Přemýšlela jsem, co bych vám vlastně k novému roku řekla. Já s ním mám totiž drobný problém - vnímám rok jako kruh, v nejlepším případě jako stoupající spirálu... a jak hledat v kruhu konec a začátek? Vždy něco končí a něco začíná. A tak dnes jsme vešli do kruhu, který nese označení 2010.

Sedím u počítače, koukám na to číslo a napadá mě, jak je vlastně ohromné a to prosím nese pořadové číslo jednoho z těch kratších kalendářů! Kolik lidí bylo před námi, žilo, jak nejlépe dovedlo, všichni ve svých kruzích. Jedni jich mohli zažít víc, jiní méně a všichni čekali nedočkavě na další den, jaro, rok... protože ten příští bude určitě lepší než ten, co právě teď končí.

A jsme u toho - u kouzla, které se nám tak nějak podvědomě pojí s jedničkou. Zítra, v pondělí, příští měsíc... můžeme s něčím začít. Hubnout, cvičit, učit se slovíčka, přečíst Kanta. Skoro každý z nás žije s nějakou tou tichou (nebo zatraceně silnou) vnitřní frustrací z věcí, které nám nejdou, které bychom měli nebo musíme dělat. Abychom se cítili líp, byli lepší, aby si ostatní všimli, že jsme lepší, než jsme byli předtím. Abychom se víc podobali našemu vytouženému já.

Někdy to jde lépe, často hůř a jindy je to takřka beznadějné. Určitě existují lidé, kteří s tím problém nemají. Nepotřebují prvního nebo pondělí k tomu, aby zdolali svůj vnitřní Matterhorn. Nebo aspoň postoupili do prvního výškového tábora a věděli, že další den, měsíc nebo rok budou mnohem dál. Ale je jich velmi málo.

Tím nechci říct, že je málo výkonných lidí s pevnou vůlí - spíš je málo těch, kteří dokážou být spokojeni s tím, co, jak a kdy dělají. Jsem totiž přesvědčena, že kdybyste nahlédli do hloubi myšlenek těch nejúspěšnějších, nejkrásnějších a nejbohatších, stejně byste ve většině z nich našli aspoň jednu komůrku s předsevzetími, se sliby a pochybnostmi, které čekají... na nějaké to pondělí, prvního nebo nový rok, aby byly uvedeny do života.

Takže ať je rok sebekulatější, lidé si ho prostě musejí porcovat na menší kousky. Nejen proto, že je to praktické a nutné k tomu, aby si mohli organizovat život, ale protože potřebují nové začátky. Nebo spíš momenty, které mohou nové začátky označovat. Protože nebýt nových začátků, jak bychom se mohli vypořádat s omyly, chybami, slabostmi, neštěstím a zoufalstvím?

Když něco končí, něco jiného začíná. Zavřou-li se jedny dveře, otvírají se někde jiné - jen je třeba se po nich dívat, abychom je dokázali najít. A nový rok je jedna z příležitostí, kdy bychom si to měli uvědomit. Protože jen tak můžeme najít světlo, když nás v hloubi duše rvou pochybnosti, svírá strach nebo drtí zoufalství.

Jenže samo světlo obvykle nestačí, protože ne vždy máme sílu se k němu vydat. Každý z nás občas potřebuje někoho, kdo ho podepře, obejme a bez otázek a výčitek mu pomůže jít.

A já vám přeju, abyste vždy měli u sebe někoho, kdo vám podá ruku, zvedne vás a řekne - tak pojď, vždyť je to jen kousek... A nejen to. Přeju vám všímavost, empatii a sílu, abyste mohli být i těmi, kdo tu ruku chtějí a dokážou podat.