Předchozí díl najdete tady.

Pátek. DEN 2. VoMo DEN 8.

28,5 km ↑ 655 ↓477

Jemné bušení deště mě budí před budíkem. Nejnižší noční teplota byla 8,4 °C, ale vyšší vlhkost zapříčinila, že mi ve spacáku nebylo takové teplo, na jaké jsem se těšilla. Vstáváme do deště a balíme v jemném mžení, na snídani mrholit přestane. Musíme jíst ale dost rychle.

Vyrážíme po žluté značce, která nás dovede kolem Olšiakovy sochy Mamuta, u které se musím vyfotit naprosto pokaždé, když kolem ní jdu. Mrholení nás provází až k Hranici Na Konci světa v obci Šlakhamry, kde figurína celníka značí historickou hranici Čech a Moravy. Až doma zjišťuji, že kousek odtud v lese je schovaný hraniční kámen. V tom dešti jsem na něj dočista zapoměla.

Šlapeme za stálého deště a ani si moc nepovídáme. Přes šustící kapuce kolem uší je to nepohodlné, některá slova se ztrácí a další přetváří v úplně jiná. S kapucí je chůze najednou společensky nespolečenská. Ale my nemusíme pořád mluvit. Můžeme spolu být jen tak a to mám ráda. Navíc mě začíná bolet nepříjemně hlava, a i přes protahování krčních svalů nade mnou visí strašák migréna. Jestli dorazí, je s výletem konec. A chůze v tichosti tento stav nezhoršuje.

Přicházíme na rozcestí „Pod Adamovým kopcem“, kde je krásná dřevěná houpací lavička se stříškou. Navrhuju, že se jen malinko zhoupneme, a Kniga říká, že houpání harmonizuje obě mozkové hemisféry a má pomáhat i proti bolestem hlavy. Tak dobře, přemluvila mě, budeme se houpat tak dlouho, dokud nás to nepřesnane bavit.

Zatímco se houpeme, hustě se rozprší. Pod střechou jsme ale kryté my i batohy. Maddynka je schovaná částečně pod houpačkou a jedinej, na koho dopadá voda dírou ve stříšce, jsem tak já. Tuhle houpačku jen tak neopustíme.

Od Adamova kopce k Pilské. Cesta „Vokolo Moravy“, duben 2025

Nakonec průtrž mračen odejde a nahradí ji zase jemné mžení. Svěže jarní krajina nacucaná vodou vypadá úchvatně. Takovýhle deštík, mírný ale celodenní, je opravdu potřeba. Jen bychom v něm zrovna nemusely být venku. A mně najednou dochází, že bolest hlavy je pryč.

Těšíme se k vodní nádrži Pilská, ale restaurace na její hrázi je zavřená a občerstvení za hrází také. Naštěstí se ale můžeme pod stříškou občerstvení nasvačit a trochu si odpočinout. Máme v nohách asi třetinu trasy, ale déšť nás zmáhá víc, než bychom si chtěly připustit. Je chladno a vlezlo. Teplota jen neochotně leze k 10 °C a nás hřeje hlavně pohyb. Přesto bychom rády zahřály i žaludky něčím teplým.

U vodní nádže Pilská, kterou prochází historická hranice Moravy, je betonové sousoší moravské orlice a českého lva. Sousoší není přesně na hranicích, protože jej postavilo město Žďár nad Sázavou na svých pozemcích, které mělo k dispozici, ale to nás netrápí. Jde o symboliku.

Tahle část trasy je spíš asfaltové peklo, ale v dešti je to svým způsobem úleva. Jde se snáz a rychleji než v bahnitém a kluzkém terénu, jen kolínko trochu protestuje. Přesto ještě dalších 8 kilometrů bude muset na asfaltu vydržet.

Na 12. km nás zachraňuje restaurace Polnička. Je v ní příjemně teplo a pouští nás dovnitř i s urousanou a špinavou Madynkou. A to už v restauraci jeden pes je. Jídelní lístek nabízí samé masové dobroty, což je něco pro mě. Málokdy si můžu vybrat mezi velkou bezlepkovou nabídkou, ale tady bych jedla všechno, co tu mají. Nakonec ale vyhrává kuřecí steak s bramborami a Kniga si dává smažený sýr. Porce jsou obrovské, takže tak akorát pro mě:)

Vyrážíme prohřáté a proschlé do neutuchajícího deště. Červená značka nás vede kolem Velkého Dářka, největšího rybníku na Českomoravské vrchovině, ale ani si to pořádně neužíváme. Šedivé mraky nízko na obloze tahají svá břicha skoro po hladině šedivého rybníka a pohled do vody skrápěné vodou spíš nahodí husí kůži.

Škrdlovice. 13:10. 18 km.
Jsme v dešti další hodinu a v nohách máme 18 kilometrů. Když jdeme kolem otevřené hospody Vysočina, neváháme ani chvíli.

Vevnitř smrdí kouř z cigár, jak se zažral za dlouhá desetiletí do stěn i do místních štamgastů. Je tam ale teplo a můžeme tam se psem. Nakonec se mi daří obsadit stůl v restaurační části provozovny, abych unikla smradu i televizi přímo nade mnou.

Ptám se na zmrlinový pohár, i když v jídelním lístku je jen pár hotovek, a odpověď tuším předem. Správně. Nemají. Za chvíli ale hospodská přichází s tím, že mi v kuchyni mohou udělat horké maliny se zmrzlinou a se šlehačkou. Na to nejde říct ne. Zmrzlinový pohár a horký čaj je moje nejoblíbenější kombinace!

Stoupáme do prudkého kopce Tisůvka a déšt dodává okolí barvy jako na obraze. Zmoklé borůvčí poseté kapkami na drobných lístkách, malebné mechy šťavnatě zelené a kořeny statných stromů protkaná cestička do kopce, na které leží staré, pořád jasně červené listí. Svěží zeleň mladých výhonků v lehké mlze sycené vlhkostí z deště dodává kontrast červeni i tmavým kmenům.

Je tu to boží. V duchu jásám a dělám asi milion fotek, zato Kniga je uondaná, promočená a zmrzlá. Unavená. V minulých týdnech ji trápilo zdraví a na tréning nebyl čas. Přesto se drží jen v těsném závěsu za mnou.

V 15:40 dosahujeme Žákovu horu, s 810 m n. m. nejvyšší vrchol naší dnešní cesty. Mlha se válí všude kolem, je hustá jako mlíko a na chvíli přestává pršet. Nejlepší na dešti dnes je, když na chvíli přestane.

Rumpoltův rybník. 16h. 26 km v nohách.
Sedáme si do přístřešku a těšíme se na horký čaj. Čas je dobrý a už není důvod spěchat. Minimálně další hodinu by nemělo pršet a poslední 2,5 kilometru zvládneme i s čajovou pauzou.

Potkáváme tu kluka s krosnou, co chce vyzkoušet, jestli ujde 60 km za dva dny, ale včera dal jen 27 kilometrů a dneska toho ještě moc neušel. Chce jít až do Novýho Města na Moravě a za odměnu se vykoupat v lázních. Super plán. Jen to vyžaduje do toho monstra na záda ještě plavky a ručník. To se mi tam rozhodně nevejde.

Žákova hora. Cesta „Vokolo Moravy“, duben 2025

Marně vaříme na obou bombách, co máme k dispozici. Nefunguje mi vařič, ani náhradní piezzo. Vracíme vodu do láhví, když v tom Kniga začne křičet na projíždějící cyklisty, a já bych se nejradši propadla do země a dělala, že tam nejsu. Radši 2 dny hladem, než na někoho volat.

Zastavují. Oba kluci jsou kuřáci, zapalovač mají každej svůj a ještě náhradní. Já si všímám, proč vařič neházel jiskru a ejhle, jde to i bez zapalovače. Za odměnu dostávájí kluci v té zimě a dešti pochutinu nejcennější. Horký čaj. Vyrazili brzy ráno z Prahy a chtějí dojet asi 250 km do Brna ještě dneska v noci. Počasí z celkem drsné vyjížďky ale dělá slušnej test odhodlání. Jeden z nich trénuje na 1000 mil a druhý prý jede tuhle vzdálenost jen proto, že ho to baví.

Nakonec v duchu Knize děkuju za super cyklopauzičku, protože o Janu Kopkovi, zakladateli závodu 1000 mil, vím dávno před tím, než tenhle závody začal pořádat. Pamatujete si, že než mi doktor zakázal jezdit na kole pro dlouhé uchování mého kolena pohyblivého, byla jsem vášnivá cyklistka a mizerná turistka? Takže jednu z jeho knih mám dokonce s osobním s věnováním z autogramiády.

K přístřešku u studánky docházíme tak akorát, abychom si postavily přístřešky, než zase začně pršet. Spát jdeme brzy, chceme být ráno dobře odpočané.

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz