Předchozí díl si můžete přečíst zde.

Jestliže je úterý, musíme být v Belgii.

Parafráze na groteskní film o Američanech „pobíhajících“ jako turisté Evropou platí beze zbytku. Jestliže plujeme jedenáctý den, musíme připlout do Francie.

Počítejme:

Na palubě trávíme už 11 dní, pokud by bylo možné srovnávat uraženou vzdálenost, už jsme teoreticky přepluli Atlantik a blížíme se zpět z Nového světa do Evropy. Máme za sebou „6 zastavení jara“ – tedy 2 světadíly; 4 státy; 6 přístavů, 6 prohlídek a přidáme poslední navštívenou zemi – Francii.

Naše dočasná domovina – MSC Melody – míří k břehům jižní Francie. Do její nejvýchodnější části, na slavné Côte d’ Azur, do blízkosti místa, kde se koná nejproslulejší evropský filmový festival. K pobřeží departementu Provence, tolik milovaného panem Horníčkem.

Skrytá nápověda v předchozím textu je už pro čtenáře jasná. Cannes, Nice, nebo knížectví, kde má svůj domov řada evropských celebrit, často i z jiných důvodů, než je pouhá nádhera monackého prostředí.

Kdybych momentálně použil častý trik ČT a udělal bleskový průzkum mezi Zvířetníky, tak kladnou odpověď na otázku „Byli jste tam?“ očekávám nad 90 %.

Byly, holubičky (a i pár holoubků), navštívily? Dívaly jste se pozorně? Nebo alespoň u TV při Velké ceně Monaka? Také jste jako já při předchozích návštěvách obdivovali přepychové jachty s nablýskaným zábradlím a fešáckým kapitánem?

Zcela jistě jste si – stejně jako já – nevšimli, že tam chybí velké zaoceánské parníky, nebo že kotví v uctivé vzdálenosti od břehu?

Důvod je zcela prostý. Východní část francouzského středomořského pobřeží je mělká. Pro nás to znamená, že při přesunu z lodi na pobřeží poprvé zaznamenáváme, jak i na první pohled zdánlivě klidné moře dokáže malý přepravní člun rozhoupat. Naštěstí vzdálenost k pobřeží je krátká, rozhoupal se pouze člun, žaludky (ani ty přecitlivělé) nestihly nic zaznamenat.

Vítá nás Villefranche-sur-Mer, jediný přístav pro „Cruseiros“, nebo Kreuzfahrten, pro zaoceánská plavidla. Zároveň je přístavem vojenským, do roku 1962 sloužil i jako americká námořní základna.

Francie - pohled z kotvící lodi

Večerní lodní plátek nabízí autobusové výlety. Na západ 6 km do Nice, 10 km na východ do Monaka. Obě destinace jsme viděli, poprvé dokonce v dobách po plyšáku, kdy koloval pravdivý vtip: „Jak snadno rozpoznáte při zájezdech na západ Čecha od Slováka? Oba sedí na obrubníku, Čech se cpe řízkem, Slovák ukrajuje kusy špeku.“

Kde že loňské sněhy jsou? Navíc, pro setrvání v městečku máme ještě další důvody. Čas na autobusový zájezd do Monaka nebo Nice je krátký a exkurze typu: „Napravo vidíte, nalevo vidíte, to, co jste nestačili zaregistrovat, byl památník na kohosi z doby mezi...!“ přímo nenávidím.

Druhým důvodem bezpečně potěším Zvířetnické pamětníky. Vzpomínáte? Milované Wéwéčko v jednom ze svých nenapodobitelných příspěvků uvedlo, že k moři na dovolenou jezdí tak říkajíc „na blind“, vždy se ubytování najde. Tohle tvrzení jsme si chtěli ověřit a ukázalo se, že Jaroslav měl pravdu. V městečku se 6 tisíci obyvateli byly nabídky na každém kroku.

V každé slušné hospodě dostanu misku. A tady nic!

Můžete se podívat i na video zde.

Při procházce přívětivým městečkem, které oproti honosnějším sousedům, Monaku, Nice, Cannes i „četníkovskému“ Saint Tropez působí na první pohled skromně, se nelze divit, že jde o útočiště takových osobností, jako je Elton John, Madonna, Michael Douglas a Bill Gates.

Nedaleko nad městečkem ční zřícenina hradu Eze a pod ní je výrobna kosmetiky Fragonard. Při exkurzi koupíte jejich luxusní výrobky za základní cenu. Pokud na Azurové pobřeží zabloudíte, doporučuji návštěvu, nejlépe s „osobním bankéřem“ po boku. Podobnou roli jsem tu kdysi také sehrál.

Doposud jsem na Zvířetníku písemně „mlčel tak hlasitě“, že začnu mlčet skutečně a pozvu ty, kteří dočetli až sem, na pár fotek.

V uličkách

Válečná fregata

Parádní veterán (ten Renault)

Děvče, kam ten spěch?

Vnitřek člunu, takový malý vodní bus to byl

Večer nás čeká poslední, závěrečná slavnostní večeře. Nástup kuchyňského personálu, dortový pochod se svíčkami a prskavkami, dirigovaný celým managementem kuchyně. Příležitost poděkovat a je věru za co.

Šéfové v plné parádě

Oslovil jsem jednoho ze šéfů. Menší, ve fraku, osobně mi splňoval vytvořenou představu Napolitána. Kupodivu, z Neapole byl. Stejně kupodivu si postěžoval na fakt, že výběr kvalitního personálu je čím dál tím obtížnější. Buď Dálný Východ, Thajci, Číňané, nebo východní Evropa. Momentální moje pocity nechci ventilovat. Nebyly ani zdaleka příjemné.

Poslední večeře, poslední noc, čas na krátkou rekapitulaci.

Parádní dovolená, spousta zážitků, denně něco nového. Z jiného úhlu pohledu něco zcela mimořádného, perfektně připraveného, klapajícího do nejmenších maličkostí. Vynikající strava, vzorný personál, čistota, organizace do nejmenších detailů. Kousek „snobárny“, pro člověka, který prožil většinu života v jiném systému, jedním slovem neobvyklé poznání a zkušenost. Ještě jinak – nejen chvála. Typický „pouťák“, denně spousta nových dojmů, nového prostředí. Chtělo by to zpomalit, nebo pojmout jako určitý druh průzkumu. Někde platí Halasovo „Já se tam vrátím“, u minima „Vrátím, ale nemusí to být brzy.“

Budeme se loučit. Přidám pár fotek ze závěrečného přistání v Janově a cesty domů (další obrázky jsou i ve fotogalerii):

Janov, tentokrát v ranním oparu.

Ve skrytu duše mám ještě jednu myšlenku. Mám chuť podělit se se Zvířetníky ještě o jeden nezapomenutelný, i když ryze osobní zážitek. Něco ve smyslu: „Jak jsem se potkal s Wéwéčkem a jeho milovanou Monikou.“ Pokud bude zájem, snad dokážu překonat „prokrastinaci“ – ale fuj, za co všechno jde schovat docela obyčejnou lenost!

Tedy pokud by – zkusil bych.

P.S. Jako obvykle – kousek prarodičovské pýchy. Vnučka odplouvá z Vladivostoku do jižní Koreje a odtud odlétají na americký kontinent – na Aljašku. Bližší na jejich webovkách nebo na fcb.

Foto: autor. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!