To se tak vezme z útulku chudák starý hluchý pes „na dožití“. Ovšem on si o tom myslí něco jiného. Když jsem dva měsíce po jeho vytažení z útulku ještě stále marně hledala, kde má to zvíře vypínač, a když mi bez problémů o víkendu uťapal přes padesát kilometrů, vzdala jsem se vyhlídek na poklidné stáří a přihlásila nás na dogtrek. Pak ale přišla zima, víc jsem plavala, míň chodila a najednou byl týden do treku a na počítadle odšlápnutých dálkokilometrů svítila nula. Jaro jen potměšile nakouklo, aby si to mohla zima o to víc užít. No a tak je sobota ráno, vichr s chumelenicí a na zemi bílá vrstvička. I co, aspoň zamrzne bláto, pravila jsem a vyrazila autobusem do Bohnic (kam taky jinam, že?). Čeká nás padesát kilometrů přes Říp do Roudnice nad Labem, psy tréninkově na vodítkách.

Planetární stezka

Už chvíli po vystoupení z autobusu jsem zjistila, že zamrzne asi ledacos, ale bláto to nebude. Pod tou bílou vrstvičkou to místy kvalitně klouzalo a zákeřně to bylo poznat až v okamžiku, kdy už to bylo stejně jedno. Obvyklé seběhnutí bohnického kopce se změnilo v zoufalý boj o čisté kalhoty. Vyhrála jsem! A teď už oblíbená povltavská dálkotrasa – dnes prakticky bez lidí, v létě je tu narváno. Je tu nově vybudovaná planetární stezka, vypadá dobře, ale… počkáme na lepší počasí, teď mi protivítr žene do obličeje ledové jehličky a panely stezky jsou zafoukané sněhem.

Na chvíli přestal vítr

Pod Husincem se vítr stáčí, fouká jen lehce do zad a začaly padat velké vločky. Rychle střílím aspoň dvě fotky, než to zase přijde. A ono přišlo – když chci za chvíli zvěčnit hejno racků na vodě, foťák mi ohlásí, že v takovém počasí jeho akumulátor pracovat nebude. Takže na vrcholové foto můžu zapomenout. Chvíle bezvětří se střídají s vichrem, chci se svléknout, o kus dál jsem ráda, že jsem to neudělala – a tak to jde vlastně pořád. Psi to taky střídají, chvíli to víc baví jednoho, chvíli druhého. V tankování pamlsků se ovšem oba shodují – málo, dej víc!

A pak to foťák vzdal

Hurá, Kralupy. Kruci, při vyhýbání jinému psovi jsem se nedívala pod nohy a kaluž se přestěhovala do mé pravé boty. Za mostem pauza, souboj ponožka:voda je sice nerozhodný, ale raději měním. Nelahozeves, protivný úsek po silnici a prudké stoupání, fuj, vedro, jdu jen v triku. Když člověk nevnímá obrovskou skládku vlevo, je tu krásně. Psi si to myslí taky a vesele šlapou. Z bot ovšem přichází zpráva, že přezouvání bylo zbytečné. Míjíme obrovské nádrže rafinérky, kus za nimi už v dáli vidím zasněžený Říp, Nohavicova Ladovská zima okamžitě naskakuje do hlavy.

Ctiněves (pouze ilustrační foto, z listopadu)

Nové Ouholice, pauza. Vaška musím převlíknout do teplejší bundy, ponožky č. 2 jsou nepoužitelné, vracím do hry lehce proschlé ponožky č. 1, č. 3 nechávám až na poslední fázi. Telefon s mužem – máme slíbeno, že si dá v Roudnici menší kolečko a odveze nás domů, tak ladíme jeho start s naším postupem. Za chvíli ale přichází další telefon – pelíšky, deky a termosky obětavě nanoseny do auta a – nic. Autobaterie drží basu s foťákem a nikam nejede. A kruci. Nemám ani náhubky, ani další oblečení pro psy, další ponožky… Jako bonus nás čeká ten nejbahnitější úsek, sníh aspoň zabraňuje obalení bot blátem, ale klouže to strašně.

Říp (pouze ilustrační foto, z listopadu)

Jeviněves, další terénní zákeřnost v jinak placatém kraji. Zbývá 15 km, psi se zrovna tváří docela otráveně. No nazdar. Po pár kilometrech ale Vašek radostně zakusuje vodítko, bígl taky přidává a vesele metelí vedle mne, krize zažehnána. Před námi zasněžená Ctiněves jak z Ladova obrázku a Říp na dosah. Ještě pořádně zafoukaná cesta po poli a za chvíli už začíná škrábání nahoru. Psi můžou, já ne. Už končí les, Pražská vyhlídka, Říp dobyt! Hlásím to domů – odpovědí je mi čas odjezdu vlaku z Roudnice. 6,5 km, skoro hodina a půl času. Stejně si raději nechávám koupit lístek a mažu dolů. 2 km za 15 minut a psi mažou, jako by teprve vyrazili. Lákavá hospůdka ve Vescích, ale další vlak jede zase za hodinu a půl, navíc by se nám těžko zvedalo.

Doma pak byli chvilku hodní

Na kraji Roudnice mi zamrzává „sosák“. No co, žízeň počká, vlak ne. Sice vím, že stíháme, ale ve městě stačí jednou špatně zahnout a minuty poběží. Kratochvílova rozhledna, náměstí, máme moře času. Poslední schody, závěje soli na nich. KRUCI! Honem nahnat psy do sněhu, stejně to nepomáhá. Na nádraží beru psy hadrem, sloupávám bahnité rampouchy, packy pořád bolí. Ven, propláchnout vodou, konečně se trochu uklidňují. Přezouvám do nedotčených ponožek č. 3, ne že by to v těch promočených botech nebylo jedno. Ve vlaku psi svorně odpadávají. Bígl se na přestupu nemůže rozejít, trochu jej poponáším. Doma vynést z metra, pak pár kroků – a je to zas dobré, domů to berem skoro klusem. Páník! Ňamka! Večeře! Pelíšky! Mě z toho větru a klouzání bolí nohy i záda, bígl už zase stojí u kuchyně a zkoumá, jestli něco neupadne. Nechcete někdo klidného starého pejska? Na dožití.

Doma pak byli chvilku hodní (bígl)

Foto: autorka