Jako malá holka jsem měla žehlení ráda - tedy přesněji měla jsem ho ráda jako osoba okukující. Vůně žehleného prádla, teplo, přeměna chuchvalcovitých tkanin na hlaďoučké hezky složené kousky a hlavně ochota žehlící osoby si povídat s všetečnou dcerkou (vnučkou:)) mě přesvědčovala o tom, že žehlení je činnost sváteční a milá. Nikdy jsme se navíc nemuseli trápit s žehlením ložního prádla, protože ve sklepě vinohradského činžáku se nacházela mimo jiné i místnost s mandlem.

Tam jsme vždy chodívali s mým otcem. Nejdřív nakropit prádlo, potom pro klíč s velkou dřevěnou visačkou a večer se šlo mandlovat. Před mandlováním jsme pomocí soustavy přesně definovaných "cviků" prádlo všelijak natahovali, uhlazovali a rovnali, aby mandlem projelo hezky rovně, bez váhání a následných faldíků. Trvalo dost dlouho, než jsem dostala povolení strkat do mandlu aspoň jemnější věci, jako byly třeba utěrky - můj otec právem nedůvěřoval mé soustředěnosti na práci a nijak netoužil tahat z mandlu placaté a spálené ruce své pomocnice. To bylo hrdosti, když jsem to dotáhla na polštáře!

Látka z mandlu vylézala hlaďoučká, ještě jemně navlhlá, horká a vonící. Hrozivou hromadu prádla jsme obvykle dokázali zlikvidovat dřív, než mi došla témata k rozhovoru. Což pravda nic neznamená, protože umění mlčet jsem se tehdy ještě ani nezačala učit...:)) Ten sklep nebyl nijak příjemné místo k pobytu, ale bývaly to hezké chvíle - nevím, ale snad právě pro tu poklidnou spolupráci.

Můj vztah k žehlení poněkud ochladl ve chvíli, kdy jsem si přestala na žehlení hrát a stalo se normální domácí prací. Přesto jsem s ním neměla velké potíže - dalo se při něm totiž snít. Pravda kvalitě práce to moc neprospělo, ale rozhodně to účinně rozbíjelo nudnou rutinu. Ochlazení se však změnilo v akutní odpor ve chvíli, kdy se narodil Andy a já byla postavena před nutnost skloubit péči o uřvaného a snad nikdy nespícího kojence s žehlením netenčící se hromady plen.

Nudná tichá práce se změnila ve zběsilý závod s časem. O ty zřídkavé chvilky, kdy Andrášek zavřel očka a změnil se ve spícího andělíčka se totiž dělilo příliš mnoho činností, takže řešení základního trilema - učit se, žehlit či se trošku vyspat - bývalo doslova bolestné. Často se stávalo, že jsem nakonec činnosti kombinovala: usínala jsem buď nad žehlením nebo nad učením...

Když byl Andy větší, stalo se žehlení vysloveně rizikovou činností. Každý, kdo kdy hlídal batole (štěně, kotě...) rychle poznal, že existuje nespočet způsobů, jakými se tato mláďata mohou zmrzačit nebo zabít, přičemž si nedají pokoj, dokud nevyzkoušejí aspoň většinu z nich. No a žehlení - nejlépe s pomocí žehlicího prkna - nabízí takových možností víc, než bývá na jedny nervy únosné. Ale jako většina žen jsem se časem zocelila a po základním vytřídění - nežehlím, počká, tohle musím - jsem se s žehlicí praxí nějak smířila. 

Ovšem s výjimkou žehlení pánských košil. Jak Martin stoupal ve své profesionální kariéře, množil se i počet košil na žehlení. Nejdřív jsem si domlouvala: copak jsem nebyla zvyklá na svého vlastního otce? Celý život (aspoň co já pamatuju) chodil do práce v obleku a v košili s kravatou a mně se vždycky moc líbilo, protože na to měl vždy postavu i vkus. Byla jsem tedy zvyklá i na mokré košile visící na ramínkách na šňůře nad vanou... ale byl tu jeden důležitý rozdíl - většinou jsem ty košile nežehlila!

Žehlení košil je totiž pro mne značně frustrující záležitost. Je jedno, jestli žehlím na stole, nebo na prkně, výsledek totiž stejně nikdy neodpovídá mým představám. Ať jsem se snažím jak se snažím, vždy je někde něco nakřivo. Stala jsem se fandou košil, o kterých výrobci tvrdí, že se nemusí žehlit. Zklamání bylo jednoznačné - buď takovou košili neumím dostatečně jemně vyprat a sofistikovaně pověsit, nebo se můj a výrobcův náhled vzhled na košile určené k nošení diametrálně liší. Ale musím uznat, že se aspoň žehlí podstatně lépe, než ty hezké, pohodlné a příjemné, leč bavlněné... Bože, jak nenávidím všechny ty ozdobné záševky, které takzvaně zdobí záda těch nápaditějších modelů! Ve chvíli, kdy bojuju s obzvlášť vypečenou echt bavlněnou košilí, mám tendence vzpomínat na slavný dederon.

Jaká to byla úžasná tkanina! Nejenže se nežehlila - voda z ní s hrůzou doslova opadala a nechala ji hladkou, ale byla fakticky nezničitelná. Na dederonové košile si u nás doma nevzpomínám (snad byly nějaké halenky), zato hitem, který jsem poznala důvěrně, byly dederonové šatové zástěry. Moje babička i prababička, jejich sousedky i známé, všechny je nosily. Copak na šaty, to bych pochopila, ale když jsem v létě vídávala ženy pracující na polích a zahradách, které je měly jen volně přetažené přes prádlo, na holé kůži, potila jsem se za ně. Vlastně ani netuším, jak se zbavovaly těch starých, aby si mohly pořídit nový model. Spálení či rituální zakopání závánělo ekologickým vandalismem... asi to musely po nocích strkat do popelnic, aby nikdo neviděl to hříšné plýtvání se stále (ještě) nezničenou látkou.

Ale zpět ke košilím. Martinovi můj odpor k žehlení košil neušel, protože se stoupající náročností mé vlastní práce mi chybělo nejen nadšení, ale i čas. Takže jsme společně hledali východisko. A našli - paní, která si žehlením přivydělávala. Bože, to byla úleva! Navíc paní byla skutečný mistr svého oboru a košile, které jí vycházely z rukou, byly naprosto excelentní, bez jediné chybičky, složené lépe než od výrobce.

Za těchto podmínek jsem byla schopná chápavě přikyvovat hlavou, když jsem četla v jakémsi ženském časopise tvrzení, že muži v košilích jsou pro ženy přitažliví a sexy. Ano, to mohu směle potvrdil! Pěkně rostlý muž v dobře vyžehlené elegantní či sportovní košili je skutečně pastvou pro ženské oko. Samozřejmě i můj muž pro moje oči! Obzvlášť pokud platí, že jsem tu košili nemusela vyžehlit já...:))