Ne, dnes nebudu mluvit o záhadách, jejichž původ je zakotven v dokonalých smyslech psa. My nepochopíme jak pes ví, kdy se vracíme domů či jak na dálku pozná mezi množstvím aut to naše. Udivuje nás, jak dokonale se pes dokáže orientovat v neznámém terénu, což předvádí např. tím, že s námi přestává mluvit a začíná se klepat (strachy nebo nedočkavostí) už kilometr před ordinací veterináře, kam jedeme kvůli dopravní uzávěrce oklikou. A to už vůbec nemluvím o psech, kteří dokáží předpovědět zemětřesení nebo poznat počínající rakovinu svého pána. Ne, moje záhada je mnohem přízemnější, i když ne nezajímavá. Posuďte sami.

Nazgúlové doma žili odmalička napůl na zahradě a napůl doma. Znamenalo to, že venku měli pohodlnou boudu, pár dalších pracovních pelechů a velkou misku (mísu?) na vodu. Doma měli opět pelechy, misky na jídlo a druhou misku na vodu - naprosto stejnou, jako byla ta venkovní. Přestože byly obě misky stejné, pili zásadně jen z té vnitřní. Vzhledem k tomu, že na zahradě mají pod okapem ještě koupadlo, kam jim za suchých dní vodu dopouštím hadicí, pili tedy venku z koupadla.

Vrtalo mi to hlavou. proč z té venkovní nepijí? Rychleji se jim tam kazí voda? Vyměňovala jsem tedy vodu víckrát za den. Nic. Dobrá, měnila jsem místo, kde byla venkovní miska položená. Marně. Pak jsem začala experimentovat s druhem vody. Nabízelo se, že třeba upřednostňují vodu ze studny, jejíž nezávadnost pro lidi může být na vážkách, ale neobsahuje chlór. Nikoliv. Pili klidně vesnickou vodu z artézské studny a s chlórem, pokud ovšem byla doma. Venku nepili ani vodu ze studny ani z vodovodu. V zimě, když jim koupadlo zamrzlo, byli dokonce ochotni žrát sníh, aby si nemuseli loknout! Měla jsem chuť venkovní misku úplně zrušit, ale svědomí mi nedalo. Psi musejí mít dostupnou vodu! (I kdyby ji nechtěli...:))

A tak jsem venku vylívala vodu starou a měnila ji za novou s tím, že z ní beztak pijí jen ptáci - nebo později kočky. Zato doma byla miska vždycky vylábaná natošup. Nakonec jsem usoudila, že je to způsob protestu a manifestace toho, že jestli chci, aby se napili, musím je pouštět domů. Pacholci! Jako by se doma věčně nepoflakovali...

Každopádně jsem byla zvědavá, jak to bude fungovat po přestěhování. Protože i tady je systém dvoumiskový. To je tak. Do domu se vchází takovou přístavbou, která v sobě vedle předsíňky ukrývá i jeden venkovní a dva vnitřní přístěnky. Jeden z přístěnků je upraven jako psí bouda - pejsci tam mají koberec kokosák a luxusní molitanové pelechy. Visí tam vodítka, postroje, jsou tam misky na jídlo a samozřejmě miska s vodou. Psi tam spí a schnou, když přijdou domů strašlivě zprasení. Druhá miska s vodou je samozřejmě v domě.

Je vám asi jasné, co nastalo. Miska na vodu umístěná v předsíni zůstává fakticky netknutá, miska v domě je věčně vypitá. Misky jsou to jiné než doma, ale opět jsou obě stejné, nerezové. Zkusila jsem je občas i prohodit, ale pochopitelně marně. Jakmile se domácí favoritka ocitla v předsíni, přestalo z ní Nazgúlům chutnat. A naopak - vyvrženec předsíňový byl doma okamžitě uznán způsobilým a to jsem ani nemusela tu vodu vyměnit! Výsledek je jasný: jsou to vyděrači! Konečně jsem si to potvrdila!

Ale stejně je tu maličký kousek nejistoty: Oni skutečně večer rádi zalezou do chladnější "boudy", protože tam mají nejen maximálně pohodlné pelechy, ale s jejich kožichy si aspoň chvíli odpočinou od na ně zbytečně teplého domu. Ani doma nikdy neprotestovali proti noční hlídce (Pokud tedy nebyla bouřka - to Daník musel pod gauč...:))), naopak, vždy si ji užívali. Stejně věděli, že jakmile ráno proloupnu oko, půjdou domů. Tak proč vlastně odmítají ty venkovní misky s vodou?