Původně jsme měli jet úplně jinam, ale cestovka zájezd zrušila. Když jsem hledala, co bychom si tak na poslední chvíli mohli počít, napadlo mne, že kousek od Děčína je další hezká oblast, která by se dala prozkoumat. A tak jsme jeli do České Kamenice.

V sobotu jsme stihli projít naučnou stezku po vyhlídkách kolem městečka (a vyplašit tam dva pubertální párky). Skály v této oblasti jsou taky pískovcové, takže vyhlídky znamenají nějaké balvany, věže a skály, z nichž člověk kouká do kraje a podle okolností na Lužické hory nebo na České Švýcarsko. Nebo taky dolů do Kamenice, z vyhlídky Jehla ji máte jako na dlani.

V neděli byl dopoledne velkolepý liják, jehož následky jsme se brodili po zbytek týdne. Odpoledne ale přestalo pršet, tak jsme se šli podívat do Rabštejna na zbytky nacistické podzemní letecké továrny a koncentračního tábora. Dá se zařídit i prohlídka podzemí, ale na to musí být víc lidí, tak jsme počítali, že se jen podíváme na to místo. Kupodivu jsme našli i jeden nezavřený vchod, takže jsme za svitu mobilu prozkoumali kousek chodeb.

Rabštejn, nacistická podzemní letecká továrna a koncentrační tábor

Na pondělí Franta domluvil návštěvu u kolegyně, která má poblíž chalupu a už ho dlouho zvala. Tak jsem si oblíkla jediné slušné tričko, které jsem extra za tím účelem vezla, a nezablácené kalhoty a šli jsme. Plán byl takový, že po cestě vystoupáme na Zámecký vrch (kde kupodivu stojí hrad) a lehkou procházkou dojdeme k Panské skále, odkud nás už kolegyně vyzvedne.

Vyfiknutí jsme se dusným horkem blížili k Zámeckému vrchu a já tušila zradu. V téhle oblasti je kromě vápence taky čedič. Tenhle kopec byl čedičový, což mělo za následek, že jsme stoupali směsí bahna a šutrů (když čedič netvoří ty krásné sloupce, což je výjimka, vyskytuje se ve formě šutrů různých velikostí), celé to bylo krajně nestabilní a náramně to klouzalo. Přiznávám sebekriticky, že kdybychom šli po cestě, tak to asi tolik nevadilo, ale ta se mi zdála moc příkrá... takže jsme nakonec šplhali jak kamzíci, abychom na zpáteční cestě od vrcholu nějak podivně zakufrovali a vyšli znova nad Kamenicí.

Panská skála

Když jsme se konečně vynořili pod kopcem na správné straně, bylo už docela dost hodin. A před námi byla (zdálky) krásná rozlehlá pastvina, kde nebyla jediná turistická značka. Byla značně podmáčená. Zkrátka a dobře, na návštěvu jsme dorazili na poslední chvíli zablácení, mokří a propocení. Ale nakonec to bylo docela príma.

V úterý jsme si přivstali, že půjdeme na Studený a Zlatý vrch. Je to krásná cesta, tedy dost do kopce, malebnou vesnicí Líska, kde se zachovala řada původních podstávkových domů.

Prvně jsme šli na Zlatý vrch a byl to jeden z největších zážitků téhle dovolené. Nemám ráda Panskou skálu – je ve vsi a vedle navíc postavili obří parkoviště, věčně po ní někdo leze... prostě turistický objekt. Zlatý vrch nemá dole jezírko, ale je obrovský. Navíc dost z ruky. Zkrátka nikde nikdo, jen ty nádherné čedičové varhany.

Zlatý vrch

Na Studený vrch jsme už nedošli, byli jsme utahaní a hladoví, takže jsme to otočili do Chřibské, která byla nejblíž, dali pozdní oběd a jeli domů.

Ve středu jsme se vydali do Kytlice, měli jsme v plánu trochu regenerovat a podívat se tam na hřbitov, kde je pohřben Miroslav Horníček. Měli jsme ho oba moc rádi. Cestou zpátky jsme se krásně prošli lesem a našli pár hub.

Kytlice - kostel

Na čtvrtek jsme měli naplánované Jetřichovické stěny. Udělali jsme ten základní sedmikilometrový okruh (správně jsem tušila, že to bude stačit), vyšel nám – sice s mnoha zastávkami, ale stejně – skoro na čtyři hodiny. Všechny ty vyhlídky - pamatujete, jak před pár lety shořela Mariina vyhlídka – tedy ta dřevěná budka nahoře? A s ní pár hektarů lesa? Tak les okolo nechali samoobnově a daří se, skoro se zdá, že mu to prospělo. Budka je nová, jak se taková věc na špičce skály staví, nechápu...

Jetřichovice, skály

V pátek jsme měli poslední možnost vyšplhat na rozhlednu na Studeném vrchu. Bylo čím dál větší vedro, tak jsme si halt přivstali. Když jsme začali stoupat, překvapil nás docela chladný vítr (nahoře už byl spíš ledový). Inu, nomen omen. Vyhlídka nebyla nijak oslnivá, skoro lepší bylo koukat do kraje přes suťové pole, ostatně výhledů do kraje jsme za ten týden viděli dost. Ale i tak stál výlet za to, tak veliký a krásný bukový les už jsem dlouho neviděla. A navíc jsme potkali několik střevlíků (každý byl asi jiný, ale vyfotit jsem - aspoň trochu použitelně - zvládla jen jednoho, jsou to potvory svižné).

Bukový les na Studeném vrchu

Ještě jeden zážitek na závěr: sedím takhle večer na záchodě, když tu náhle cítím něco na ruce – hbitě po mně stoupal veliký sekáč, tedy ten pavouk. Mám pavouky docela ráda, ale ne na hlavě. Nechtěla jsem mu ublížit, nechtěla jsem, aby náhodou spadl do vody... ale dalo dost práce ho přesvědčit, že tudy cesta nevede.

Foto: autorka

Další fotografie si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.

http://1234zana.rajce.idnes.cz/Ceska_Kamenice_20.-27.8.2016/