Naší slečně Bony, českému strakatému psu zvaném čubizna, bylo o Silvestru patnáct a půl roku! Přežila většinu svých sourozenců – doufám, že brácha Jordán u Brna dosud žije… Přežila i všechny svoje kamarády ze psí školky a cvičáku.

Neslyší, nevidí, zadní tlapky podklesávají, ale zažívání zažívá a čich slouží na výtečnou. Je to prostě naše chudinka stará šmatlavá čubička, která se každou chvíli zastaví nebo spíš upadne někde vprostřed komunikačního uzlu domácnosti, abychom ji všichni museli složitě obcházet a překračovat.

Jak je to doopravdy, to nám předvedla v létě, když se nějak vloupala do sklípku k odpadkům a roztahala kus popelnice, naštěstí jsme na to přišli včas, než stačila uloupené sežrat! Jak se na to dostala, to fakt nikdo nechápe. A taky jsme vzali čubičku na předvánoční návštěvu k přátelům, obvykle u nich sedáváme na zahradě, ale zimní období nás zahnalo do bytu. Bóňa je tam každým rokem jednou, nanejvýš dvakrát, ale asi si vzpomněla, jak to tam vypadá, a neomylně našla špatně zavřené dveře do špajzu, našla uložené psí krmení a našla i mlsíky. No tak jsme ji vylovili ze špajzky, kde u toho pochopitelně upadla, sebrali jsme jí lup a za půl hodiny se tam nějak nenápadně vytratila znovu! Inu je hluchá, slepá, ale blbá není.

A nevěřím tomu, že starého psa novým kouskům nenaučíš – když někde zůstane ležet a podlaha jí klouže tak, že se nemůže zvednout, vydává úplně nové štěkavě kvílivé zvuky, kterými nás přivolává a domáhá se zvednutí na všechny čtyři. Naučila nás to perfektně.

Bony v Novohradských horách, na přelomu roku 2019/20. Český strakatý pes.

Vzali jsme naši starou dámu s sebou na hory, aby si užila sněhu. Ten se jí vždycky líbil, a tady ji to také potěšilo – on takový čerstvě napadlý sníh, to je prima zmrzlina. Sice ho nevidí, ale nějak si umí najít neposkvrněné místo a olizuje a olizuje a tláská se sněhem jak zamlada.

Protože je opravdu hluchá i slepá, nemůže už být venku volně a musíme ji vodit na vodítku, přičemž bedlivě dáváme pozor na to, kam chce šlápnout, protože klopýtne o každou terénní nerovnost, se kterou nepočítá, a pak se obvykle svalí a čeká, až ji zvedneme. Ovšem naopak i v tomhle stavu nějaké ty nerovnosti rozlišuje a jak to dělá, to fakt nechápu – já po ránu sotva vidím, ale ona přesně ví, kde jsme, a už šátrá packou nahoru, aby mohla vylézt na obrubník u trávníku, anebo ví, kde je naopak potřeba seskočit dolů. Má to v paměti? Nějak to cítí? No ale není to tak vždy, takže půl na půl. Zkrátka slovo PSOVOD s ní dostává úplně jiný význam.

Na horách jsme toho hodně nachodili, ale zejména kolem chalupy, pak kus do lesa a zpátky do tepla. Měla tam úplně jinou potřebu courat venku, než mívá obvykle doma, to je taky docela zvláštní, no ale proč nevyhovět, že?

A přišli jsme na to, jakou výhodu je mít slepýho a hluchýho psa: neděsí ho ohňostroj. Každoroční ohňostroj, světýlka a všechno bouchání a rachocení, to naši Bóňu letos nechalo úplně klidnou, v pohodě spala a prospala se do Nového roku.

Posílám pár fotek pejska na sněhu a jednu fotku naší čubičky v křesle, ale to bylo před lety, kdy byla ještě pružná a uměla si udělat pohodlíčko kdekoliv.

Bony rozvalená v křesle, ještě v mladších letech. Český strakatý pes

Foto: Zdena Jůzlová