24.10.2019 | Svátek má Nina


CESTY: S Toskánskem pod nohama. Díl první

6.9.2005 19:04

Když jsme se chystali s mým mužem na cestu do Toskánska, měli jsme velké plány. Všude to bylo kousek a den měl takových 48 hodin - alespoň když jsme pročítali průvodce a odškrtávali si všechno, co bychom určitě měli vidět.

Florencie, Lucca, Siena a Řím, samozřejmě nějaký venkov a k moři - k živoucímu, vonícímu, divokému a modromodrému moři, tam musíme také! Ach ano, byly to plány odpovídajícímu dvouměsíčnímu putovnímu pobytu, ale nám to nevadilo. Po dlouhé době jsme se odhodlali zradit tradiční cíl našich cest - tedy Francii, takže jsme si to hodlali parádně užít.

O tom, že to nejspíš dopadne jinak, se vlastně rozhodlo už v okamžiku, kdy mě můj muž zavolal k počítači, abych šla schválit jeho objev možného ubytování. (Jak jsme mohli dřív existovat bez internetu???) Nadšeně mi ukazoval obrázek malého kamenného domku a upozorňoval mě: "Vidíš, stojí někde na samotě..." Samota na toskánském venkově - kdo by mohl odolat? Nu, neodolali jsme. Aniž jsme to tušili, vyškrtli jsme vlastně v této chvíli ze své cestovní mapy velká města.

Další nezanedbatelný vliv na realizaci našich smělých plánů mělo počasí. Cestu jsme plánovali v době, která byla sice optimální pro růst hub (a plísní), ale v době naší dovolené se počasí nad Evropou umoudřilo a sluníčko pomáhalo vysoušet následky předchozích povodní, rozjasňovalo myšlenky a lákalo spíš k vodě než do galerií... I když cestou to tak, pravda, vůbec nevypadalo.

Vlivem okolností jsme nevyjížděli tradičně od našeho domku vyprovázeni mávajícíma rukama našich radostných dětí, ale setkali jsme se až v sobotu odpoledne v Břeclavi. Cíl byl jednoduchý: až do tmy pojedeme, potom si najdeme nějaké ubytování. Jelo se nám dobře, ale někde pod Gratzem nastal čas přemýšlet o noclehu.

S hlavou plnou romantických představ a se vzpomínkami na jeden náš nocleh v domácím penziónku v Tyrolsku (na skříních byly namalovaní jeleni a paní domácí servírovala jezevčíku Maxovi paštiku pod stůl) jsem navrhla, že prostě sjedeme z dálnice a najdeme si nějaké "zimmer frei". Martin souhlasil, takže jsme se vrhli do prvního pochybného dobrodružství. Přestože u nás bylo hezky, tady tak posledních 100 km pršelo, lilo, mžilo... no prostě mizivá viditelnost a venku nebyla pochopitelně ani noha. A navíc byla mlha a tma.

Temné bylo i Rakousko. Minimálně ve zdejších horách. Místo, aby se tu domky držely jako u nás pěkně pohromadě a aspoň do deseti večer tam fungovalo veřejné osvětlení, kmitlo se v hustých lesích vždy jen pár světel. Tu shluk domků, tam samota... silnice se nepříčetně kroutily sem a tam, ukazatele nás spolehlivě posílaly na konec světa.

Bylo to velice přírodní a velice beznadějné. Když jsme podruhé podjeli dálnici na místě, kde se na ni nedalo dostat, když jsme se plazili silničkou stěží širší než naše auto, a když jsme byli nuceni se otáčet tak napůl mezi borůvčím a divočákem, začínala Martinovi tuhnout čelist a já jen uvažovala, jestli sní o dobách, kdy bylo povoleno bít manželky.

No zkrátím to. Pokud nemáte přesnou adresu a kvalitní autoatlas (nebo aspoň karimatku a spacák), nedejte na romantiku a hledejte minimálně městečka, když už ne města. My jsme se s třičtvrtěhodinovým zpožděním vrátili na dálnici, abychom v příštím zcela neromantickém městě sjeli z dálnice a zastavili u prvního hotelu, který měl dostatečně viditelný poutač.

Když jsme otevřeli dveře auta, tak můj muž znalecky začichal a prohlásil: "Papírna." (Byla tam, veliká - a Martin tu firmu dokonce znal...) Tou dobou by mi už nejspíš nevadila ani ropná rafinérie - pokud by mi nabídli koupelnu a postel. Takže jsme neváhali.

Ráno bylo jasnější, už tak nepršelo, takže nálada rychle stoupala. Zamávali jsme horám a sjeli do Pádské nížiny. Nekonečné kilometry zpestřovaly pouze dálniční Autogrilly. Pro nezasvěcené - tak si říká italský provozovatel rychlého občerstvení, fungujícího na dálničních odpočívadlech. Provozovny se vyznačují nízkokapacitními záchody (alespoň pro dámy), skvělou kávou a trvalým zmatkem (v sezóně). Název Autogrill ve mně budil infantilní představy, které mi krátily nudnou cestu.

Padova, Bologna, Florencie. Opouštíme dálnici a po rychlostní silnici míříme do Sieny. Konečně Toskánsko! Náš domácí nás čeká až večer, takže padá rozhodnutí - jedeme do Sieny, prohlédneme si město a protáhneme si nohy. A tak vjíždíme do prvního z mnoha kamenných měst a městeček, balancujících na skalnatých vrcholcích strmých kopců. První dojem - stále aktuální renesance, úzké uličky, zavřené okenice, hnědá, hnědá a zase hnědá. (Siena pálená, že...)

Kromě aut téměř nic nenarušuje středověký charakter města. Lidí bylo na ulicích velmi málo, přestože byla neděle. Teprve později se dozvídáme, že chvilku před naším příjezdem skončil pořádný liják. Všeobecnou hněď města narušují jenom barevné vlajky se zdobnými emblémy jednotlivých čtvrtí. Místní katedrála nám ale vyráží dech - ani ne tak svojí velikostí nebo výstavností, na to jsme už viděli těch chrámů moc, ale tím, že je černobíle pruhovaná! Celá, včetně věže, vypadá, jako by ji postavili z dvoubarevného lega. Kolem jsou chodníky zdobené půvabnými květinovými vzory z bílého, černého a hnědého mramoru. Nádhera!

Teprve poté objevujeme hlavní náměstí. Kromě toho, že je hnědé (včetně všech markýz nad restauracemi, bary a cukrárnami), má pozoruhodný tvar: půdorysem je to mnohoúhelník, který se propadá do tvaru mušle, či jakéhosi nepravidelného amfiteátru. Úplně vidím dole před radnicí pranýř! (Nebo šibenici...) Domy jsou stroze původní, radnice důstojná, věž velice štíhlá, vysoká, bez ozdob až k horní koruně. Historie je tu naprosto samozřejmě současná, není to umělé, nevypadá to jako muzeum. A právě na tomto náměstí znovu přicházím na chuť dvěma italským specialitám, které u nás zrovna moc nemusím mít - pizze a capuccinu.

Netrpělivost nás ale žene dál, takže opouštíme Sienu a hledáme cestu k zatím neznámému cíli. Tady si dovolím malou cestovní odbočku. Můj muž mě vždycky před našimi výpravami ujišťuje, že nebudu muset navigovat. Ne, že bych se nevyznala v mapách, ale já nějak musím mít na hledání potřebných údajů dost času.

Ale v praxi to dopadá vždycky stejně: v jednom momentu se v klidu kochám okolní krajinou a v druhém zazní naléhavá otázka - vpravo nebo vlevo? A já nevím. "Tak se koukni do mapy! Nemůžu řídit a hledat v mapě najednou!" Horečně listuju, zatímco Martin krouží po kruhovém objezdu. "Proboha, copak to nevidíš???" Panika mi zatemňuje mysl a já opravdu nic nevidím. Následuje sešlápnutí brzd, bleskový pohled do atlasu, zavrčení a odjezd nějakým směrem.

Já jsem potom v pozoru, snažím se sledovat naši polohu, ale obvykle se to zase zadrhne. Dokud vím já, kudy vede naše cesta, ví to i on. Když se zeptá, tak jde obvykle o nějaký rébus, jehož řešení mi také uniká. Takže je to tu zas. Když k tomu přičtete, že jsem krátkozraká a při rychlé jízdě čtu značky až na poslední chvíli, míváme v autě veselo. Zato bezpečně poznám, kde jsme už jednou projeli, takže když se ztratíme, umím dobře najít cestu zpět...:))

Zpátky k cestě. Ze silnice jsme brzy odbočili na menší silnici, poté na silničku a přijeli do malebné vesnice sedící na vrcholu pořádného skaliska - Roccatederighi. Místo, kde máme hledat našeho domácího. Stejně jako v Provence máme potíže s velikostí Martinova auta.

Jeho severští výrobci jaksi nepočítají se středověkými uličkami širokými na dva osly a klopícími se do nebezpečných úhlů, takže hlavní ulicí zúžené zaparkovanými auty (krátkými a velmi často terénními modely všech možných značek) se jen obezřetně plazíme. Naštěstí Martin nalézá správnou adresu a jistá exotičnost naší poznávací značky zapůsobila, že se od skupiny štamgastů, sedících před místní tavernou, odlupuje pán s fenkou německého ovčáka, takže si nás náš domácí vlastně našel sám.

Domluva je napůl italskou angličtinou, napůl rukama. Musíme jet za ním. Sedá do maličké terénní Suzuki a vyráží na cestu. Jestli nám připadaly ulice městečka úzké a strmé, není to nic proti tomu, co nás čeká. Sjíždíme uzounkou asfaltkou, jejíž autor zřejmě buď neslyšel o serpentinách používaných v prudkých kopcích, nebo na toto slabošské pravidlo nedbal.

Cesta padá mezi sady a zahradami, Martin se snaží neztratit z dohledu bezstarostně drandící čtyřkolku našeho domácího a já si zakazuju okouzlení a nutím se pamatovat si významné body na cestě. Nakonec jsme odbočili i z té asfaltky a vjeli na prašnou cestu, která byla nejen vražedně strmá, ale také z ní koukaly různě velké balvany. Tady to už bylo na pováženou...

No, dojeli jsme. Když jsem uviděla, kde budeme následujících pár dní bydlet, už jsem se okouzlení neubránila. Kamenný domek, tradičně a pohodlně zařízený, a s vlastním olivovým hájkem! A fíkovníkem, na kterém dozrávaly fíky! A broskvoní, rozmarýnou, kamenným zahradním stolem a obrovskou pinií! A sršni, pavouky, píďalkami, komáry, mravenci, netopýry, sojkami, strakami, kočkami a oním neznámým zvířetem, co nám hulákalo do spaní. To jsem samozřejmě v první chvíli nevěděla, ale stejně by mě to náladu nezkazilo.

Večer, když jsme se sklenkami vína seděli v tichu a tmě, rušené jenom cvrčením cikád, pozorovali mrkající hvězdy a světýlka letadel, blikajících před přistáním v Římě, a dýchali teplý provoněný venkovský vzduch, tak nám bylo jasné, co s těmi pár dny uděláme. Zkusíme poznat toskánský venkov. Města a jejich galerie si necháme na jindy. Jak ukázaly příští dny, vůbec to nebyl špatný nápad.