Ovšem cesta mezi jednou domácí pohodou u nás na vsi a domácí pohodou v norském Hoviku (představte si prosím v názvu Hovik šikmo přeškrtnuté "o" - tento znak totiž redakční seznam nezná a nahradil by ho otazníkem...) byla dlouhá a únavná. Nejdřív balení, potom nekonečná cesta přes Německo, Dánsko a Švédsko, potom zase vybalování a úklid.
Přes veškerou únavu se nám podařilo se nepohádat a zabloudili jsme jen jednou, když jsme se na objezdu Berlína dali opačným směrem než by bylo záhodno. (Město, na které jsme se směrovali, se totiž nacházelo na cedulích označujících oba směry a my jsme si pochopitelně vybrali ten špatný...) Nakonec nás to však stálo nás to však jen trochu času navíc (vynecháme-li spekulace o tom, kde sakra vlastně jsme :))).
Nazgúlové snášeli cestu překvapivě dobře. Sice zabírali na zadních sedadlech neslušně mnoho místa, pouštěli všude kolem sebe tolik chlupů, že jsem čekala, že dojedeme s úplně nahatými psy a navzdory relativně krátkým popruhům bezpečnostních pásů se přes sebe neustále proplétali, ale měli klid. Tedy z jejich pohledu - věděli, že se s nimi počítá a jedou. Po dnech příprav, které pro ně znamenaly velkou nejistotu (i když jsem se jim to snažila vysvětlit :)) byla úleva tak velká, že spolkli i nepohodlí dlouhé cesty. Samozřejmě jsme jim stavěli a dvakrát se dokonce celkem slušně proběhli.
Jednou při čekání na trajekt a později v podvečer na parkovišti jednoho nákupního centra ve Švédsku. Auta tam už skoro nebyla, takže jsem s nimi nejdřív běhala sama, potom jsme si je posílali s Martinem mezi sebou. Pohyb jsme ostatně potřebovali všichni, ale jak hodin v autě přibývalo, přestával stačit. Úleva sice přišla hned, ale bolesti zad a krční páteře se navzdory vší snaze velmi rychle vracely. Za všechny ty stovky kilometrů jsme nakonec měli jen tři zážitky, které by se daly označit jako vzrušující.
Prvním byla plavba na lodi. Foukal silný vítr, honil po obloze těžké mraky, rozhoupával moře a spolu se šikmými paprsky slunce vytvářel úchvatně krásné obrazy. Miluju moře, takže navzdory tomu, že můj žaludek proti tomu všemu houpání protestoval, jsem si užila každou minutu. Po dlouhých letech jsem opět viděla ty široké nekonečné pláže Baltu s budkami opalovacích košů, vlny lámající se na dlouhých mělčinách a racky klouzající se po křídlech divokým povětřím.
O druhé vzrušení se postaral velký kocour, který se vplížil na scénu na jednom z opuštěných parkovišť ve Švédsku. Byla tma, kolem jen hluboké lesy - blížili jsme se k norským hranicím. Na upraveném odpočívadle jsme byli sami a já jsem silně váhala, jestli nepustit psy na chvilku na volno. Marek mi to rychle vymluvil - lesy byly blízko a představa, že tam někde honíme natěšené Nazgúly se mu věru nezamlouvala. Naštěstí jsme ho poslechla, protože kocouří přízrak, který se z ničeho nic objevil za naším autem, způsobil pořádné pozdvižení. Neustálým ležením deprimovaní psi se rozhodli, že ho pořádně proženou a měli jsme co dělat, abychom ty vzteklouny udrželi.
Třetí příhoda byla nejnesmyslnější a zároveň i nejproblematičtější. Stalo se to před půlnocí, když jsme vjížděli do Osla. V Norsku nemají rádi rychlé jezdce a jsou připraveni maximálně ztěžovat život každému, kdo by jejich pravidla porušoval. Vlekli jsme se tedy povolených 120 km/h po prázdné dálnici a snížili na šedesát, jakmile se dálnice proměnila v příjezdovou cestu do města.
Jenže najednou se za námi vyřítil stříbrný bavorák, připravený nás smést z cesty. Jenže ani BMW vyšší řady by srážku s poměrně robustním Volvem nepřežilo bez následků, takže přibrzdil, začal na nás divoce blikat a všemi způsoby vlastními tomuto druhu bláznů se nás chtěl... vlastně ani nevím, co chtěl. Martin si ho snažil nevšímat a jel klidně dál, což šílenství dotyčného ještě vystupňovalo. Nakonec nás objel zprava, zastavil před námi a vyskočil z auta. Byl to odhadem pětadvacetiletý mladík, velmi dobře oblečený, nicméně s poněkud nepříčetným výrazem v tváři. Alkohol? Drogy? Prostá nenávist ke všemu a ke každému? Přebujelý pocit vlastní důležitosti a svrchovanosti?
To už jsem opravdu dostala strach, takže jsem prudce vrazila loket Kazanovi do žeber. Mládenec se zrovna chystal na Martina něco zařvat, ale siluety dvou vlčích hlav vynořivších se zcela nehlučně vedle řidiče ho zjevně vyvedly z konceptu - s něčím takovým nepočítal. Martin využil chvilky jeho nepozornosti, vytočil se a bleskově mu ujel. Pravda, rychlostní limity jsme překročili, ale dokázali jsme se tak rychle ztratit v bludišti dálničních nadjezdů. Jen mě napadlo, co bychom dělali, kdyby ten cvok měl třeba revolver...
No, každopádně nás to dokonale probudilo, takže k našemu domku jsme přijeli všichni bdělí a natěšení. Psi se s úlevou vysoukali z auta a spolu s námi šli objevovat nový domov. Je to krajní z dřevěných řadových domků a určitě ho navrhoval zkušený, ženatý a několika dětmi obdařený architekt. Domek má sice jen tři místnosti - jednu velkou s kuchyní dole a dvě ložnice v podkroví, ale k tomu tu najdete neuvěřitelné množství všelijakých úložných prostor. Jeden z přístěnků dokonce slouží jako psí bouda - je tam chladno a navazuje na předsíň u vchodových dveří. Oboje dokáží huňatí Nazgúlové ocenit, ale jen v noci. Přes den jsou všude, kde jsme my - tedy spíš kde jsem já.
V Norsku však neplatí jen velmi přísné veterinární předpisy, ale též stejně přísná pravidla pro život se psem. Znamená to v podstatě pořád mít psy na vodítku a důsledně po nich uklízet. Naši psi jsou zvyklí být venku na zahradě a volně běhat po loukách, takže je nový režim poněkud zaskočil. Velmi pozorně jsem sledovala jejich chování a v duchu řešila otázku, která mě strašila od prvního okamžiku, kdy jsem se o našem stěhování dozvěděla. Zvládnou to? Neublížím jim?
Když jsem však viděla jejich paniku v době, kdy si mysleli, že jim ujedeme, stejně jako když sleduji jejich tvrdohlavou touhu nepustit mě z dohledu, tak si myslím, že jsme se rozhodli správně. Bydlíme na velmi krásném místě, les a moře máme vlastně za domem a v okolí tucty nádherných procházek, takže strádat nebudou. Jejich oddaná a tvrdohlavá přítomnost za mými patami mi potvrzuje ono nádherné, věky ověřené psí přesvědčení: "Jsem šťastný tam, kde jsi ty, tak mě prosím nikdy neopouštěj..."
Ale ještě k tomu překvapení. Bylo to v neděli zhruba v době oběda. Na všechny na nás padla taková nějaká únava a mně se k tomu ještě začalo trošku stýskat. Bez nálady jsem přemýšlela, co s obědem, Martin navrhoval koupit pizzu, ale tak nějak vlažně. Nebylo ještě ani z čeho vařit a v neděli tu není v okolí žádný obchod otevřený. Tak jsem kývla na pizzu a šla se do koupelny upravit do jakž takže společenského stavu. Stejně jsme ještě museli najít vhodnou cestu do Markovy nové školy a nedělní poledne bez provozu k tomu bylo maximálně vhodné. Najednou za mnou přiběhl Marek a vzrušeně hlásil: "Je tady nějaká paní a mluví česky!" Nevěřila jsem mu, ale trval na svém. Zvědavě jsem sešla dolů.
Tam stála štíhlá elegantní žena s velkou taškou v ruce a zdráhavě odporovala Martinovu pozvání, aby šla dál. V tom se mi rozbřesklo - to nemůže být nikdo jiný, než jedna z našich Zvířetnic - JanaBa! Dostala jsem od ní asi týden před odjezdem mail s nabídkou pomoci a několik užitečných informací, vyměnily jsme si adresy a telefonní čísla, ale že by jela v neděli až sem? Jela! A ne s prázdnou. Přivezla oběd i s koláčem! Přiznám se, že mě to úplně dostalo. Nešlo jen o to, že to byl velký kastrol plný vynikajícího masa ve smetanové omáčce, nešlo o to, že tak fantastický koláč jsem už dlouho nejedla, ale její ochota se o nás postarat, laskavost a pozornost mě nesmírně dojaly. Nezapomněla ani na psy - dostali mlsky a navíc roličku pytlíků na výkaly, bez kterých se tu pejskaři neobejdou. Navíc nám ukázala, kde najdeme nejbližšího veterináře, protože se po příjezdu musíme do sedmi dnů hlásit na kontrolu a další odčervení.
Řeknu vám, bylo to jedno z nejhezčích překvapení, které jsem za poslední dobu zažila. A zároveň mi to potvrdilo moc sdílení, které nabízí internet. A Zvířetník. Bez dobré vůle by to samozřejmě nešlo, ale jsme to ale rozvětvená rodina, co?
PS: Jako host ve firemní síti bohužel nemohu používat FTP spojení, díky kterému dávám do redakčního systému obrázky - bude to trvat do té doby, než nám tady zavedou internet, tedy cca do 19 nebo 20. října. Poprosila jsem tedy Toscu, jestli by nemohla fotky zveřejnit na Hadopasech a doufám, že to bude možné (psala jsem večer, asi to bude chvíli trvat, než se k mailu dostane). Takže moc prosím zkuste kouknout na na Hadopasi, třeba bude mít Tosca čas to tam dát :))) Díky D. R.