19.3.2024 | Svátek má Josef


PSÍ ROZCESTNÍK: Night a velká prázdninová cesta II.

29.7.2020

První díl najdete zde.

Den čtvrtý: Cabrieres d´Avignon – Aven d´Orgnac – lanové centrum – Cabrieres

Ráno jsme nemuseli spěchat – časová vstupenka do krápníkové jeskyně Aven d´Orgnac byla až na jedenáctou hodinu. Ale jedno zaváhání na sjezdu z dálnice a stíháme to jen taktak. Pepa s Nightem obcházeli místní lesy a vinice a já s dítky vyrazila do hlubin země.

Krápníková jeskyně Aven d´Orgnac.

Bylo to úžasné – po stovkách schodů jsme klesli více než 120 metrů pod zem. Všude kolem nás byla neskutečně bohatá krápníková výzdoba. Jeskyně se s námi rozloučila desetiminutovou hrou světla a hudby. Nahoru to naštěstí šlo snadno – rychlovýtah nás brzy dopravil zpátky z chladna a tmy do ostrého sluníčka s teplotou nad třicet stupňů.

Ještě jsme poobědvali v místní hospůdce a vyrazili zpátky – skoro až do levandulového domku. V sousední vesnici je lanové centrum a kultura musela být vyvážena i nějakou tou sportovní atrakcí. Věděli jsme z webu, že pes do areálu smí a tak jsme zakoupili tři „rodinné“ okruhy – pro mě a dítka. Pepa fotil a pes si užíval stinné lesní prostředí se spoustou rukou na hlazení. Neb prý byl největší pes, který tam kdy byl.

Překvapila mě dítka, jak rychle pochopila systém obsluhy karabin a kladek. Vlastně by mě ani tam nahoře nepotřebovali – ale když už jsem to měla zaplacené, poctivě jsem stromolezla a lanolezla a sjížděla dolů s nimi.

Lanové centrum

Bylo šílené horko, ale i tak jsme děti z lan urvali násilím po dvou a půl hodinách. Uvařené, nadšené. Jen jsme už rovnou zamířili domů vařit večeři – a na slavné místo Fontaine de Vaucluse jsme pohlédli jen z auta. Stihnout všechna zajímavá místa v okolí se prostě nedalo.

Den pátý: Cabrieres d´Avignon – St. Rémy de Provence – Arles – Cacharel

Přesun do nového ubytování byl tentokrát kratičký. V deset dopoledne jsme vrátili levandulový domeček a vyrazili do nitra Camargue. Ale protože ubytovat jsme se mohli až po druhé hodině, čekala na nás nějaká ta kultura cestou.

Glanum - vítězný oblouk

Nejprve jsme zastavili na jižním předměstí slavného provensálského městečka St. Rémy de Provence. Tam, kde je velké archeologické naleziště antických památek Glanum a kde je také klášter s psychiatrickou klinikou, jejímž nejslavnějším klientem byl jistě Vincent van Gogh.

Archeologický areál Glanum

Bylo vedro. Klášter byl ukryt za hradbou stromů a nebyla vůle k němu dorazit. A tak jsme tedy obhlídli jen vítězný oblouk a mauzoleum rodiny Juliů a pomalu se vydali dál. Cestou jsme viděli i fotogenickou obec v horách, která dala jméno bauxitu (Les Baux de Provence) a také opevněný klášter Montmajour Abbey. Naším hlavním cílem však bylo město Arles.

Arles

Arles – město, kudy kráčela historie, město plné památek. Zahájili jsme obědem v krásné restauraci (klasika – čím lepší hospůdka, tím déle vše trvá), obešli slavnou arénu, nahlédli na antické divadlo a prohlídli si katedrálu svatého Trophima. A uvaření jsme vyrazili na poslední kousek cesty. Krajem blat, slanosladké vody, rýžových políček, rákosí, černých býků, bílých koní a spousty vodních ptáků. Prostě Camargue.

Večerní procházka po protipovodňových valech

Zemědělská usedlost Cacharel přeměněná na rodinný hotel nás uchvátila. Všude na zdech byly staré černobílé fotografie. Koní, býků, přírody. Všude čisto, z každého místa dýchala atmosféra starých časů.

Camargští koníci

Mladší část expedice nejvíc ocenila chladný bazén. Já s Najtem byla nadšená bezprostřední blízkostí přírody – mělká jezera plná plameňáků, stádo bílých koní hned za protipovodňovým valem, pár kroků od pokoje. Každý pokoj (z bývalých stájí) měl vlastní vchod do zeleně, všude plno kvetoucích oleandrů.

Středozemní moře u Saintes Maries de la Mer

K večeru dítka s Pepou jeli zkusit moře u blízké vesnice Saintes Maries de la Mer. Vrátili se rozpačití – moře za vlnolamy bylo jak rybník, všude spousta lidí, zvířený písek. Já s Nightem k moři nejela – přeci jen 35 stupňů umí písek rozpálit a pláže u měst nejsou psům příliš nakloněné. Na blatech nám bylo líp.

Camargue - Night na blatech

Den šestý: Cacharel – Saintes Maries de la Mer - Cacharel

Oddychový den. Ráno jsme nechali dítka spát a v půl šesté se vydali jen s psiskem k velké laguně čekat na východ sluníčka. Nejprve tedy to byl spíš měsíc v úplňku, který nám svítil na cestu. Krásná ranní procházka. Plameňáci, volavky, kolpíci, tenkozobci, pisily, rackové, rákosníci...

Night za svítání

No a pak hlavně bazén a zase bazén a ještě bazén. A mezi tím hodinová vyjížďka na camargských konících přírodou blat. Měla jedinou vadu – teploměr stoupal nad 35 stupňů. Večer jsme ještě vyrazili po cestách i necestách za vodními ptáky. Začal foukat mistrál. Night se rozjel – házel si hadrem, lítal, blbnul a já měla hysterický záchvat, ať se uklidní, aby se nezablokoval. Smáli se mi všichni... i ten pes.

Den sedmý: Cacharel – Notre Dame de la Sallete – hrad Uriage

Ráno byla vichřice – vanul studený mistrál. A zima (22 stupňů :o) - ale po vedrech předchozích dní nám opravdu zima byla – byť bylo tropické ráno nad 20 stupňů). Pohodové ráno si pochvaloval psík (procházka po blatech mezi koníky) i dítka (bazén byl opět liduprázdný, takže mohla řádit).

Hoteloví koníci na blatech

Hotýlek jsme opustili až po jedenácté hodině. Nespěchali jsme, čekalo nás ubytování kousek od Grenoblu jen na jednu noc, abychom nemuseli absolvovat dlouhý přejezd do Švýcarska v jednom dni. A cestou jsme se chtěli zastavit jen u poutní baziliky Notre Dame de la Salette.

A to už jsme v horách - u Notre Dame de la Sallete

Na počest setkání Panny Marie se dvěma malými pasáčky koz v polovině 19. století byla uprostřed úchvatné přírody, na samotě vysoko v horách, vystavěna veliká bazilika. Zajímavá stavba, krásné výhledy, spousta kvítí – prostě skvělé místo na protažení nohou při dlouhé cestě.

Notre Dame de la Sallete

Nad lázeňským městečkem Saint Martin d´Uriage stojí hrad Uriage. A v něm jsme měli zaplacenou jednu noc v apartmánu s kuchyňkou. Jen jsme rozhodně netušili, jaké to bude dobrodružství. Pepovi začali chodit kratičké – do češtiny přeložené věty. Vstupte hlavní bránou, kód na dveřích je xyz... Z hlavního nádvoří vyjděte dveřmi se znakem číše. A bylo hůř... Projděte přes skleněnou podlahu ukrývající cennou mozaiku, vystoupejte po točitých kamenných schodech... a bylo ještě hůř – po dřevěném točitém schodišti vystoupejte do věže, klíč je zakódován xyz... Náš apartmán byl až na vrcholu hradní věže...

Notre Dame de la Sallete

A já měla s sebou psa, který nemusí hladké podlahy (a tady byla velká skleněná plocha) a nemusí strmá schodiště – notabene točitá. Ale překvapil – zvládnul obě nástrahy a spokojeně padnul na pelech (vždy první stěhovaná věc). Nás ještě čekalo vynesení hromady věcí (třeba i dvou chlazených kuřat, která jsem potřebovala naporcovat a zamrazit) z parkoviště vně hradu až do věže.

Vyhlídka z pokoje ve věži - hrad Uriage

Pokračování příště

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Xerxová Neviditelný pes



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !