První díl najdete zde a druhý tady. Fototest pro hravé najdete zde.

V úterý ráno koukneme z okna na Etnu a její vrcholek kryje jen malý obláček. Je rozhodnuto. Protože sopka si ráda s fotografy hraje na schovávanou, je třeba využít příležitost a tak tedy vyrážíme na „sopečný“ výlet.

Etna - vrchol se ještě schovává.

Nechystáme se na vrchol, s ohledem na Najtí tlapátka (láva je ostrá) máme v plánu obejít jen malý boční kráter poblíž dolní stanice lanovky. A chystáme se objet impozantní 3323 metrů vysokou horu po místních silničkách a zastavit se jak na jižní, tak severní straně.

Byl to zážitek. Jak procházka u kráteru Silvestri Inferiori, tak průjezd různě starými lávovými poli. Na jedné straně obcím na úpatí hory hrozí trvalé nebezpečí, na straně druhé je zde díky sopečné činnosti velmi úrodná půda. A tak se na Etně pěstuje nejen ovoce, jahody, vinná réva, ale poprvé jsme viděli i veliké sady řečíků (řečík = pistácie)

Etna ze severu.

Ze severní strany byla Etna ještě hodně ukryta ve sněhové peřině. Sjeli jsme níž, tam, kde se rozkládají borové lesy. Vypadalo to skoro jak u Mácháče – borovicový les, písek pod nohama – jen ten písek byl úplně černý. Night byl nadšen, však tahle procházka lesem navolno byla naplánována pro něho.

To není Mácháč - černý písek je zvláštní.

Vesnice a městečka pod Etnou jsou často šedá. Staví se zde totiž skoro výhradně z lávového kamene. A lávový černý „prach“ je všude kolem – i u našeho prozatimního bydliště. Night měl zaprášený kožich a v botách jsme měli neustále písek. Černý.

V podvečer jsme se vydali ještě za jedním „sopečným“ cílem. Průzračná divoce tekoucí řeka Alcantara vymlela do lávového kamení přírodní soustěsku. Ne – do nejhlubší části údolí jsme se nechystali (nevíme, jestli by Nighta do zpoplatněné části soutěsky pustili), ale o kousek výš proti proudu je také Alcantara nesmírně fotogenická a Night se mohl spokojeně vyřádit v sladké čisté vodě.

Alcantara.

Ve středu ráno jsme hned za humny špatně odbočili a nájezd na dálnici si trochu zkomplikovali. A tak došlo k neplánované prohlídce dalších městeček mezi Etnou a mořem. Ale pak už jsme se rychle přesunuli k dalšímu sicilskému klenotu – Syrakusám.

Syrakusy – největší město antického světa – větší než Athény, než Korint. Město Archimeda. Město plné památek. Ne – další antické rozvaliny jsme procházet nechtěli – naším cílem byly uličky Ortigie. Na tomto ostrově (spojeném se zbytkem města mosty) je historické centrum.

Syrakusy - kašna Diany.

Dóm stojí na místě bývalého starořeckého chrámu – a antické sloupy jsou součástí interiéru i vnějších zdí. Známe místní zvyk vystavovat ostatky světců i církevních hodnostářů v prosklených rakvích, přesto nás kosti biskupů svázané provázkem překvapily.

Syrakusy - duomo di Siracusa.

Prochodili jsme uličky židovského města, našli obě slavné kašny a po nábřeží se vrátili k parkovišti hned u mostu. A čekala nás návštěva vybraného barokního města.

Na konci sedmnáctého století jihovýchodní část Sicílie postihlo katastrofální zemětřesení. Během následujících padesáti let bylo v barokním slohu znovuvystavěno přes čtyřicet zničených vesnic a měst. Města Noto, Ragusa, Modica jsou vyhlášené skvosty sicilského baroka.

Syrakusy - nábřeží Ortigie.

Ale – jsou to města velmi turisticky navštěvovaná a parkování v nich je obtížné. A tak jsme si naplánovali prohlídku méně známého – leč prý barokem přetékajícího městečka Palazzolo Acreide. Město nás mile překvapilo. Bylo to první místo na Sicílii, kde používali směrovky. Kudy do centra, kudy ven a také kudy k památkám.

Palazzolo Acreide - Chiesa di San Paolo Apostolo.

Bohužel nejhezčí z kostelů byl v kompletní rekonstrukci. Ale i tak procházka městem a prohlídka dalších dvou barokních kostelů byla příjemná. Blízké městečko Ferla bylo také krásnou ukázkou sicilského baroka. Je neuvěřitelné, kolik kostelů, paláců, domů dokázali v krátkém čase vystavět.

Ferla.

Z Ferly se klikatí úzká silnička končící na jižním okraji vápencové strže nad řekami Anapo a Calcinara. Nekropole z doby železné a bronzové s více než pětitisíci hroby vytesanými do kolmých skalních stěn. Sestoupili jsme po značených steznících až na dno rokle, kde tekla neskutečně průzračná říčka Calcinara.

Nekropole Pantalica - hluboké údolí.

Kolem nás byly rozkvetlé stráně – jak v botanické zahradě. Vstavače, střevíčníky a řada drobných skalniček lákaly motýly i řadu jiných hmyzáků. Zvolili jsme dobrý čas k návštěvě ostrova. Za letních veder by tu tak krásně nebylo. A jistě by tu také bylo podstatně víc návštěvníků.

Pantalica - bylo teplo a stoupání od řeky velké.

Zpáteční cesta po dálnici nás opět přivedla k diskuzím. Proč lidé, mající tak dokonale udržované sady a vinice, mají kolem sebe tak neskutečný nepořádek? Proč každé odpočívadlo u dálnice je obří skládkou odpadků? Proč se nedodržují žádná pravidla v dopravě (no – na červenou většinou stáli)?

Pantalica - krásná příroda.

Čtvrtek byl posledním dnem. Ráno jsme zajeli do Taormíny. Koukali jsme na ni z okna, a protože jsme bydleli tak blízko, opět jsme patřili k prvním návštěvníkům. Prošli jsme centrum a začali stoupat a stoupat a stoupat po křížové cestě až k vyhlídce pod saracénským hradem u kaple Santuario Madonna della Rocca.

Taormina je město ve strmém svahu.

Cestou vzhůru se otvíraly hezčí a hezčí výhledy na moře, na Etnu (v mracích), na město, na slavný amfiteátr. Voněly borovice, kvetly všudypřítomné mimózy a vistárie. Když do města začínaly najíždět jeden autobus s turisty za druhým – my už mířili na pobřeží.

No a tady jsme trochu narazili. Na děsně ucpaná města. Na neexistující značení. Po „okresce“ vjedete do města a rázem jste v nepřehledných neznačených jednosměrkách, slepých uličkách, mopedy se proplétají mezi auty, každý troubí... není nic divného, že se vyřítí auto z jednosměrky v protisměru – obdivuju Pepu, že se Chrudoš domů vrátil bez poskvrnky.

Taormina - výhledy na slavný amfiteátr.

Měla jsme představu pohody na Kyklopské riviéře a byl z toho docela horor. Ale nakonec jsme v Aci Trezza zaparkovali a na kameny, které oslepený Kyklop vrhal na odplouvajícího Odysea, jsme se podívat šli. Ale v sousedním Aci Castello už jsme nezastavovali – hrad na černém sopečném suku vynechali a raději najeli na dálnici.

Moře - Kyklopská riviéra.

Zabalit a odpočinout si před cestou zpátky. Pan domácí nebyl rád, že chceme opustit jeho domek v půl osmé ráno a raději nám vrátil zálohu už večer. Popřál nám šťastnou cestu a klíče máme nechat v zámku.

Odjezd - na trajektu.

Do Messiny jsme to měli kousek a bez čekání se nalodili. Zamávali jsme Sicílii a vyrazili na sever. A cesta to byla neuvěřitelná. Neboť přestože byl pátek a nebyla noc... tak jsme projeli kolem Říma, Florencie, Modeny bez jediné dálniční komplikace. Zcela plynulá jízda a problematický Mnichov a ještě horší Praha díky pokročilé noční době také nezlobily. V pět ráno jsme byli doma.

Na trajektu.

Night přežil dovolenou zcela v pohodě. Přestože jsme toho každý den hodně nachodili po tvrdém (nejen města, ale i kamenitý terén), neměl žádný pohybový problém. A humor neztratil po celou dobu. S jídlem zlobil – ale s tím se počítalo a zásoby masa byly dostatečné. Naštěstí doma se vrátil k normálnímu jídelníčku – tedy nejen maso, ale i granule jako příloha.

Byla to zajímavá dovolená. Hodně jiný svět. Přírodou i kulturou. Viděli jsme moře, pobřežní nížiny, hornaté vnitrozemí i majestátní Etnu. Viděli jsme hodně antiky, románských kostelíků i překrásného baroka. Viděli jsme kvetoucí sady, rašící vinice, palmy, kvetoucí louky. Viděli jsme i nepořádek, chaos, zmatek. To všechno dohromady je Sicílie.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie.