Spolehlivé zpětné hledění u psa obvykle znamená, že tento již nejspíš konečně vyrostl z puberty a stal se svému pánečkovi partnerem. Bohužel musím rovnou předeslat, že to neznamená, že mu při nějaké neodolatelné příležitosti nezdrhne!

Nicméně obvykle v tuto dobu již platí, že pokud se opuštěný velitel chová rozumně, tedy neběhá kolem jako slepice s useknutou hlavou v domnění, že se toho darebáka dopíská či ho (jak pošetilé!) doběhne, pes si ho spolehlivě najde sám. Tedy až skončí s lumpárnou, za kterou utekl.

Psi mohou být zpět hledící nejen když jdou na volno, ale i na vodítku - Nazgúlové si tak například na křižovatkách ověřují směr, kterým půjdeme. Mrknou dozadu a já jim pohybem hlavy nebo ruky naznačím kudy. Pokud souhlasí, tak zahnou. Pokud nesouhlasí, zastaví se a tázavě se na mě zahledí: Myslíš to vážně? Po chodníku?? Když se dá jít lesem??? No a já buď podlehnu, nebo nepodlehnu.

Jak jsem předeslala v úvodu, tak teprve tady v Norsku jsem zjistila, že Kazan je zpět hledící i z jiného důvodu. Naše četné vycházky zdejší (skoro)divočinou a mé zasněné zírání do sladkých i slaných vod ho přivedly k domněnce, že při pobytu v přírodě jsem předurčená oběť - prd vidím a houby slyším. Je zjevně přesvědčen, že bez jeho péče se buď ztratím, nebo se stanu obětí nějaké šelmy, je jedno, zda čtyřnohé či dvounohé. A tak se stará.

Prvně jsem si toho všimla právě u vody. Už jen v bezprostředním okolí našeho domu mám několik oblíbených míst, kde si mohu sednout na skálu a zírat na moře. Miluju ten pohled a nikdy se mi neomrzí. Ze začátku jsem si sedla a snažila se přimět psy, aby si tu vyhlídku užívali se mnou.

Posadila jsem je vedle sebe a říkala: Koukejte pejsci, jak je tady krásně... A po chviličce vyčítavě dodala: No tak si jdi, aby se ti něco nestalo, když máš chvíli posedět s paničkou... Kazan se totiž pravidelně nejpozději do deseti vteřin vykroutil z mého objetí a lehl si tak, aby mi mohl koukat za záda. Daník to dělá taky, ale je z mého pohledu přece jen zdvořilejší a tak tolik nespěchá.

Nejdřív jsem si myslela, že je prostě zírání do vody nebaví a tímto způsobem mi naznačují, že pohyb je život a proč sakra nejdeme dál? Nebo se nudí a hledají příležitost k nějaké té zábavě. Sedím-li totiž zády ke stezce (a to je u vody prakticky vždy), může jít kolem zajímavý pes, kterého já pochopitelně nezahlédnu jako první, tudíž oni mohou zdrhnout a psa si prověřit dřív, než jim to zatrhnu.

Ono v tom je asi od obojího něco, ale jak šel čas a Kazan si začal uvědomovat moji zranitelnost (do svých pěti let při stálém způsobu života na vsi ho něco takového ani nenapadlo), měnilo se i jeho chování a z hledění za má záda se stalo regulérní hlídání.

Nejdřív jen u té vody, postupně i na procházkách. Ale pozor - platí to jen v přírodě. Ve městě mezi lidmi jde důvěřivě podle mých pokynů a zjevně uznává, že tady se vyznám líp. Výjimkou jsou naše občasné noční cesty, třeba když jedeme Martinovi naproti k nočnímu vlaku. To šlape celý nastražený (a natěšený) a zjevně se mu líbí, jak se nám jiní pozdní cestující snaží vyhnout.

Přiznám se, že jsem si na jeho pozornost ráda a rychle zvykla. Poznám, kdy jen kontroluje prostor kolem nás, a kdy na něco přišel a snaží se mi to říct. Objeví-li se někdo na cestě nebo pěšině za mnou, Kazan se otočí, potom mi rychle pohlédne do očí a zase otočí. Je to jasný pokyn - koukej, někdo tam je. Je to OK? A já buď řeknu dobrý a pokračuji, nebo si psy zavolám k noze a nechám neznámého, aby nás předešel.

Stejně mě upozorňuje na lidi, přicházející z jiných, nezvyklých směrů. O lidech, kteří jdou proti nám, mě neinformuje - stále ještě věří, že nejsem úplně slepá. Tedy pokud není tma:)) Vzhledem k tomu, že se kvůli psům snažím chodit právě na místa pokud možno liduprázdná, je to báječná služba. Ne, že by tady v Norsku bylo nějak nebezpečno, ale já většinou chodím zamyšlená nebo zasněná, a tak jsem se už kolikrát náhle se objevivšího člověka doopravdy lekla.

Je zajímavé, že tato psí strážní služba nijak nenarušuje moji pozici vrchního psa. Vypadá to, jako by prostě ve smečce fungovala dělba práce. Oni mají mým prostřednictvím zajištěný bezpečný psí život a na oplátku mě hlídají. Má to ale jednu podstatnou nevýhodu - když jsem náhodou v lese bez psů, mám tendenci se bát a vyskakuju při každém podezřelém zašustění. Na pováženou je, že to už platí i doma...

Když se na to tak dívám, tak by na psích vodítkách či miskách mělo být vytisknuto velkými písmeny varování: Pozor, život se psem způsobuje závislost! Protože je to pravda pravdoucí. A já bych k tomu mohla jen šťastně dodat: děkuji za upozornění, v tomto případě se nehodlám léčit!:))

Další fotky jsou k nahlédnutí zde...