První část najdete zde.

Po ranním budíčku, který nám obstaral velmi hlučný prales, jsme sbalili své baťůžky a vydali se vstříc dalším dobrodružstvím. Opět byl naším cestovním prostředkem člun a mohli jsme si naposled prohlédnout Orinoko. I když jsme jeli tentokrát po proudu, při pohledu na hladinu to tak nevypadalo, protože veškeré vodní rostlinstvo na hladině plulo proti nám. I když jsme byli pár desítek kilometrů od moře, příliv se zde projevil stále dostatečně silně.

Vnitrozemí Venezuely

Jakmile jsme dosáhli našeho prvního cíle, t.j. letiště v Tucipitě, přesedli jsme na naše letadélko a vydali se směrem k národnímu parku Canaimá. Znovu jsme měli možnost prohlídky měnící se krajiny a po krátkém letu jsme přistáli a začali naši cestu „po vlastních“. Na krásné laguně jsme pluli na malých člunech a obdivovali úžasné vodopády spadající na hladinu ze šesti míst. Byla na nich vidět úžasná síla vody, i když jsme tam byli v období relativně suchém.

Venezuela - vodopády v Canaimá

Abychom si je prohlídli opravdu zblízka, přistáli jsme u břehu, odložili část svých svršků, na nohou nechali nepromokavé boty a vydali se za doprovodu místních „pod vodu“. Část vodopádu netekla přímo po skále, ale nechávala jakýsi prostor na vznik úzkého chodníčku. Nevěděli jsme co dříve, zda se nechat ovlivnit půvabem vody a jen se kochat, anebo zkusit něco vyfotit, aby zbyla vzpomínka i po letech.

Venezuela - Canaimá, procházka za vodopádem

No snad se nám to podařilo trochu rovnoměrně rozdělit a na vše vyšlo trochu času. Po vodním zážitku jsme si trochu vystoupali pralesem na vrcholek jedné z menších stolových hor a získali nádherný rozhled po zvláštní krajině, která se prý stala kulisou pro mnoho filmů.

Protože jsme měli i další cíl, a to je poznání stolových hor z výšky, stalo se naším průvodcem opět letadélko a před námi se rozprostřely kouzelné stolové hory s kolmými stěnami. Jejich název je tepui, což pochází z jazyka domorodých indiánů a znamená domov bohů – však také výška nejvyšších z nich dosahuje až 3000 m.

Venezuela - stolová hora

Ale největší překvapení jsme měli teprve před sebou. Po upozornění průvodkyně, že se letadlo možná trochu zhoupne (letěli jsme nad vodorovnými vrcholky, které nám měly po pár metrech „zmizet“ a my se ocitli nad propastí) se otevřel pohled na údolí, ale hlavně na straně jsme viděli nejvyšší vodopád na světě s výškou dosahující téměř 1 km. Krásná podívaná. Měli jsme ji trochu ještě vylepšenou tím, že nám pilot poskytl několik přeletů navíc, neboť někomu slíbil, že i on sám si nafotí a předá více záběrů.

Venezuela - stolové hory

Vodopád nese krásné jméno Salto Angel, ale jak název napovídá, že má něco společného s anděly, tak je to omyl... Pojmenování má po americkém pilotu Jimmi Angelovi, který se vydal na vrcholky stolových hor hledat zlato. Přistání na jednom z vrcholů se podařilo, i zlato se svým kolegou našli, a tak něco pobrali s tím, že se pro zbytek vrátí. Protože však navigaci zajišťovat jeho přítel, který krátce na to zemřel, pokoušel se o nové přistání sám Angel – bohužel už bez úspěchu. Přestože tomu věnoval několik let, uvedené místo již nikdy nenašel.

Při svých letech však objevil vodopád, do té doby světu neznámý a odtud je jeho název. Pan Angel chtěl vodopád ukázat také svým přátelům, a tak přistáli na Ďáblově hoře, avšak letadlo se zabořilo do bahna a již nevzlétlo. A tak se museli vydat do civilizace po svých – celých 11 dní cesta trvala. Letadlo bylo následně objeveno až po 35 letech a je nyní vystaveno před letištní budovou v Cuidad Bolívar.

Vodopád Salto Angel z letadla

Shodou neplánovaných událostí jsme tam i my přistáli a mohli si jej prohlédnout zblízka. Protože jsme měli více „létání“ kolem hor, benzín by nám asi nestačil na celou cestu zpět, a tak se pilot rozhodl pro další zastávku s doplněním paliva. Ještě že tak, krátce po našem návratu do Čech pár pilotů takové štěstí nemělo a dvě letadla v krátkém rozmezí havarovala. Nevím, kdyby se to stalo před naší cestou, asi bychom nenašli odvahu tento výlet podniknout.

Opět jsou na Rajčeti nějaké fotky včetně místních vesnic se všemi okny zamřížovanými a dále se specifickým vozovým parkem. Moc jsme si netroufli sami poznávat, přeci jen nás průvodkyně upozornila, že to není nejbezpečnější. A věřím, že pravdu měla, protože to byla Češka žijící dlouhá léta v této zemi.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.