Volba vhodného plemene a příslušný výcvik mohou samozřejmě hodně napovědět. Pastevečtí psi jsou rození obranáři, pes se služebním výcvikem je k příslušné reakci přímo veden. Jenže mně jde o "obyčejné psy obyčejných pánů", o Alíka který chodí s Kubou ke škole, o Elzu, která hlídá dům. A hlavně by mě zajímalo, co by zcela konkrétně udělali Nazgúlové, kdyby se někdo pokusil přepadnout mě.

Když jsme chodili na cvičák, tak jsme to samozřejmě s cvičitelem řešili. Problém byl v tom, že naše psy tehdy (cca 2 roky) obrana, tak jak se provozuje na cvičáku, vůbec nezaujala. Kazan hleděl na figuranta jen s mírným zájmem, zjevně uvažoval nad tím, co to proboha ten člověk dělá. Daník se znechuceně odvrátil.

Výcvikář byl bývalý policejní psovod a pokud si myslel, že naši psi jsou beznadějní troubové, tak to nedal najevo. Dnes vím, že ve dvou letech bylo na choďáka s něčím takovým příliš brzo, stejně jako bezpečně vím, že na Daníka bude brzo vždycky. Kazan ovšem za ty roky vyrostl do pořádného rafana, který nicméně svoji dominanci z lásky ke mně (a možná i s tou trochou disciplíny) krotí.

Bavili jsme se tehdy o tom, co se stane, když obranu cvičit nebudeme. Pokrčil rameny a řekl: "Ten běžný výcvik obrany je jen základ, který - vzato velmi zjednodušeně - vede psa k tomu, aby se choval jistým předepsaným způsobem. Není to záruka toho, že v případě skutečného přepadu, někde mimo cvičák, doopravdy zasáhne. To ten pes musí mít v sobě."

A vyprávěl mi, jak organizují jednou v roce pro frekventanty kurzu, kteří mají zájem, noční výpravu do města, kde se simuluje útok takříkajíc v přirozeném prostředí, kde se pán a pes denně pohybují. A z té várky "obyčejných" psů skutečně jednoznačně zareagoval jediný pes, kříženec NO, který úspěšně slouží jako canisterapeutický pes!

Zajímalo mne, jakým rizikům se vystavujeme, když psy prostě cvičit nebudeme. Opět pokrčil rameny. "Buď nezareagují a budou se bát, nebo vás budou bránit a přitom nebudou kousat předpisově do předloktí, ale všude tam, kam dosáhnou." Podívala jsem se na předmětné psy s jistou pochybností. 

Daník zívl a podrbal se za uchem, Kazan se svalil vedle něho a s vyplazeným jazykem čekal, jaká legrace nás ještě čeká. Ani z jednoho by nejspíš nevypadl obranářský chlup. No nic, o umělé rozvíjení zloby jsem neměla zájem (ani výcvikář mi to neradil), tak jsem to nechala tak.

Za uplynulé roky mi psi sloužili jako osobní ochránci nesčetněkrát a vždy úspěšně. Pravda úspěch v tomto případě spočívá především v prevenci - zatím jsem na štěstí nepotkala žádného lumpa, který by po mně toužil natolik, aby riskoval střet s dvěma černými "vlčáky nebo co to je za bestie". Když se doma za plotem řítili jako černé komando a řvali jak potrhlí (většinou na cizí psy:)), tak také vzbuzovali náležitý respekt. Otázka tedy zůstává stále nevyřešena.

Přesto jsem denním soužitím a pozorováním jejich chování došla k jistému teoretickému předpokladu: netuším, jak by reagovali na zloděje, přijde mi, že do obrany území resp. věcí mnoho srdce nedávají. Pokud jde o nás, o lidi, o ně navzájem, a před časem i o naše kočky, tak to je jiná. Sice to není tak zjevné jako s Maxem (to byl obranář zcela přirozený, velmi ostrý a naštěstí jako jezevčík jednoduše zvládnutelný:)), ale tady je jejich pozornost podstatně větší.

Před několika dny jsem ale zažila zajímavou příhodu. Šli jsme na noční vycházku a zrovna jsme zatočili z relativně slušně osvětlené ulice na cestu, která vede přes louku a lesík k parku. Tam je osvětlení podstatně horší, v lesíku potom žádné. Psi šli na volno, měli své reflexní vesty a tak jsem mohla sledovat, jak si klidně pobíhají po zajímavých stopách.

Najednou zazněl z lesíka výkřik. Ženský hlas vibroval úlekem a hned zmlkl. Než jsem stačila zareagovat, psi jako na povel zdvihli hlavy, podívali se na sebe a vystartovali směrem do lesíka. Pískla jsem na ně, ale marně. Ještě jsem se nestačila ani vyděsit představami, co se může dít, když se psi vraceli a tvářili se silně rozpačitě. Ulevilo se mi a rychle jsem je uvázala. Co se stalo?

Z lesíku vyšel pár, mladý muž s mladou ženou. Jak se tvářil on jsem nepostřehla, ale žena, když mě uviděla, se rozpačitě a trošku nuceně zasmála a rychle přešli kolem. Došla jsem k názoru, že asi šlo o nepříliš dobrý vtip, že ji mládenec něčím polekal víc, než (možná) chtěl. Psi je sledovali s hlubokým podezřením, dokonce se za nimi otáčeli.

Tak nevím. Co ti dva chlupatí moulové tam v lesíku chtěli dělat? Byli zvědaví? Chtěli pomoci? Každopádně mi zdrhli, což by rozhodně dělat neměli! Rozhodně to ale byla zajímavá zkušenost, která mi ukázala Nazgúly zase v novém světle. Pevně doufám, že si jejich obranářské instinkty nikdy naostro nevyzkouším, ale po této mini příhodě si říkám, že by se o případné dění alespoň aktivně zajímali:))