Výběr oblečení je dán spoustou nejrůznějších vlivů. Z těch nejobecnějších je to věk, pohlaví, životní prostředí, kulturní dědictví a vlivy, společenské postavení a tedy i peníze, které můžeme a chceme do pořízení oblečení investovat. Další vlivy jsou jemnější, mnohem úžeji spjaté s konkrétní osobností člověka. Výběr ovlivňují módní trendy, oblíbené barvy a materiály, naše spokojenost s tvarem a výškou postavy, naše zájmy, zvyky a představy o nás samých.

Rozhodně o nás oblečení vypovídá víc, než bychom možná čekali a rozhodně víc, než bychom kolikrát chtěli. I proto nevhodné oblečení, ve kterém se necítíme dobře, ale musíme ho z nějakého důvodu akceptovat, nás dokáže deptat, stejně jako nás dokáže povzbudit takové, v němž se cítíme skvěle, a dodává nám sebevědomí.

Je to velmi individuální, muži jsou proti vlivu oblečení na pocity přece jen odolnější než ženy. Ale jsem přesvědčená, že existuje jen málo zdravých lidí, kterým by bylo jejich oblečení úplně, ale doopravdy jedno - tedy jestliže jsou v teple a suchu. Pokud bych potkala takovou ženu, uvažovala bych, co ji dostalo do stavu takové ignorance: je tak šťastná, že svůj vzhled nevnímá, je tak nešťastná, že svůj vzhled nevnímá, prošla si svým peklem, které vliv vzhledu na její duši úplně vymazalo? Muži si s oblečením lámou hlavu podstatně méně, ale přece jen mívají oblíbené barvy, materiály a tvary oblečení. Není to úplná ignorance, byť se tyto preference nemusejí po dlouhé roky vůbec měnit.

Jak procházíme životem, objevují se v něm všelijaké kusy oděvů, které jsou pro nás z nějakého důvodu nezapomenutelné. Buď jsme v nich byli tak krásní, úspěšní nebo šťastní, nebo byly tak příšerné, že nám není možné zapomenout vnitřní stud nebo vztek, se kterým jsme je byli nuceni oblékat.

Já jsem byla jako malé dítě celkem vzorná, nosila jsem, co mi dali, pokud to bylo pohodlné a dala se v tom dělat alotria. Nebyla jsem holčička holčičí, ale spíš taková klučičí, takže na mně věci jen hořely a děr jsem na svých šatech způsobila bezpočet. I proto se mi do paměti zcela jednoznačným způsobem zapsal bleděmodrý kabátek, který jsem dostala, abych v něm šla poprvé do školy.

Cožpak modrá byla v pořádku - to byla a je moje oblíbená barva. Ale tím to končilo. Tak za prvé - byl sváteční, což ho deklasovalo ještě dřív, než jsem ho prvně oblékla. Zadruhé byl světlý (tam modrá nepomohla), za třetí byl nepohodlný - nedalo se v něm mávat rukama! A výčet křivd pokračoval: dostala jsem pod něj halenku, krátkou sukýnku a bílé (!) punčocháčky. Hrůza.

A navíc - muselo se v něm do školy a na školu jsem měla v šesti letech jasný názor - nechci tam! Osud jako by mě chápal, protože když si mě potom vedla maminka za ruku před místní samoobsluhou (za ruku proto, abych někde nelítala a nebyla hned jako prase:)), šlápla jsem jakýmsi záhadným způsobem na víko od kanálu, které nebylo dobře upevněné. Zváhlo se a já jsem se v oněch bílých punčocháčkách a bleděmodrém kabátku propadla jednou nohou dovnitř a zbytek těla se poskládal na zem vedle. Což o to, kanál byl "suchý" (dole nebyla voda), ale i tak jsem byla okamžitě špinavější, než se dalo v tom slunečném podzimním dni vůbec předpokládat.

Řvala jsem jak tur, protože jsem se odřela, punčocháčky byly protržené a od krve. Myslím, že tehdy i mamina pochopila, kdy se nemá osudu vzdorovat. Utěšila mě nějakou dobrotou a o užití modrého kabátku se sukýnkou a bílými punčoškami jsme se později vždy předem dohodly. Ona chápala, že vzít to na sebe je to pro mne trauma a oběť, a já jsem pochopila, že jsou příležitosti, kdy by se prostě mělo vypadat "svátečně". Ale příští kabátek už světlý nebyl:))

Jinak hezkých a pro mne významných oděvů jsem měla v životě samozřejmě hodně. Dobře si vzpomínám, že když bylo mně a bratrovi s bratrancem kolem dvanácti let, tak jsme všichni dostali úžasné bundy podšité umělým beránkem. Byly nejen teplé, hezké a kvalitní, ale já si v té své připadala jako d´Artagnan, což pro mne bylo v tu dobu z nějakého důvodu velmi důležité. Bundy s námi "rostly" mnoho let a minimálně ta moje skončila jako jeden z Maxových chalupových pelíšků.

Další byly moje první "doopravdové" džíny. Bylo mi asi patnáct a prodával je někdo na jízdárně, kdo měl styky s kapitalistickým Západem a komu byly malé. Byly značkové (Lee), opravdu přiléhaly jako elegantní "správně" modrá druhá kůže a já jsem v nich byla skutečná hvězda. V tomhle věku je oblečení nesmírně důležité a já jsem právě díky těmto kalhotám pochopila, co je to cítit se sexy:))

Další byly mnou už zmiňované červené plesové šaty. Byly mé první do tanečních a navrhovala jsem si je sama. Na saténové spodničce se nesly šaty z jemného průsvitného nevím čeho (tyl to nebyl, ale nemohu vzpomenout, co to bylo:)), princeznovské, se širokou sukní dlouhou až na zem, zdůrazňující štíhlý pas a pěkná ramena. A jak se nesly! Ještě je mám doma, hluboko ve skříni. Hezké vzpomínky se vyhazují těžko...

Další byla černá plátěná kolová sukně, sahala mi skoro ke kotníkům, ale vepředu, asi nad koleny měla velké kapsy, pod kterými byly přezky. Z vnitřní strany sukně byly potom našité pásky, které pasovaly do těch přezek. A tak se dala sukně "v terénu" vepředu vykasat až nad kolena, upevnit a klidně se v ní dalo lézt i po horách, jak jsem také s potěšením činila.

Ne, už musím končit, protože takových vzpomínek by bylo! Je fakt, že poslední dobou preferuju oblečení pro pohodlný život v přírodě a pro sport, takže pokud s touhou koukám po značkových obchodech, jde spíš o Adidas, Pumu nebo Helly Hansen, než o značky vyskytující se v módních buticích.

Tak moji milí, zavzpomínejte: co jsme měli ze svého oblečení nejraději a proč? Které věci jste naopak nesnášeli? Jak se váš vkus setkal s rodičovským a na čem jste se dohodli? Jak jste se na oblečení dohodli s vlastními dětmi? Je něco, co si toužíte někdy obléknout, ale neměli jste zatím příležitost? Je něco, co už byste na sebe za žádnou cenu nevzali?

Ano, pojďme se bavit o oblečení. A pánové prosím... žádné odcházení z diskuze! Vždyť nejde jen o to, co si na sebe oblékáte vy, ale i o to, co nosí ženy vašeho vašeho života:)) A na to názor máte, ne? Takže...do toho!