Neviditelný pes

BTW: Země skal a vod (1)

18.6.2007

Na začátku naší dovolené bylo velkorysé pozvání Martiny přítelkyně Kari, která bydlí kousek od Bergenu, na jednom z mnoha zdejších poloostrovů. Jejich rodině patří výběžek do moře, kde stojí vedle hlavního domu a domku její maminky i nevelká loděnice, jejíž podkroví je předěláno na útulnou chatku o dvou pokojíčcích. Vedle loděnice je přistavěna ještě malá kuchyňka, takže hosté mají veškerý komfort. Norsko - můstek před vyschlou řeku

Byla jsem nadšená. V Norsku platí velmi přísné hygienické předpisy, kvůli kterým je cestování se psy dost obtížné - pokud tedy volně netáboříte. Psi v podstatě nikde nesmějí do hotelů ani do restaurací, takže nabídka příjemného ubytování, kde jsou psi vítaní, je malým zázrakem. A to jsem ani netušila, na jak překrásném místě vlastně budeme moct týden bydlet.

Od nás do Bergenu je to 500 km, ale věděla jsem, že cesta bude náročná a dlouhá. Důvody jsou dva: za prvé je to striktní omezení rychlostí, kterými je možné v Norsku cestovat (max. 80 km/h, ale častěji 70 a 60). Jen pro zajímavost - na pokuty mají zdejší policisté tabulky a překročení rychlosti o 10 km/h stojí 1 600 NOK (vynásobte 3,50 na Kč), o 11 km/h již 2 600 a tak dále, při rychlosti nad 110 km/h se bere řidičák. A za druhé je tu přehršel přírodních krás, kolem kterých se prostě nedá jen tak projet. Je fakt, že jestliže jste z prvního vodopádu na větvi, u čtyřiadvacátého už jen přibrzdíte a zavrtíte v úžasu hlavou. U stého si řeknete, že... no prostě je tu zase vodopád, aby vás ten stý prvý zase vzal za srdce...:))

Cesty z Oslo do Bergenu jsou v zásadě dvě, samozřejmě s možnými lokálními zkratkami nebo odbočkami. My jsme jeli přes hory, tedy trasou Sandvika - Gol - Voss - Bergen. Tato cesta má tu výhodu, že když spěcháte, máte cestu usnadněnou spoustou tunelů, které se dají leckde objet kouzelnou krajinou - máte-li čas a chuť. Cestou tam jsme dost spěchali, takže jsme stavěli hlavně kvůli psům.

Bylo strašně horko a přestože máme v autě klimatizaci, rozhodli jsme se po zhruba třech hodinách cesty najít nějaké pěkné místo někde u řeky, kde bychom mohli nechat Nazgúly proběhnout a vykoupat. Bylo to v kopcích za Gulem, když si Marek všiml cedule lákající na odbočku, kde by se měl nacházet kráter po meteoritu. Neváhali jsme a odbočili. No, tři kilometry to nebyly, bylo to asi víc. Stoupali jsme prudkým kopcem po stále se zužující cestě. Když už jsme začali mít dojem, že najdeme tak leda perníkovou chaloupku, objevilo se parkoviště. Norsko - jezírko v kráteru po pádu meteoritu

První jsme uviděli ten můstek. Na dvou balvanech postavený dřevěný můstek vedoucí zdánlivě odnikud nikam. Trčící nesmyslně nad kameny rozpálenými v nezvyklém horku. Vypustili jsme psy a vyrazili to prozkoumat. A ejhle - pod můstkem bylo koryto horské říčky, v tuto roční dobu téměř vyschlé. Mezi kamennými plotnami zůstaly větší a menší bazénky plné křišťálově čisté vody. Úmyslně neříkám tůně - ty jsou v mém vnímání spojeny se stínem, tmavou vodou, bahnem nebo pískem a vodními rostlinami. Tohle byly prostě roztodivně utvářené kamenné bazénky, některé překvapivě hluboké.

První to zjistil Kazan, kterému na ve snaze se napít uklouzly tlapy a žbluňknul do vody úplně celý a aby se dostal na břeh musel dokonce plavat! Vyčítavě se na mě podíval (já ho tam fakt nestrčila!:)) a s gustem se vedle mně oklepal, takže jsem byla fakticky po koupeli také. Bylo to velmi příjemné a jakmile jsme se osvěžili, scházeli jsme korytem řeky dolů, kde jsme tušili ten inzerovaný kráter. A byl tam! Zalit vodou vytvářel malebné, poměrně hluboké jezírko. Psi se opět vykoupali a nezbylo nám než se vrátit k autu. Ještě jsme nebyli ani ve třetině naší cesty.

Chvíli na to jsme vjeli do hor a objevili se první vodopády. Byla jsme nadšená. Marek tu již byl loni v srpnu, ale já jsem horské Norsko viděla poprvé. Cesta se vinula údolím, fakticky pořád kolem nějaké řeky, lemována množstvím různých hor, převážně nesmírně strmých a skalnatých. No a z většiny z nich padala voda v mnoha rozmanitých vodopádech. V podstatě jde o to, že strmé hory mají relativně ploché vrcholy, je tam i dost vysoko položených náhorních rovin, na které pochopitelně prší a vydatně sněží. A ta voda se musí nějak dostat dolů.  Norsko - vyschlá řeka, dole kráterové jezírko

Ona se opravdu snaží po úbočích téct, leckde se jí podaří vyhloubit i něco jako koryto. Jenže místy, jak jsou kopce strmé a ještě strmější, voda nejdřív skáče z výběžku na výběžek, aby jí nakonec nezbylo nic jiného než volně padat. A padají malé potoky, velké potoky, malé říčky a na některých místech i slušněji povyrostlé řeky. Voda hučí, křičí, snad radostí, snad úzkostí, sem tam se odrazí od skalních stěn, aby s hukotem a duněním dopadla na dno údolí. Je to uchvacující i děsivé, zvlášť pro mne, která má z bouřící vody vždycky tak trochu strach. Výsledkem jsou divoké pohledné řeky s tyrkysovou pěnící se vodou, jaké milují především raftaři.

Jak jsme postupně stoupali, mizely stromy a krajina byla divočejší. První setkání se sněhem jsme zažili na náhorní rovině za Bjobergem (o je přeškrtnuté, pro ty, kteří by chtěli googlit:)). Scenérie se měnila a já jsem si nemohla neuvědomit, jak je ta krása těžce vykoupená, pokud se tam měli lidé uživit. Není divu, že skoro pokaždé, když byla v historii na Norsko vyhlášena námořní blokáda, tak se v zemi hladovělo.

Údolí bývají úzká, dlouho sevřená sněhem, jen ta šťastnější mají fjord nebo velká jezera umožňující slušnou cestu, jak přepravovat zboží. Hory jsou skalnaté, velmi strmé a tedy jen těžko schůdné. Úrodné půdy je jen maličko a kdo se kdy najedl z krásy? Ani lov tu nemohl být snadný - neprostupná divočina nahrávala zvířatům a člověk si svoji stravu musel zatraceně zasloužit. Ohromný vliv na rozvoj těchto krajů musely mít tunely. Jak úžasný vynález! Cesta, která vede více méně přímo a v zimě nezapadne několika metry sněhu. Co na tom, že z něj není výhled? Norsko - náhorní plošina za Bjobergem

A tak je dnes Norsko prošpikováno tunely jako svíčková před pečením. My jsme jich projeli mnoho, přičemž nezapomenutelný je ten nejdelší na světě - pětadvacetikilometrový. Martin mě před ním varoval, takže jsem byla připravená, tedy aspoň duševně. Nakonec jsem ho projela docela dobře, i když legrace to nebyla. Není to totiž žádný moderní tunel, jak je známe třeba z měst. Je prostě vytesán v kameni, temném kameni, stěny jsou nerovné, osvětlen je jen poměrně řídkou řadou obyčejných světel zavěšených uprostřed nad silnicí. (Nikdy jsem nečekala, že se mi zasteskne po zářivkách!) Pravidelně, oproti kratším tunelům velmi blízko od sebe, jsou umístěny hasicí přístroje a každý kilometr je umístěna cedule, která ukazuje poměr ujetých kilometrů k těm, které jsou ještě před vámi. Musím říct, že psychologicky je to asi ta nejúčinnější zbraň proti pocitu úzkosti z té nekonečné podzemní cesty.

Podél silnice jsou vytesané ve skále pravidelné "výdutě", kde je možné zastavit. Oči unavené tmou a míháním světel ostatních aut si úžasně odpočinou na třech místech, kde je tunel rozšířen do větších výdutí, natřen nějakou světlejší barvou a osvětlen příjemně modrým světlem. Je to také jenom trik - ale velice účinný. Kratší a modernější tunely potom mají další vymoženosti, jako jsou lepší světla a bíle natřené pásy na stěnách. Světlá barva působí velmi dobře, lépe vymezí šířku vozovky a tunel příjemně prosvětlí. Stejně důležité jsou i řady jakýchsi pruhovaných reflexním materiálem pokrytých patníků, které asi v délce 50 metrů lemují vjezd a výjezd u dlouhých tunelů. Na začátku tunelu pomáhají očím oslněným sluníčkem vnímat šířku tunelu a před koncem zase probouzejí řidiče, kteří stihli upadnout při sledování středové čáry na silnici do hypnotického polospánku. Norsko - světlo ma konci tunelu

Tunely jsou zajímavé i tím, že vedle běžných zatáček mívají ještě různé výškové profily. Některé prostě vedou do (z) kopce, jiné jdou po vlnovce, ale zažila jsem jeden, který vypadal, že klesá do hlubin země po spirále. Nevěřili byste, jak je to zvláštní pocit, když dlouhý temný tunel viditelně klesá a vy pořád zatáčíte doprava. Musejí to být úžasné stavby a vůbec mě nepřekvapuje, že si seveřané potrpěli na trpaslíky, tesající své síně a tunely pod horami. Vždyť neprostupné hory jsou jednou z částí jejich duše, tou, kterou zrovna neokupuje moře a vůbec voda.

Hory nás neopustily celou cestu, i když ke konci byly o něco menší a zarostlé lesem, byť neslevily ze své nelítostné skalnatosti. Skutečně překvapivé však bylo, jak daleko do vnitrozemí se dokáže dostat fjord. Klidná, temně zelenomodrá voda mezi horami je slaná a přitom k pobřeží je to ještě pár hodin cesty.

Byl už večer, když jsme dojeli k Bergenu. A tam se nám otevřel nový svět. Přestože je tam moře na první pohled stejné, jako tady v Hoviku, pobřeží je stejně členité a plné ostrůvků, působí jinak. Vůbec na výběžcích zasahujících na otevřené moře. Skály jsou tu divoké, ale oblé, vřesoviště mi připomněla Bretaň, i když mnoho květin bylo nahrazeno - jak jinak - lišejníky. Vítr pročesává nízký pichlavý podrost a omamně voní mořem a drsnou svobodou. Ale o tom až příště.

 Norsko - vodopád č. 2

Norsko - vodopád č. 3

Norsko - pod vodopádem č. 3

 



zpět na článek