19.1.2020 | Svátek má Doubravka


ROZCESTNÍK: Švýcarsko – cesta tam a zase zpátky

24.7.2014

V sobotu v půl sedmé večer jsme nastupovali do vlaku a hledali svoje lůžkové kupé. Eh, bylo už ustláno, dvě postýlky nad sebou a vedle nich prostor o něco užší než ta lůžka. Vzhledem k tomu, že jsme vezli malý a větší kufr a dva „jednodenní“ batohy, bylo zaděláno na klasický nerudovský problém.

Objevil se průvodčí a já se po něm vrhla, ať nám poradí. Poradil. Prý vylézt po žebříku (o který jsem už v mezičase dvakrát zakopla) a kufry uložit do zavazadlového prostoru. Ten byl ještě o trochu výš než horní lůžko a kufry bychom museli protáhnout tím asi padesáticentimetrovým prostůrkem před postelemi… no nic, nechali jsme je dole.

Průvodčí vydal ještě dvě poněkud nesrozumitelné hlášky – jednak že kartou ve dveřích se otevírá kupé a záchod, druhak jestli prý chceme kafe nebo čaj. Řekli jsme čaj a těšili se, co přinese. Pak jsme objevili ceník; čaj byl za sedmdesát, tak jsme se už tolik netěšili. Nicméně průvodčí stejně nešel a my začali řešit, jak je možné, že ve vlaku do Švýcarska složitě popisují, jak se chovat v dánských podmořských tunelech.

Pohled z Jungfraujoch, foto Zana

Pohled z Jungfraujoch, foto Zana

Tahle otázka nám přišla dost palčivá a nakonec se Franta vydal znovu pohovořit s průvodčím. Zjistil, že a) jsme ve správném vlaku (uf!), b) ten se někde cestou rozpojí a půlka nejede do Švýcarska, ale do Dánska. Jo a že ten čaj je na snídani, která bude v sedm ráno. Hm. Na místě jsme měli být ve čtvrt na deset.

Po několika dost trýznivých pokusech jsme se propracovali k poznání, jak otevřít záchod,  jak si nezabouchnout kupé a jak v něm zhasnout. A nakonec jsme i usnuli, protože vlak uháněl rychle a docela pravidelně. Bylo ráno a mně zvonil mobil. Mobil? Hledám… nacházím… ale on nezvoní? Na hodinkách jsem měla 6:45 a za hlavou mi svítilo světýlko a vydávalo mobilový zvuk. Budíček!  No dobře, coby bolestné přišel v sedm hodin ten čaj a byla k němu i nějaká buchta, to vše zdarma – tedy relativně, do ceny jízdenky se to vešlo jistě hravě.

Pak už nezbývalo, než v pozici skrčenců vydržet do příjezdu.

Interlaken

Interlaken, foto Zana

Po dlouhých jarních úvahách jsme usoudili, že nejlepší bude bydlet v Interlakenu, což je městečko v údolí pod Alpami, skvělý dopravní uzel, dostanete se odsud na Jungfrau, kde je nejvýše položené nádraží v Evropě, na  Schilthorn, kde točili Bonda, a na mraky dalších úžasných míst, která už cestovky neuvádějí v letácích tučně.

Co jsme netušili – ty první dvě destinace (které tučně psány jsou) mají za následek, že Interlaken je zavalený turisty. Když říkám zavalený, tak tím myslím zhruba to, co je za pěkného dne k vidění v Praze na Karlově mostě, jen s tím rozdílem, že 80 % turistů je tady z Asie, nejspíš hlavně z Japonska, později jsme dokonce potkali „Informační kancelář pro japonské turisty“ (přesně takhle to měli napsáno na dveřích – ale poradili nám taky :-).

Skanzen, foto Zana

Skanzen, foto Zana

Vzhledem k tomu, že vcelku nikdo jiný než turisti v Interlakenu není, stanete se trochu překvapivě součástí místní bílé menšiny.

Počasí jsme měli takové střídavé. V pondělí ráno pršelo a podle předpovědi mělo pršet celý den. Tak jsme jeli do skanzenu, kde se sice udělalo krásně, takže jsem smutně koukala po kopcích, ale vlastně to bylo úžasně zajímavé a dodatečně jsem ráda, že jsme se tam dostali.

Schynige Platte, foto Zana

Schynige Platte, foto Zana

V úterý mělo být hezky a opravdu bylo, to jsme vyjeli na Schynige Platte, což je náhorní plošina (no, více méně plošina) přibližně 2 000 metrů vysoko s výhledem na jezera u Interlakenu. Je tam botanická zahrada, ale není nutné ji navštívit, protože ty kytičky rostou všude kolem, akorát u nich nejsou cedulky.

Ve středu trochu pršelo, ale mělo to přejít, tak jsme vyjeli na Harder Kulm, kopec nad městem, něco jako pražský Petřín, akorát asi o tisíc metrů vyšší. Mají tam takovou tu lávku nad prázdnotou, odkud se dá statečně koukat dolů. No, střihla jsem si to bez problémů – byli jsme spolehlivě v mracích.

Pohled z Harder Kulmu, foto Zana

Pohled z Harder Kulmu, foto Zana

Je tam i výletní restaurace, tak jsme si dali kafe a doufali, že to už přejde, ale nepřešlo a my byli tvrdohlaví a rozhodli se, že si stejně projdeme místní okruh, že se ty mraky jistě každou chvíli zvednou. Když jsme se po dvou hodinách mokří a zmrzlí vraceli, pršelo o dost víc. Takže jsme se šli zahřát polívkou a pak jsem tam uklouzla na schodech, narazila si koleno a pořídila interesantní modřinu na ruce.

Moc jsme nevěřili, že ve čtvrtek bude to slibované azuro, ale bylo a my v šest vstávali, abychom to stihli co nejdříve na Jungfrau. Tak vysoko jsme ještě nebyli. Jede se obyčejným vlakem, pak menším a nakonec docela maličkým, který stoupá skoro celou cestu tunelem. 

Cestou na Jungfraujoch

Cestou na Jungfraujoch, foto Zana

V tunelu má dvě stanice s okny, vyraženými do skalní stěny, a těmi koukáte na zasněžené štíty hor z oka do oka. Pravda, spolu s vámi na to kouká tak tři sta japonských turistů, takže romantika to až tak úplně není, ale co člověk nadělá.

V pátek slibovali zase déšť a bouřky, takže jsme vzdali toho Bonda (navíc je fakt lepší, vypravit se na někam, kde je klidněji) a jeli na Niesen, což je kopec, na který zase jezdí lanovka jako na Petřín, jenže tenhle Petřín je přes dva tisíce metrů vysoký a lanovka na něj stoupá pod úhlem 62 – 68 %. Netrpím celkem závratí, ale tady jsem měla pocit, že chybí jen krůček a my se od té skoro kolmé stěny odkloníme a převrátíme a poletíme… a tak vůbec. Nahoře děsně fičelo a viditelnost byla všelijaká, nicméně nespadla ani kapka.

Pohled z Niesenu, foto Zana

Pohled z Niesenu, foto Zana

A v sobotu už jsme jeli domů, tentokrát ne lehátkovým vlakem, protože měl výluku, ale obyčejným, do Mannheimu a odtud autobusem. Na přestup nebylo ani čtvrt hodiny času, ale autobus měl stát u  nádraží.  Vyšli jsme z nádraží, zatočili… a nic. Vytřeštěně jsem se vrhla na místní taxikáře, kteří nás odmávli, že tááámhle to je. Už jste běželi s kufrem v ruce a batohem na zádech? Řekla bych, že jednou v životě to docela stačí. Ten autobus jsme stihli, dorazili jsme minutu před odjezdem. Stejně jsme pak stáli skoro tři hodiny na dálnici v koloně.

Byla neděle, půl hodiny po půlnoci, když jsme dorazili domů s pocitem, že takové Brdy nejsou vůbec k zahození :-)

Cesta byla úzká

Cesta byla úzká, foto Zana

Další fotografie najdete zde 

Zana Neviditelný pes


ROZHOVOR: Rozvod si můžete zjednodušit s pomocí mediátorky
ROZHOVOR: Rozvod si můžete zjednodušit s pomocí mediátorky

V současné době se zdá, že udržet si manželský vztah, je stále těžší. Pokud je rozvod nevyhnutelný, pomoci může mediace. Tou se zabývá Mgr. Eva Vaňková, která působí jako rozvodová mediátorka a advokátka.