Takže dnes to bude o jižním stylu a středomořské krajinné módě, o významu kolmic (věží a cypřišů) a o překvapujícím nedostatku záchodů a supermarketů.

Když jsem přemýšlela o tom, jak zachytit jedinečný charakter toskánské krajiny, byla jsem trochu na rozpacích. Strmé kopce občas přerůstající v hory, náhle se objevující planiny, modromodré moře, olivovníky, vinice, pinie, více či méně trnitá divoká vegetace tiše přežívající v suchu a horku, ostře žlutá, načervenalá a jen výjimečně hnědá půda, úzké silnice vinoucí se v nekonečných zatáčkách - to jsou společné atributy snad všech středomořských zemí, které jsem navštívila. Ale přitom každá z těch krajin působila osobitě, měla svůj charakter a styl.

Přirovnala bych to k nákupu ve skromně zásobeném obchodním domě. Ženy si tam mohou koupit v podstatě totéž, ale každá s tím zachází trošku jinak: jedna si nařasí šátek, jiná vytvoří nečekanou kombinaci, další použije originální šperk. Vidíte společné rysy, ale jednotlivé dámy si nemůžete splést.

Se středomořskou krajinou je to velmi podobné. Toskánsko má všechny její základní atributy, ze kterých však dokázalo vytvořit dva příbuzné, nicméně od sebe se lišící modely: na jihu najdete úrodnou zemědělskou krajinu a rozsáhlé listnaté lesy svorně se dělící o prostor na odvážně tvarovaných kopcích a v úzkých i otevřených údolích.

Na vrcholcích kopců bývají města a vesnice - většinou vyrůstají rovnou ze skal. Na polích a v zahradách jsou lidé, v lesích potom divočáci - alespoň takový získáte dojem z jídelních lístků a černě chlupatých uzených kýt, zdobících každé pořádné řeznictví.

Na fotografiích však Toskánsko obvykle zastupuje trochu jiný krajinný ráz - jde o kraj Chianti (velmi zhruba mezi Sienou a Florencií), charakteristický menším podílem lesů a mnoha poli s obilím a slunečnicemi. I tady to vypadá, jako by najednou zkamenělo rozvlněné moře - různorodě zprohýbaná krajina je zúrodňována tisíce let (Etruskové tu žili zhruba od 7. století př. n. l.) a člověk tu intenzivně vnímá hluboko do historie sahající kulturu a péči.

Kopce jsou sice strmé jako u nás na vysočinách a v podhůřích, avšak díky nízké nadmořské výšce a teplému podnebí jsou obdělávány celé - včetně vrcholků a hřbetů (pokud tam nestojí nějaké to městečko...:)). A tak našinec může vidět pole zoraná do vzorů zahanbujících kdejaký svetr. To by si praotec Čech dal!

Přestože jsou pole důkladně zvlněná, představují v krajině základní horizontální prvek. O kolmice se tu starají věže a cypřiše. Obojího tu je dost. Každá vesnice má nějakou tu kamennou věž původem někdy z 14. století, obvykle zdobenou cimbuřím a často hodinami. Města jich mívají mnohem víc - kvůli nestabilní politické situaci si šlechta budovala místo domů obytné věže.

Viděli jsme jich spoustu v San Gimianu (krásné město zcela pohlcené turisty - je na seznamu UNESCO, takže americké a japonské cestovní kanceláře ho zařadily do cest typu "Evropa za 14 dní". Prchli jsme odtud za hodinu - ostatně na delší dobu se nám nepodařilo sehnat parkování :)) a řeknu vám, to muselo být bydlení jako za trest. Jako by nestačily ty nekonečné kopce a schody venku...

Ať jsem kdekoliv, zajímá mě především, jak bydlí "normální" lidé. Při pohledu na charakter zdejších měst mě okamžitě napadly dvě věci: kde lidé berou vodu a jak tu přežijí staroušci s artrózou. Takových schodů kam se člověk podívá! Že by měli tak vytrénované nohy, že se jim degenerativní změny kloubů vyhýbají? Nebo se od jistého stavu prostě nedostanou z domu. A to už nemluvím o tom, jak by tu žil člověk na vozíčku. Sama se věnuji postiženým lidem, takže automaticky vnímám bariéry - a tenhle kraj jich je plný.

No zpět k přírodě. Tam, kde u nás sázíme topoly, sázejí Toskánci cypřiše. Jsou pyšně vztyčené, temné a přísně hledící. Neuvěřitelně výtvarné! Často lemují usedlosti a vzhledem k tomu, že zdejší lidé prostě milují bydlení na vrcholcích jakýchkoliv terénních vyvýšenin, dostanete ty úchvatné obrázky zdobící výtvarná díla a turistické průvodce. Občas zamění cypřiš za túji, ale řeknu vám, potom to vůbec není ono.

Nesmím zapomenout ani na pinie. Ta "naše", pod domem, stála osamocená uprostřed údolí. Byla majákem, středobodem, aspirovala na zakreslení do atlasu. Její obrovské šišky máme doma na okně a velmi se z nich těším. Osamělá pinie je důstojnost sama, ale takový piniový háj na břehu moře má také svůj půvab. Jak příjemně se pod nimi spí!

Ale nejen krásou živ je člověk, takže jsme se na našich cestách museli zabývat i přízemnějšími věcmi. Například nakupováním. Zvyklí od nás i z Francie jsme nepředpokládali problémy. Prostě zajdeme do nějakého supermarketu a nakoupíme. Vzhledem ke globalizaci si tak dokážeme najít vše potřebné i v situaci, kdy neumíme italsky. Plány to byly skvělé, ale musím znovu připomenout, že jsme se pohybovali mimo běžné turistické trasy.

Takže první den večer, po dlouhém výletu, jsme se rozhodli, že nakoupíme cestou zpět v jediném větším městě v okolí - v Grossetu. Byli jsme si naprosto jistí, že na hlavním příjezdu do města MUSÍ být aspoň několik otevřených super nebo hypermarketů. Bylo asi sedm hodin a my jsme s jistým rozladěním zjistili, že Toskánci se zatím supermarketoidní životní formě úspěšně brání. Když jsme projeli půl města rafinovaně lákáni reklamou na supermarket řetězce Coop aniž jsme viděli jediný otevřený obchod s potravinami (upozorňuji, že jsme byli tou dobou unavení a hladoví), začala atmosféra v autě houstnout.

Martin tvrdil, že se nedívám, já zase, že jezdí špatnými ulicemi. Na tom něco bylo - radní Grosseta se evidentně zhlédli v oblíbené hře "Kdo namaluje víc nesmyslnějších jednosměrek", takže hledání obchodu brzy ztratilo jakýkoliv systém. Nebudu vás napínat - nakonec jsme jeden otevřený obchod objevili (Coop to nebyl) a jakž taž sehnali i nějaký chleba. Od té doby jsme si dávali dobrý pozor, abychom s nákupy nelajdačili.

Naše záměrné vyhýbání se turistickým centrům mělo ještě další neblahý aspekt: v tomto případě myslím naprostý nedostatek veřejných WC. Když je člověk celý den na cestě, musí tento problém řešit. Ve městech je nucen uchylovat se do restaurací, a v přírodě se holt snaží zajít někam, kde na něj pokud možno nebude od silnice vidět.

Řeknu vám upřímně - středomořská vegetace je moc pěkná na pohled, ale když máte zalézt za jistým účelem do keříčků a narazíte na všechny ty trny... Výsledkem bylo, že jsem získala mnohotvárný pohled na tento specifický aspekt toskánské reality (dámy to zajisté znají :)). Martinovi se dělaly vrásky kdykoliv jsme špitla, že musím. Ale bral to odevzdaně, už je dostatečně dlouho ženatý.