28.3.2024 | Svátek má Soňa


PSÍ ROZCESTNÍK: Night na Sicílii – část třetí

28.5.2018

První díl najdete zde a druhý tady. Fototest pro hravé najdete zde.

V úterý ráno koukneme z okna na Etnu a její vrcholek kryje jen malý obláček. Je rozhodnuto. Protože sopka si ráda s fotografy hraje na schovávanou, je třeba využít příležitost a tak tedy vyrážíme na „sopečný“ výlet.

Etna - vrchol se ještě schovává.

Nechystáme se na vrchol, s ohledem na Najtí tlapátka (láva je ostrá) máme v plánu obejít jen malý boční kráter poblíž dolní stanice lanovky. A chystáme se objet impozantní 3323 metrů vysokou horu po místních silničkách a zastavit se jak na jižní, tak severní straně.

Byl to zážitek. Jak procházka u kráteru Silvestri Inferiori, tak průjezd různě starými lávovými poli. Na jedné straně obcím na úpatí hory hrozí trvalé nebezpečí, na straně druhé je zde díky sopečné činnosti velmi úrodná půda. A tak se na Etně pěstuje nejen ovoce, jahody, vinná réva, ale poprvé jsme viděli i veliké sady řečíků (řečík = pistácie)

Etna ze severu.

Ze severní strany byla Etna ještě hodně ukryta ve sněhové peřině. Sjeli jsme níž, tam, kde se rozkládají borové lesy. Vypadalo to skoro jak u Mácháče – borovicový les, písek pod nohama – jen ten písek byl úplně černý. Night byl nadšen, však tahle procházka lesem navolno byla naplánována pro něho.

To není Mácháč - černý písek je zvláštní.

Vesnice a městečka pod Etnou jsou často šedá. Staví se zde totiž skoro výhradně z lávového kamene. A lávový černý „prach“ je všude kolem – i u našeho prozatimního bydliště. Night měl zaprášený kožich a v botách jsme měli neustále písek. Černý.

V podvečer jsme se vydali ještě za jedním „sopečným“ cílem. Průzračná divoce tekoucí řeka Alcantara vymlela do lávového kamení přírodní soustěsku. Ne – do nejhlubší části údolí jsme se nechystali (nevíme, jestli by Nighta do zpoplatněné části soutěsky pustili), ale o kousek výš proti proudu je také Alcantara nesmírně fotogenická a Night se mohl spokojeně vyřádit v sladké čisté vodě.

Alcantara.

Ve středu ráno jsme hned za humny špatně odbočili a nájezd na dálnici si trochu zkomplikovali. A tak došlo k neplánované prohlídce dalších městeček mezi Etnou a mořem. Ale pak už jsme se rychle přesunuli k dalšímu sicilskému klenotu – Syrakusám.

Syrakusy – největší město antického světa – větší než Athény, než Korint. Město Archimeda. Město plné památek. Ne – další antické rozvaliny jsme procházet nechtěli – naším cílem byly uličky Ortigie. Na tomto ostrově (spojeném se zbytkem města mosty) je historické centrum.

Syrakusy - kašna Diany.

Dóm stojí na místě bývalého starořeckého chrámu – a antické sloupy jsou součástí interiéru i vnějších zdí. Známe místní zvyk vystavovat ostatky světců i církevních hodnostářů v prosklených rakvích, přesto nás kosti biskupů svázané provázkem překvapily.

Syrakusy - duomo di Siracusa.

Prochodili jsme uličky židovského města, našli obě slavné kašny a po nábřeží se vrátili k parkovišti hned u mostu. A čekala nás návštěva vybraného barokního města.

Na konci sedmnáctého století jihovýchodní část Sicílie postihlo katastrofální zemětřesení. Během následujících padesáti let bylo v barokním slohu znovuvystavěno přes čtyřicet zničených vesnic a měst. Města Noto, Ragusa, Modica jsou vyhlášené skvosty sicilského baroka.

Syrakusy - nábřeží Ortigie.

Ale – jsou to města velmi turisticky navštěvovaná a parkování v nich je obtížné. A tak jsme si naplánovali prohlídku méně známého – leč prý barokem přetékajícího městečka Palazzolo Acreide. Město nás mile překvapilo. Bylo to první místo na Sicílii, kde používali směrovky. Kudy do centra, kudy ven a také kudy k památkám.

Palazzolo Acreide - Chiesa di San Paolo Apostolo.

Bohužel nejhezčí z kostelů byl v kompletní rekonstrukci. Ale i tak procházka městem a prohlídka dalších dvou barokních kostelů byla příjemná. Blízké městečko Ferla bylo také krásnou ukázkou sicilského baroka. Je neuvěřitelné, kolik kostelů, paláců, domů dokázali v krátkém čase vystavět.

Ferla.

Z Ferly se klikatí úzká silnička končící na jižním okraji vápencové strže nad řekami Anapo a Calcinara. Nekropole z doby železné a bronzové s více než pětitisíci hroby vytesanými do kolmých skalních stěn. Sestoupili jsme po značených steznících až na dno rokle, kde tekla neskutečně průzračná říčka Calcinara.

Nekropole Pantalica - hluboké údolí.

Kolem nás byly rozkvetlé stráně – jak v botanické zahradě. Vstavače, střevíčníky a řada drobných skalniček lákaly motýly i řadu jiných hmyzáků. Zvolili jsme dobrý čas k návštěvě ostrova. Za letních veder by tu tak krásně nebylo. A jistě by tu také bylo podstatně víc návštěvníků.

Pantalica - bylo teplo a stoupání od řeky velké.

Zpáteční cesta po dálnici nás opět přivedla k diskuzím. Proč lidé, mající tak dokonale udržované sady a vinice, mají kolem sebe tak neskutečný nepořádek? Proč každé odpočívadlo u dálnice je obří skládkou odpadků? Proč se nedodržují žádná pravidla v dopravě (no – na červenou většinou stáli)?

Pantalica - krásná příroda.

Čtvrtek byl posledním dnem. Ráno jsme zajeli do Taormíny. Koukali jsme na ni z okna, a protože jsme bydleli tak blízko, opět jsme patřili k prvním návštěvníkům. Prošli jsme centrum a začali stoupat a stoupat a stoupat po křížové cestě až k vyhlídce pod saracénským hradem u kaple Santuario Madonna della Rocca.

Taormina je město ve strmém svahu.

Cestou vzhůru se otvíraly hezčí a hezčí výhledy na moře, na Etnu (v mracích), na město, na slavný amfiteátr. Voněly borovice, kvetly všudypřítomné mimózy a vistárie. Když do města začínaly najíždět jeden autobus s turisty za druhým – my už mířili na pobřeží.

No a tady jsme trochu narazili. Na děsně ucpaná města. Na neexistující značení. Po „okresce“ vjedete do města a rázem jste v nepřehledných neznačených jednosměrkách, slepých uličkách, mopedy se proplétají mezi auty, každý troubí... není nic divného, že se vyřítí auto z jednosměrky v protisměru – obdivuju Pepu, že se Chrudoš domů vrátil bez poskvrnky.

Taormina - výhledy na slavný amfiteátr.

Měla jsme představu pohody na Kyklopské riviéře a byl z toho docela horor. Ale nakonec jsme v Aci Trezza zaparkovali a na kameny, které oslepený Kyklop vrhal na odplouvajícího Odysea, jsme se podívat šli. Ale v sousedním Aci Castello už jsme nezastavovali – hrad na černém sopečném suku vynechali a raději najeli na dálnici.

Moře - Kyklopská riviéra.

Zabalit a odpočinout si před cestou zpátky. Pan domácí nebyl rád, že chceme opustit jeho domek v půl osmé ráno a raději nám vrátil zálohu už večer. Popřál nám šťastnou cestu a klíče máme nechat v zámku.

Odjezd - na trajektu.

Do Messiny jsme to měli kousek a bez čekání se nalodili. Zamávali jsme Sicílii a vyrazili na sever. A cesta to byla neuvěřitelná. Neboť přestože byl pátek a nebyla noc... tak jsme projeli kolem Říma, Florencie, Modeny bez jediné dálniční komplikace. Zcela plynulá jízda a problematický Mnichov a ještě horší Praha díky pokročilé noční době také nezlobily. V pět ráno jsme byli doma.

Na trajektu.

Night přežil dovolenou zcela v pohodě. Přestože jsme toho každý den hodně nachodili po tvrdém (nejen města, ale i kamenitý terén), neměl žádný pohybový problém. A humor neztratil po celou dobu. S jídlem zlobil – ale s tím se počítalo a zásoby masa byly dostatečné. Naštěstí doma se vrátil k normálnímu jídelníčku – tedy nejen maso, ale i granule jako příloha.

Byla to zajímavá dovolená. Hodně jiný svět. Přírodou i kulturou. Viděli jsme moře, pobřežní nížiny, hornaté vnitrozemí i majestátní Etnu. Viděli jsme hodně antiky, románských kostelíků i překrásného baroka. Viděli jsme kvetoucí sady, rašící vinice, palmy, kvetoucí louky. Viděli jsme i nepořádek, chaos, zmatek. To všechno dohromady je Sicílie.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie.

Xerxová Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !