ptaj, jestli se nebojím, že si rozříznu nohu. Víte, ono se velmi rychle naučíte koukat znova pod nohy a ne do mobilu. Navíc já razím přísloví, že rozflákanou flašku nebo zahozenou stříkačku spíš uvidíš včas na chodníku, než v trávě.

A ten prožitek. To se nedá srovnat. Bosky najednou oceníte tu krásnou rozmanitost povrchů. Asfalt je rovnej a noha na něm krásně drží, neklouže. Kočičí hlavy vám pěkně vyplní klenbu a skoro vás hladěj. Do písku se příjemně boříte a lehoulince v něm prokluzujete, na romantickou procházku ideál. Hlína vám na noze utvoří takovou tenoulinkou vrstvičku, která vás jakoby chrání. Na kořenech nádherně využijete prsty. Ale absolutně nejkouzelnější pocit je jít ve čtyři ráno domů z kalby, lehce napitej, případně odpálenej do rauše a vkročit do orosený trávy. Každý zelený stéblo laská svůj kousíček nohy, rosa osvěžuje pokožku, prostě úplnej orgasmus pro chodidla. Do toho se na obzoru objevuje taková ta nafialovělá barva kouzel, po trávě se líně loudá hanspaulskej zajíc a do uší vám hraje Night Swimming od REM. Skoro sex.

Letos na jaře jsem prozřel. Objevil jsem úplně novou dimenzi pohybu. V dohledný době bych si rád pořídil fajn bosoboty, abych mohl chodit bosky, i když je chladno. Opravdu moc rád bych si zkusil firewalking, chození po žhavých uhlících.

Tu písničku od REM si můžete poslechnout tady: