Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

To jsem to pěkně zvorala....

.....a neumístila správně další povídání o kolech mého života.  Přečtěte si "Moje první dvě kola" nejdřív a "A moje další kola" potom. Áááále čerta starýho, udělejte jak sami chcete, co já se vám vlastně vnucuju.

Re: To jsem to pěkně zvorala....

Nezvorala, Velká kočko. Já to přelouskala jedním dechem. Já chtěla ke svému ježdění na kole ještě něco napsat, však je to veliká část mého života, ale byla jsem včera tak smutná, že jsem vám nechtěla kazit neděli. Nebyl to pro mne lehký víkend. Papa, svítí sluníčko, bude líp.

A moje další kola

V Praze na studiích jsem tedy kolo neměla a ani později po všechny roky v Čechách. Čas pořídit si kolo přišel až po mnoha mnoha letech ve Švédsku, když jsme bydleli na venkově a nevlastnili auto. Nikdy jsme vlastně nevlastnili auto. Pořídili jsme si tam hned tři stará kola. Jedno se silně podobalo mému obřímu pánskému kolu. Taky se na něm báječně jezdilo. 10 km do města na nákup z naší pronajaté samoty a pak 10 km s nákupem zpátky. Kola tam zůstala, když jsme se stěhovali ke Stockholmu. Až později v Göteborgu jsem dostala nové kolo k narozeninám, ale byl to šmejd, snad maďarské výroby. Hned rezavělo a moc jsem si jej neužila. Nakonec bylo z naší zahrady ukradeno, dobře mu tak - kolu i zloději.

Pár let později se zachtělo kola manželovi. Vybral si jedno laciné, které ovšem zrovna nebylo na skladě a čekat se mu na ně nechtělo. Dopadlo to nakonec tak, že jsme zakoupili kola jiná mnohem dražší a hned dvě a jezdívali k blízkým jezerům. Ty výlety si moc dobře pamatuji, podnikat něco s manželem byla u nás vzácnost. Ponejvíce byl na cestách za prací a nebo seděl doma u rýsovacího stolu a pracoval. Tady musel dělat všechno sám, v Čechách za něho rýsovali jiní a on se mohl věnovat jenom scénografickým návrhům. Obě kola teď stojí v kůlně, ale dlouho jsem je nekontrolovala, asi budou po těch letech nepoužitelná. Po zlomení ruky v rameni jsem neměla odvahu na kolo sednout i když jsem si ji nezlomila na kole ale při předvádění jak pes Brumla se mnou skáče přes překážky. Brumla skočil opravdu krásně, ale já o překážku zakopla a bylo to.

Ve výprodeji kol jsem si před pár lety zakoupila kolo mých snů, červené a hlavně celé odpérované, aby moje bolavá záda jízdu na něm vydržela. Tak teď ještě helmu, bez té bych se tu jezdit neodvážila a myslím že už je i  používání helmy uzákoněno. Ale zatím mám zatěžko helmu nalézt, mám jiný tvar lebky než většina obyvatel. A jak jde čas, prsty a ruce mě stále víc bolí a nevím jestli se ještě na kolo po takových letech odvážím. Škoda nového kola.

Moje první dvě kola

Zase jsem se vzbudila jak už tak mizerně spím a tak přece budu vzpomínat na kola. Asi už to nikdo číst nebude, ale já si krásně zavzpomínám.

Tak abyste věděli moje první kolo bylo tatínkovo.  Měla jsem na něm připevněné sedátko a musela jsem dávat pozor na nohy, aby se mi do předního kola nezapletly když jsme spolu vyráželi do Slatiňan. A tatínkovo kolo nebylo jen ledajaké, bylo to kolo bytelné a hlavně motorové. Tatínek se nenadřel když jsme jeli do kopce. Nevím jestli to nebylo kolo ještě z dědova krámu, tuhle o tom vyprávěl můj bratranec, jak děda zlatník prodával taky velocipedy továrny Helical-Premier a šicí stroje, i pro děti měl vláčky a malé parní mašinky, s jednou takovou jsme si my doma hrávaly. Ale zpět k tatínkovu a mému kolu. Bylo to za války a motorové kolo by mu byli Němci sebrali a tak nakonec motor odmontoval a musel ty kopce přece jen vyšlapávat. Dodnes pamatuji jak kolem mne vál vítr když jsme si to frčeli s kopce. Maminka mne proto vybavovala kabátkem, abych neprochladla.

Pak dlouho nic, ani se nepamatuji, že bych naše otravovala kvůli vlastnímu kolu. Byla jsem asi patnáctiletá a tatínek mi slavnostně předal zakoupené staré kolo, bylo to kolo pánské s velikánkými koly a dost těžké, což jsem nezažívala jako něco negativního. Na jedno šlápnutí jsem předjížděla svoje kamarádky a hladce vyjížděla kopce. Vůbec se napamatuji jak jsem se učila jezdit a jak jsem zvládla přehazovat elegantně zezadu nohu. To kolo jsem opravdu milovala. Jen mi sem tam padal řetěz a jednou se mi to stalo těsně před velikým kopcem dolů. Přední brzdy jsem neměla takže to mohlo dopadnout tragicky kdyby se to stalo o chvilku později. Tenkrát jsem snad anděla strážného přece jen měla, dnes mám spíš pocit, že mě nechal ve štychu. Ale jak už jsme tu jednou četli, je asi starý a celý bolavý, nic mu nevyčítám. Kde je asi mému kolu konec? Odjela jsem do Prahy na studie a moje věci doma převzali jiní majitelé. Musím se sourozenců někdy zeptat.

Ale tímto není všem mým kolům konec.

Dede, posílala jsem

mejla s článkem

Zajimaci pseka

Tak jsem se byl odpoledne projit a na Vitkove jsem potkal hned dva celkem zajimave zbarvene pseky. Ten prvni mel telo takovy sedavy melirovany a tmavou hnedocernou hlavu k tomu, ovsem ten druhy byl podstatne lepsi. Cely bily krome prave poloviny hlavy. Fakt kdyz na nej clovek koukal z leva tak byl cely bily, kdyz z prava tak telo bile a hlava cerna. Fakt bozi pohled :-))

Race nevim, ale fesaci to byli voba.

Re: Zajimaci pseka

U nás bydlí boxer s takovým zbarvením . Od Ústí čouhá nad plotem černá hlava, od Petrovic bílá.  Štěkají obě stejně

Správná odpověď

Děti se na portrétech malovaly se stejnými tělesnými poměry (hlava-tělo) jako dospělí. Dospělí mají vzhledem k tělu menší hlavu než děti, proto ty dětské portréty vypadají dost divně, jako by dětičky byly poněkud retardované. V případě portrétu v Roztokách je to dost nápadné, ještě ke všemu má ten vyobrazený chlapeček takové rozjeté oči

Re: Správná odpověď

Tak to by mě fakt nenapadlo.. V Roztokách jsem nebyla a marně pátrám v paměti, kdy jsem naposledy viděla nějaký historický dětský portrét..

Jo a trochu OT

Jen tak pro pořádek, dneska má moje holčička, co jsem si před měsícem nebo tak nějak nebyla jistá, jestli se mi vůbec narodila, tak dneska ta holčička má narozeniny

Re: Jo a trochu OT

No vidíš, nemáš v tom vůůůbec zmatek

Zúčastněte se kvízu!

zveřejněného o něco níž Přeci nechcete, abych sem tu správnou odpověď napsala jen tak

Re: Zúčastněte se kvízu!

Tak já si myslím, že ty dětský portréty maj obličeje dospělých

R O Z V E R N Í Č E K .

Přijde pan Stein za rabínem a říká mu, že by chtěl nechat obřezat svého psa. Rabín se zhrozí a namítá: "Pane Stein, to přece vůbec nejde, to by byl hřích. Obřezat můžu jenom člověka, mužského pohlaví a židovského původu". Pan Stein se nedá: "No ale my ho máme celá rodina moc rádi, chceme aby byl opravdu jako jeden z nás. Víte, že nejsem chudý, dal bych synagoze nejméně sto tisíc..." Rabín se hluboce zamýšlí: "No a co to vlastně je za plemeno ten vás pes?" "Rottweiler", odvětí pan Stein. Na to rabín: "To je ovšem moc pěkné židovské jméno, že ano?"Hezký večer.

Re: R O Z V E R N Í Č E K .

se mi kouří z hlavy, jak tu vymejšlím ty dětský portréty, že jsem úplně přelídla  Rozverníček.

Jo Rottweiler, to je fakt židovský jméno jak vyšitý

K té Xerxovic divné sasance

Tady jsem se dočetla, že sasanka je kytka značně proměnlivá - je tam vidět sasanka do modra a tady je zrovínka taková, jako našla Beta a Xerxová.

Re: K té Xerxovic divné sasance

Tady ve Švédsku, tedy tady kde bydlím, jsou často vidět sasanky fialové. Už jsou jich plné stráně, ale blíže jsem je nezkoumala. Kvetou letos nějak předčasně, většinou kvetou tak v květnu. A heč, kaštany už vystrčily prstíčky. I některé keře už jsou zelené a některé jen "oplesnivělé". Na mladou zeleň si tady ještě počkáme. Když jsme s Garykem po poledni vyšli, přivítalo nás sluníčko usměvem. Pak pro veliký chlad honem vlezlo do oblačných peřin. Vyrážíme s Garykem znovu, tentokrát obdivovat červánky. Ty budu obdivovat já, Garyk s nosem u země stopuje hárající psí dámy. Nevím jestli dnes stihnu vzpomínat na moje kola, hlavně na to první nejprvnější.